POVOLÁNÍ.

POVOLÁNÍ.
Sedě na břehu Jizery klidné Pohlížel jsem v její vlnění, Stromů vůkol tajné šustění, Z houští písně jaropěvky vlídné Uspaly mne v tiché myšlení. Javor, mísící se v letorosti Olšové, a temnolistý klen Mezisvětlím zaclonili den: Tu mě v rukou jaré obraznosti Cizí Umka ukojila v sen. Uzřím děvu, v lících rajskou vnadu, Vltavy co toky modravé; Pás objímal roucho bělavé, V záři skvěl se, co lem Vyšehradu, Zlatohlav na kštici míhavé. Aj, tu zavzní v rukou jejích lyra! Příbuzný mně v duši line zpěv, Jímající zvuky co Lumíra; Sladký cit mé srdce volně svírá, Proudit ve mně počne čilá krev. „Proč v Teutonských hájích stále bloudíš?“ Hlas ten libý mluví v duši mou – „Vlast svou ostavuješ milenou, A jen cizí písně z harfy loudíš? V české zakochej se s důvěrou!“důvěrou! 7 „SlyšSlyš, jak tam od bystrotoké NévyNěvy, Kde se ondy los a sobol pás’, Příbuzných tě písní zove hlas; Národní slyš na Vltavě zpěvy, Plné vnad a rozmanitých krás!“ Jak zefírů na rozkošné pláni Lehkým letem laškující šum K zpěvům budí dřímající chlum: Tak mě z bloudivého ve tmách zdání Hlas té děvy k jasným zbudil dnům. Procitna, hle! lyru zočím v trávě, Kteráž ještě v mírném ohlasu Ozývá se k mému užasu. – První píseň pěji vlasti k slávě, České Umky slavě okrasu.