DÍVKA U PŘÍSTAVU.

DÍVKA U PŘÍSTAVU.
U večer, když lesík dřímá, Ticho mrtvé duši jímá, Vše se k spánku schyluje: Na břehu dívenka sedí, Smutným okem do vln hledí, Hoře skalám žaluje. Nebe kalí noční chmury, Měsíc bledý z klidné hůry Vůkol seje luzný lesk, Vlny ku břehu se vlají, Hvězdy v nich se kolébají, Dívku jímá bolný stesk. Z pomněnky, jenž tuto zkvétá, Vine vínky, a ty metá Do strašlivé hlubiny; Okem, v němž se slzy třesou, Patří na ně, an je nesou V dálku šumné bubliny. Bílé páže k nebi zvedá, Bouř ji šlehá v líce bledá, Na hrůzu předc nedbá nic; „Ať se vlny, vzdychne, věží, Ať svou řásu moře ježí, Mrtvého mi nedá víc!“víc! 44 „DružkámDružkám, přestavše nesnáze, Na tvé hrůzoplné dráze Milenci se vracují; Mám-li já jen v hoři schnouti, Ku srdci jej přivinouti Nemít žádnou naději?“naději? „TamTam kde v mlhavém podálí Vůkol zlopověstné skály Bouřných vln se zpouzí var: Tam milence tlejí kosti, Svadl květ mé blaženosti, Hrob mi nyní milý dar!“ Takto děva denně v lkání Dlí, až půlnoční rozhání Vichr stromů kadeře, Až ji z tesklivého zdání Vrací domovu volání Starostlivé máteře. Dlouho však ji není zříti Blíže přístavu, když svítí Hvězdolesklý nebes krov; Již si plavci ukazují, Podlé hřbitova když plují, Smutné dívky nový rov. 45