„Jaká zpráva mi od děvy mé?
Ještě v duši hrdost krutou kojí?
Zdaž mi srdce naklonila své,
Nebli touze mé na odpor stojí?“
Ratibor tak kníže, láskou jat,
Dvořanů se vracujících tázal,
Jimžto s dary na milenčin hrad
Prv byl jeti ku Krakovu kázal.
„Pane! dí mu, co jitřeny zář,
Když lesk růžný na lilie leje,
Takto kněžny ušlechtilá tvář
Anjelskými vnadami se skvěje;
Jako stříbrotok jí plyne řeč,
Duše však hrdostí zpupně kyne,
Její zrak oheň jest, slovo meč,
Jenžto se jí z ust milostných line.“
„Žádné, řekla jest nám, lásky slib
Lstnému nemůž mne zasnoubit muži,
Chráníť mne před Milkem toul a šíp,
Jako trní bodavé svou růži;
Ať ukrotí své milosti sen.
To poselství svému neste pánu –
Tenkrát Vanda podrobí se jen,
Až on Krakova dobude bránu.“
Kníže trne tu, a strašný hněv
Děsně svírá mohutné mu oudy,
Zpěněnou ku srdci žene krev,
Jako zdroje rozvodněné proudy.
„Svůj si nyní vykotlila rov!“
Zvolá kníže u náramného bolu,
„Ať mne tento dřív nekryje krov,
Má než bude, aneb zhyne spolu!
Bouře lesní když potírá klest,
Májové též kvítky s větví shodí:
Tak má jednou ozbrojená pěst
V panenské ať krvi se vybrodí;
Hladný jestřáb vždyť na lovu svém
I slavíka častokrát uchvátí,
Myška s spícím pohrávajíc lvem
Bídně zchází, když dravce rozkatí!“
Tak zůřil kníže přes celý den;
Nemoha tu déle snésti hanu,
S hradu kvapně branou třeští ven,
Hluky za ním ozbrojených manů;
Dne třetího ledva že se bor
Zorním líbě přiodíval leskem,
Válečný se, aj, tu blíží zbor
Smrtonosným ku Krakovu třeskem.
Údolím se již rozlíhá hluk,
Dennice se v ryzí třpytí zbrani,
Strašlivý se tamto klade pluk,
Kde se řeka lesinami hraní.
Těsný z města též se valí mrak:
A hle kněžna, co bohyně války,
Chvátá, knížecí zočivši znak,
Blíže na vraníku hrdém z dálky.
Jakby nesly kněžnu perutě,
Tak si pod ní hřebec hovil v skoku,
Přilbu krylo peří z labutě,
Štíhlý se jí meč jiskřil po boku;
Na plecech se zlatolesklý toul
Houpal mezi rozvinutou kšticí;
Líbal vějíř, jak ve větru ploul,
Roucho nad květ jabloně se skvící.
„Nuže, zvolá, spěj! ať tento šíp,
An se na svou kořisť v toulci chvěje,
Sňatku mého, mé milosti slib
Ve tvé klamuplné srdce vreje;
Věz, že řeka dřív se v ohni zdme,
Krakov hrad svůj rozebije v moři,
Oštěp ten zakvete v ruce mé,
Nežli láska v srdci mém zahoří!“
Tu obrátí kníže lásku v hněv,
A kůň v strany švižné bodna prudce,
Pokudž se mu ještě kvasí krev,
Ku nevídané se beře půtce;
Zahlédna však vábné krásy blesk,
Ana v oceli se skvěje těsné,
Prvotní jej opanuje stesk,
Láskou jatý kněžně k nohoum klesne.
Ač jí prsa rozněcuje cit,
Ač milostí srdce plane vroucí,
Duch přec, v studeném brnění skryt,
Boly jeho zavrhuje žhoucí.
„Chop se meče, dí, neb marná řeč!
Nade dívkou vítězství ti snadné!“
Tu svůj tasí kníže věrný meč –
Naň se strašně vrhna, mrtev padne.
A když kyprou zem krev zavlaží,
Kněžna uvrhne se skokem s oře;
Cizí posud cit ji oblaží,
A ve srdci zplane lásky hoře;
Jak se v ouskalí hornatém led
Vlažnem větru jarního rozlívá,
Takž i mroucího knížete hled
Panně v srdce kamenné se vrývá.
Jizlivý umdlévá kněžny hněv,
Když v náručí bolně jí umírá,
Proudící mu zadržuje krev,
A se čela chladný pot utírá;
Kadeří, jenž sprostila se pout,
Oči skrývá u náramného tesku,
Slzy, jichžto prv neznala, proud
Po lících si volnou ryje stezku.
Tak dlí v bolném srdce pohnutí,
Jasný šarlat rtů se v bledost mění,
Poslední mroucího vzdechnutí
Do se ssaje v tklivém políbení;
A když truchlící panošů zbor
Tiše nazpět s pánem se ubírá,
Jichžto nářek, srážen ode hor,
Zponenáhla v dálečí umírá:
Chopí kněžnu černá zoufalost,
Ana v smutném zmatku oře žene,
Vysoko kde starověký most
Boky své přes divou řeku klene;
Mutně dole šepcí bubliny,
Vichr oupí, a ve děsném skoku
Vrhši se ve jícen hlubiny,
V pěnícím své boly pohřbí toku. –