VANDA.
„Jaká zpráva mi od děvy mé?
Ještě v duši hrdost krutou kojí?
Zdaž mi srdce naklonila své,
Nebli touze mé na odpor stojí?“
Ratibor tak kníže, láskou jat,
Dvořanů se vracujících tázal,
Jimžto s dary na milenčin hrad
Prv byl jeti ku Krakovu kázal.
20
„Pane! dí mu, co jitřeny zář,
Když lesk růžný na lilie leje,
Takto kněžny ušlechtilá tvář
Anjelskými vnadami se skvěje;
Jako stříbrotok jí plyne řeč,
Duše však hrdostí zpupně kyne,
Její zrak oheň jest, slovo meč,
Jenžto se jí z ust milostných line.“
„Žádné, řekla jest nám, lásky slib
Lstnému nemůž mne zasnoubit muži,
Chráníť mne před Milkem toul a šíp,
Jako trní bodavé svou růži;
Ať ukrotí své milosti sen.
To poselství svému neste pánu –
Tenkrát Vanda podrobí se jen,
Až on Krakova dobude bránu.“
Kníže trne tu, a strašný hněv
Děsně svírá mohutné mu oudy,
Zpěněnou ku srdci žene krev,
Jako zdroje rozvodněné proudy.
„Svůj si nyní vykotlila rov!“
Zvolá kníže u náramného bolu,
„Ať mne tento dřív nekryje krov,
Má než bude, aneb zhyne spolu!“spolu!
„BouřeBouře lesní když potírá klest,
Májové též kvítky s větví shodí:
Tak má jednou ozbrojená pěst
V panenské ať krvi se vybrodí;
Hladný jestřáb vždyť na lovu svém
I slavíka častokrát uchvátí,
Myška s spícím pohrávajíc lvem
Bídně zchází, když dravce rozkatí!“
21
Tak zůřil kníže přes celý den;
Nemoha tu déle snésti hanu,
S hradu kvapně branou třeští ven,
Hluky za ním ozbrojených manů;
Dne třetího ledva že se bor
Zorním líbě přiodíval leskem,
Válečný se, aj, tu blíží zbor
Smrtonosným ku Krakovu třeskem.
Údolím se již rozlíhá hluk,
Dennice se v ryzí třpytí zbrani,
Strašlivý se tamto klade pluk,
Kde se řeka lesinami hraní.
Těsný z města též se valí mrak:
A hle kněžna, co bohyně války,
Chvátá, knížecí zočivši znak,
Blíže na vraníku hrdém z dálky.
Jakby nesly kněžnu perutě,
Tak si pod ní hřebec hovil v skoku,
Přilbu krylo peří z labutě,
Štíhlý se jí meč jiskřil po boku;
Na plecech se zlatolesklý toul
Houpal mezi rozvinutou kšticí;
Líbal vějíř, jak ve větru ploul,
Roucho nad květ jabloně se skvící.
„Nuže, zvolá, spěj! ať tento šíp,
An se na svou kořisť v toulci chvěje,
Sňatku mého, mé milosti slib
Ve tvé klamuplné srdce vreje;
Věz, že řeka dřív se v ohni zdme,
Krakov hrad svůj rozebije v moři,
Oštěp ten zakvete v ruce mé,
Nežli láska v srdci mém zahoří!“
22
Tu obrátí kníže lásku v hněv,
A kůň v strany švižné bodna prudce,
Pokudž se mu ještě kvasí krev,
Ku nevídané se beře půtce;
Zahlédna však vábné krásy blesk,
Ana v oceli se skvěje těsné,
Prvotní jej opanuje stesk,
Láskou jatý kněžně k nohoum klesne.
Ač jí prsa rozněcuje cit,
Ač milostí srdce plane vroucí,
Duch přec, v studeném brnění skryt,
Boly jeho zavrhuje žhoucí.
„Chop se meče, dí, neb marná řeč!
Nade dívkou vítězství ti snadné!“
Tu svůj tasí kníže věrný meč –
Naň se strašně vrhna, mrtev padne.
A když kyprou zem krev zavlaží,
Kněžna uvrhne se skokem s oře;
Cizí posud cit ji oblaží,
A ve srdci zplane lásky hoře;
Jak se v ouskalí hornatém led
Vlažnem větru jarního rozlívá,
Takž i mroucího knížete hled
Panně v srdce kamenné se vrývá.
Jizlivý umdlévá kněžny hněv,
Když v náručí bolně jí umírá,
Proudící mu zadržuje krev,
A se čela chladný pot utírá;
Kadeří, jenž sprostila se pout,
Oči skrývá u náramného tesku,
Slzy, jichžto prv neznala, proud
Po lících si volnou ryje stezku.
23
Tak dlí v bolném srdce pohnutí,
Jasný šarlat rtů se v bledost mění,
Poslední mroucího vzdechnutí
Do se ssaje v tklivém políbení;
A když truchlící panošů zbor
Tiše nazpět s pánem se ubírá,
Jichžto nářek, srážen ode hor,
Zponenáhla v dálečí umírá:
Chopí kněžnu černá zoufalost,
Ana v smutném zmatku oře žene,
Vysoko kde starověký most
Boky své přes divou řeku klene;
Mutně dole šepcí bubliny,
Vichr oupí, a ve děsném skoku
Vrhši se ve jícen hlubiny,
V pěnícím své boly pohřbí toku. –