BOUŘE.

Václav Věnceslav Ráb

BOUŘE.
Když se borem přes ouskalí Strašné chmury plašně valí, A hrom zdálí počne řvát: 17 Vzhlédna k nebi v bouřném čase Mním, že otec žehná zase Svojích dítek milerád. Živel s živlem v krutém boji Kácí jedle jako chvojí, Zvěř vyje v doupěti svém; Než kdo lásku k tvůrci kojí, Pevně v děsné bouři stojí, Byť se ve dví trhla zem. V ohni obloha se svítá, Ve třesku se oblak kmítá, K nebi hledím tento čas; Neb déšť líbě na zem plyne, Úroda na vesmír line, Veselí se každý hlas. Moře ječí, mece pěny, Vlny stojí jako stěny, Rámě plavce hrůzou mdlí; Neděsme se bouře černé, Ztamtud otec na své věrné Okem libým vezdy zří. Liják toky dolem hrne, Poutník umdlen strachem trne; Však než okem k nebi hne, Zří slunéčko s vlídnou tváří, Jak se v barvoskvoucí záři Duhy oblouk přes háj pne. Řvi jen, bouře, pni svá křídla, Blesku z ohnivého sídla, Rozvrať země kořeny! Nic mou víru nezachmouří; Neboť ten, jenž mluví v bouři, Jest všech otec milený. 18