RÓZA.

Václav Věnceslav Ráb

RÓZA.
Slunce vítá v úplné své slávě Spánkem ještě spiatý okršlek, Každé kvítko, každou perlu v trávě Jeho zlatý líbá papršlek. Libý vzduch se z lučin rozletuje, Vůní svou opájí stvoření; Vnadně jitro nachem rozněcuje Nebes blankytové sklepení. Pode lípou, v svatém vytržení, Pod nebesy klečí panice, Krásná Róza; z líbezného snění Zbudila ji píseň pěnice. Sněžný šat co jemná pára plyne Vůkol paží k nebi zdvižených; Poklid zemský z prsou zňatých kyne, Nebe z očí slzmi zrosených. V kvítí rozvinutém němá klečí, Vzdechy tiché jen jí ňádra dmou, Srdce mlčí, rány jeho léčí Zbožná děva vroucí modlitbou. Co kdy vlny tonou v tichém moři, Tak se v jejích citech stápí trud, Na rtech růžných důvěra jí hoří, Z očí jasných zemský míjí blud. 46 Tak se Psyche vzhůru v rajské vnadě Vznesla rozvětřenou perutí, Když zažila v elyzejském sadě Nápoj z proudu zapomenutí.