SMÍŠENÉ
BÁSNĚ
VĚNCESLAVA RÁBA.
V PRAZE, 1836.
PÍSMEM A NÁKLADEM
JANA HOST. POSPÍŠILA,
ČINNÉHO OUDA NÁRODNÍHO MUSEUM.
[1]
VYSOCE UROZENÉMU
PÁNU, PANU
LEOPOLDOVI
HRABĚTI Z THUNU
A
Z HOHENSTEINA.
[3]
MILOSTIVÝ PANE!
Nikdy bych se nebyl osmělil, tyto mé skrovné práce, kterýchžto dílem půvaby a vlídnost krajiny naší, dílem mladistvá, po krásách přirozenosti bloudící obrazotvornost nemalým původem byla, u veřejnost přivesti, kdyby mne k tomuto – mohu říci – smělému podniknutí vlídná domluva VAŠÍ MILOSTI a má soukromá horlivost k milenému národnímu jazyku našemu srdce byla nedodala. Uvázanému v sídlo svého povolání a odloučenému od pramenů, z kterých by se hojnějších a všelikerých řeči okras a barev k ulíčení poëtických názorů dalo dobrati, nic mně nezbývalo, než výtvorů z veliké knihy krásné mne obkličující přírody vlastním snažením vyhledávati.
[5]
Jsouť to tedy toliko kvítka luční, jak je máj rodívá, nepěstěná rukou uměleckou, která VAŠÍ MILOSTI za VAŠI neobmezenou a mne oslavující přízeň a náklonnost s vděčným citem nyní podávám, a dosti hojnou odměnu vezmu, tentoli skrovný okus od VAŠÍ MILOSTI a mých milých krajanů vlídně přijat bude.
V Benátkách nad Jizerou
dne 1. ledna 1833.
Věnceslav Ráb.
[6]
POVOLÁNÍ.
Sedě na břehu Jizery klidné
Pohlížel jsem v její vlnění,
Stromů vůkol tajné šustění,
Z houští písně jaropěvky vlídné
Uspaly mne v tiché myšlení.
Javor, mísící se v letorosti
Olšové, a temnolistý klen
Mezisvětlím zaclonili den:
Tu mě v rukou jaré obraznosti
Cizí Umka ukojila v sen.
Uzřím děvu, v lících rajskou vnadu,
Vltavy co toky modravé;
Pás objímal roucho bělavé,
V záři skvěl se, co lem Vyšehradu,
Zlatohlav na kštici míhavé.
Aj, tu zavzní v rukou jejích lyra!
Příbuzný mně v duši line zpěv,
Jímající zvuky co Lumíra;
Sladký cit mé srdce volně svírá,
Proudit ve mně počne čilá krev.
„Proč v Teutonských hájích stále bloudíš?“
Hlas ten libý mluví v duši mou –
„Vlast svou ostavuješ milenou,
A jen cizí písně z harfy loudíš?
V české zakochej se s důvěrou!“důvěrou!
7
„SlyšSlyš, jak tam od bystrotoké NévyNěvy,
Kde se ondy los a sobol pás’,
Příbuzných tě písní zove hlas;
Národní slyš na Vltavě zpěvy,
Plné vnad a rozmanitých krás!“
Jak zefírů na rozkošné pláni
Lehkým letem laškující šum
K zpěvům budí dřímající chlum:
Tak mě z bloudivého ve tmách zdání
Hlas té děvy k jasným zbudil dnům.
Procitna, hle! lyru zočím v trávě,
Kteráž ještě v mírném ohlasu
Ozývá se k mému užasu. –
První píseň pěji vlasti k slávě,
České Umky slavě okrasu.
ELEGIE NA HARFU PĚVCE ZEMŘELÉHO.
Umlknul jsi, stroji zvukůplný,
Co tvůj pěstoun zbledl vítězný,
Jako mrazem zadušené vlny,
Ztišil souhlas tvůj se líbezný.
Opovrhlý v sloupení tkvíš tmavém,
V srdci svatý cit již nezbudíš,
Někdy jen, když větřík v šumu hravém
Oknem věje, smutně zazvučíš.
8
Vůkol strun pavouk syť svou teď plete,
Prach tvé hrdlo hyzdí spanilé,
A jak červ tvá hlasná usta hněte,
Zavzdychnou si zbytky zpráchnilé.
Jak se prsty po tvé strunné pláni
Pěvce umělého míhaly,
Když se rozkoš aneb smutné lkání
V jeho velké duši stíhaly!
Jaké zvuky, jaké libohlasy –
Duch-li v krajích vyšších bloudíval –
Tento věštec, hledě v lepší časy,
Z hloubí tvého ondy loudíval!
Valili se v bujném rozjaření
Co ze skalné proudy jeskyně,
Brzy zas co něžné žalopění
Z jara v houští skryté pěvkyně.
Hlásala jsi skutky statných reků,
Pěla jsi o ctnosti českých děv;
Slavívalas děje pošlých věků,
V srdci krutém krotívalas hněv!
Jakby noc, jenž vůkol ticho rodí,
Němá stojíš nyní v klenutí,
Budíš v srdci, jež sem touha vodí,
Nade pěvcem tklivé pohnutí.
Dřímá klidně, v tichou vložen hrobku,
Pěvec, jenž tě nad vše miloval,
Vůkol čela slavný vínek z bobku,
Jejž mu národ vděčný věnoval;
9
Co choť věrná starcovy jsi péče
Zpěvem léčiti se snažila,
S ním i tam, kde Jordán vážný teče,
Daleké jsi poutě vážila.
Tam jsi dodávala bojovníkům
Chuti ku strašnému outoku,
Lámala jsi střely protivníkům,
Lehčila jsi pouta otroků.
A když ondy přede svatou skříní
Žalmů pěvec při modlitbách bděl,
Zbožně stoje ve chrámové síni,
Tebe v rukou, Hospodinu pěl:
Šťastna mněl se tudy mezi tvory,
V srdci mír a blahodárný ples;
Obstouply jej nebešťanů zbory,
Když dle tebe stařec mrtev kles.
A tak, by tě neposvátně rámě
Neprznilo opovržením:
Tebe, harfo, při oltáři v chrámě
Vnukům na památku zavěsím!
TRUD VEČERNÍ.
Snící okres ticho stráží;
Zvonků veských temný zvuk
Mutně od skal se odráží,
Brav se vrací z tučných luk.
10
Měsíc leje stříbrorohý
Slabý lesk na důl a strom,
Tam na hoře svadlé hlohy
Nuzně věnčí skalní lom.
Větřík vzdychá v borovině,
Jenž tam šatí pavršky,
Rákosinu na bařině
Oblétají světlušky.
V starém zámku, lesa blíže,
Rozléhá se hukot sov,
Vrzá větrem hradní mříže,
V ztlelé věži praská krov.
Z kláštera pustého, hory
Jenž se bělá v průčelí,
Zdá se, jakby temné sbory
Zbožných panen upěly.
Slavík toužně kvílí v houští,
Zpěv umírá labutí,
Trud se zlehka na zem spouští
Na své černé peruti.
Skrytý cvrček v svadlé trávě
Večerní svůj vede zpěv,
Věnci kývá větřík hravě
Po náhrobcích mladých děv.
U hřbitova ořech chrastí,
Na hrobích se míhá stín,
Všecky boly, všecky strasti
Kryje temný spánku klín.
11
NA ZŘÍCENINY HRADU DRAŽICKÉHO.
Když se slunce v zlatotvárné
Záři k horám schyluje,
Luční kvítí vůnidárné
Kalichy své svinuje;
Když svá čela hrdé chlumy
Soumrakem zasmušují,
Rád k vám, starověké rumy,
Břehem řeky putuji.
Ticho plyne vůkol vnadné,
Z křovin sněžný prší květ,
Lípa vání leje chladné,
Vůni dýše každá snět;
Mdlej pak zhlížejí se chýše
Veské v tůni ztmavené,
An se stíny skalné tiše
Níží v doly zrošené.
K tobě chvátám, věkovitá
Tvrzi, v květném podletí,
Jenžto na svém čele vrytá
Chováš drahná století;
Vážně z lůna věje tvého
Věků zašlých oslava,
Když tě nebe zarděného
Růžná zdobí záplava.
12
Krásno jest, když v zlatou kápi
Sněžku jitro obalí,
V červec její hřbety stápí,
Zohní skalní návaly:
Krásněji však, když ze hůry,
Z klína černé lesiny,
Hrade, zříš na klidné zvůry
Nevýměrné planiny.
Jak jsi skvěl se v předním věku,
Na kraj zářil okrasu:
Smutně nyní zhlídáš v řeku,
S časem v trudném zápasu;
Sem tam zbytkové ční holí,
Ze ztlelého sklepení
Strašně kamení se kolí,
V němž se trní koření.
Bezekrová věž tam strmí,
Kalous v jejích trhlinách
Své netvorné plémě krmí,
A ve tmavých dutinách
Noční vedou hovor sovy,
A nevlídný nedopýr,
Oblétaje shnilé krovy,
Svatý odtud pudí mír.
Tam kde prvé kaple stála,
Patříc ze skal v ouvaly,
Vzdávala se tvůrci chvála,
Plály zbožné zápaly:
Nyní ticho noční doby
Mezi zděmi panuje,
Vesničanů skrovné hroby
Rosa ranní zvlažuje.
13
Lichvíť v sídle pošlé slávy
Mech a bujné kapradí;
Kde si s jezdcem koník hravý
Laškovával v předhradí:
Pastuška tu teď sedává
V lůnu smutné proměny,
Při klekání zaslýchává
Žalné hlasy ozvěny.
Na vlast když se toky vřelé
Nepokoje linuly,
České hory hrdočelé
Nad bezprávím trnuly,
Zbor když odrodilců bouřil,
Bratrskou zem pila krev,
A nad bídou své zamhouřil
Bystré oči český lev:
Tu se též co řeka dmoucí,
Své když trhá mezery,
Valil tento plápol žhoucí
K břehům květným Jizery.
O! kdes byl, ty Jiří chrabrý,
Many věrné po boku,
Kteří, co na skále habry,
Stáli v každém outoku?
Pročs prodléval, Dražického
Ozdoba byv kořene?
Nespatřil jsi slovutného
Sídla hradby potřené;
Drahně časů jsi již dřímal
Klidně u pradědů svých,
Když tu zhoubný osud hřímal
Nade hradem otců tvých.
14
Dávno tlejí i jich kosti
Blíže rumů chrámových,
Skutky jejich mohutnosti
Žijí v českých příslovích. –
Tak se vše ku zkáze kloní;
Sláva, mužnost, umění,
Jen se na chvíli tu sloní,
Než se v nivec promění!
NA HŘBITOVĚ.
Slunce klidně za hory se vine,
V trudný dým se skrývá vrcholí,
Z porostlin tam bledý měsíc plyne,
Z mlhy tmavé zírá v oudolí;
Ve vrbinách, blíže lesní tůně,
Ozývá se pěvec samotný,
V rozsedlinách skalních smutně stůně
Plachých kalousů zbor slepotný.
Tuto, kde hřbitovní vrzá mříže,
Kde tvář outlá s šedinami tlí,
A na hrobích poloshnilé kříže
Trudně nad zdrcené hradby ční:
Vytrhna se ze světského víru
V blahodějné samotnosti dlím,
Vše ve tichém, nezkaleném míru
Vůkol sebe ukojené zřím.
15
Plaché stíny večer tady tvoří,
Kde smrt nyní ukrývá svou žeň,
Mrtvě v každé rosní perle hoří
Hvězda, co při rakvi pochodeň.
Oko tesklivě se vůkol chýlí,
Zde se nedmou prsa přírody,
Života zde nehrají víc žíly,
Zlomené tlí žezlo náhody.
Hrob tu němý ve svém lůnu kojí
Kosti udatného jinocha,
Jenžto co lev zůřil v krutém boji,
V náruči své dívky potěcha;
Jasan letný lůžko jeho stíní,
Na pahorku usadil se mech,
Žádný z potomků již neví nyní,
Že zde hrdoprsý dřímá Čech!
Růže rdí se nade rovem děvy,
Kteráž v outlé klesla mladosti,
Nápis prostý na kamenu jeví
Touhu osamělé žalosti.
Tiše žila v skromné domácnosti,
Záhy stíhala již kročeje
Tklivým srdcem všelikeré ctnosti,
Zdoba dívek, hochů naděje.
Nelétá již v háje, kde jí líce
Ku milenci plálo milostí,
Však i žel jí v prsích nevře více,
Jenžto žral květ její mladosti;
Zdeť, ach, tráva lidské city kreje,
Podletí je kvítím posívá;
Větřík jemný, jak u večer věje,
Tichým šumem vůkol zavívá.
16
Poklid věčný poutníka tu vítá,
Srdce tu jen dojde pokoje,
Náruživost jím tu nezamítá,
Vášeň nestrojí se do boje;
Pýcha hrdla svého nevypíná,
Mocí potlačená nevinnost
Ruce spiaté vazbami nespíná,
Líčená tu nelže upřímnost.
Svatý mír jen na vše se vylívá,
Bouře zemská tudy neskučí,
Sám i žel se důvěrně usmívá,
Dřímaje potěše v náručí.
Láska svých tu zapomíná strastí,
Touhu její nekalí zde hřích,
Klidně dýše v nesčíslné slasti
Na prsou vždy sobě žádaných.
Ach, tu mnívám, když vše pozoruji,
V prsou cítě mír rozvlažených,
Na růžovém oblaku že pluji
Oslaven do krajů záhvězdných;
Již již tonou před mou tváří hory,
Již mně věčnost rukou kyne svou,
Slyším temné pěvců rajských zbory,
Jenž mne v lůno věčné bláhy zvou!
BOUŘE.
Když se borem přes ouskalí
Strašné chmury plašně valí,
A hrom zdálí počne řvát:
17
Vzhlédna k nebi v bouřném čase
Mním, že otec žehná zase
Svojích dítek milerád.
Živel s živlem v krutém boji
Kácí jedle jako chvojí,
Zvěř vyje v doupěti svém;
Než kdo lásku k tvůrci kojí,
Pevně v děsné bouři stojí,
Byť se ve dví trhla zem.
V ohni obloha se svítá,
Ve třesku se oblak kmítá,
K nebi hledím tento čas;
Neb déšť líbě na zem plyne,
Úroda na vesmír line,
Veselí se každý hlas.
Moře ječí, mece pěny,
Vlny stojí jako stěny,
Rámě plavce hrůzou mdlí;
Neděsme se bouře černé,
Ztamtud otec na své věrné
Okem libým vezdy zří.
Liják toky dolem hrne,
Poutník umdlen strachem trne;
Však než okem k nebi hne,
Zří slunéčko s vlídnou tváří,
Jak se v barvoskvoucí záři
Duhy oblouk přes háj pne.
Řvi jen, bouře, pni svá křídla,
Blesku z ohnivého sídla,
Rozvrať země kořeny!
Nic mou víru nezachmouří;
Neboť ten, jenž mluví v bouři,
Jest všech otec milený.
18
KRAJINA PO BOUŘI.
Bouř utichla! – K horám spějí
Mračna v chuchle smíšená,
Jemněji větérci vějí,
Příroda jest ztišena.
Tichý větřík vedro chladí,
Jen tam na pohřbetí hor
Blesk se ještě sem tam hadí,
Šedé páry dýmá bor.
V dálce posud temně bouří;
Pohřbetí tam skalnaté
Se otřásá, tu se kouří
Z věže bleskem rozňaté.
Sopka z šerokorých borů
Hřímá ještě hloub a hloub,
K oblaku se na obzoru
Její žhoucí valí sloup.
Tuto s kolmé hory cválem
Proud se žene chraptivý,
Všecko sebou hrne valem,
Což se mu jen protiví.
Na jezeru pěny žluté
Na břeh volněj doráží,
Rybák ve své lodi duté
Zpěvem se zas vyráží.
19
Slunce opět vyskakuje
Vlídně z tmavé záclony,
Kvítkům hlavy pozdvihuje,
V sadě zlatí záhony.
Tamto cudné růže líčí,
Tuto zvonky nadýmá,
Strom, po němž se réva klíčí,
Paprskami objímá.
Duha kruh svůj skvoucí sklání
Tam do lůna habřiny,
Ptactvo v hlučném radování
Prolétává modřiny.
Klidněj v horách jasných létá
Živlotěšná bohyně,
Mír objímá obor světa,
Co svou matku nevinně.
VANDA.
„Jaká zpráva mi od děvy mé?
Ještě v duši hrdost krutou kojí?
Zdaž mi srdce naklonila své,
Nebli touze mé na odpor stojí?“
Ratibor tak kníže, láskou jat,
Dvořanů se vracujících tázal,
Jimžto s dary na milenčin hrad
Prv byl jeti ku Krakovu kázal.
20
„Pane! dí mu, co jitřeny zář,
Když lesk růžný na lilie leje,
Takto kněžny ušlechtilá tvář
Anjelskými vnadami se skvěje;
Jako stříbrotok jí plyne řeč,
Duše však hrdostí zpupně kyne,
Její zrak oheň jest, slovo meč,
Jenžto se jí z ust milostných line.“
„Žádné, řekla jest nám, lásky slib
Lstnému nemůž mne zasnoubit muži,
Chráníť mne před Milkem toul a šíp,
Jako trní bodavé svou růži;
Ať ukrotí své milosti sen.
To poselství svému neste pánu –
Tenkrát Vanda podrobí se jen,
Až on Krakova dobude bránu.“
Kníže trne tu, a strašný hněv
Děsně svírá mohutné mu oudy,
Zpěněnou ku srdci žene krev,
Jako zdroje rozvodněné proudy.
„Svůj si nyní vykotlila rov!“
Zvolá kníže u náramného bolu,
„Ať mne tento dřív nekryje krov,
Má než bude, aneb zhyne spolu!“spolu!
„BouřeBouře lesní když potírá klest,
Májové též kvítky s větví shodí:
Tak má jednou ozbrojená pěst
V panenské ať krvi se vybrodí;
Hladný jestřáb vždyť na lovu svém
I slavíka častokrát uchvátí,
Myška s spícím pohrávajíc lvem
Bídně zchází, když dravce rozkatí!“
21
Tak zůřil kníže přes celý den;
Nemoha tu déle snésti hanu,
S hradu kvapně branou třeští ven,
Hluky za ním ozbrojených manů;
Dne třetího ledva že se bor
Zorním líbě přiodíval leskem,
Válečný se, aj, tu blíží zbor
Smrtonosným ku Krakovu třeskem.
Údolím se již rozlíhá hluk,
Dennice se v ryzí třpytí zbrani,
Strašlivý se tamto klade pluk,
Kde se řeka lesinami hraní.
Těsný z města též se valí mrak:
A hle kněžna, co bohyně války,
Chvátá, knížecí zočivši znak,
Blíže na vraníku hrdém z dálky.
Jakby nesly kněžnu perutě,
Tak si pod ní hřebec hovil v skoku,
Přilbu krylo peří z labutě,
Štíhlý se jí meč jiskřil po boku;
Na plecech se zlatolesklý toul
Houpal mezi rozvinutou kšticí;
Líbal vějíř, jak ve větru ploul,
Roucho nad květ jabloně se skvící.
„Nuže, zvolá, spěj! ať tento šíp,
An se na svou kořisť v toulci chvěje,
Sňatku mého, mé milosti slib
Ve tvé klamuplné srdce vreje;
Věz, že řeka dřív se v ohni zdme,
Krakov hrad svůj rozebije v moři,
Oštěp ten zakvete v ruce mé,
Nežli láska v srdci mém zahoří!“
22
Tu obrátí kníže lásku v hněv,
A kůň v strany švižné bodna prudce,
Pokudž se mu ještě kvasí krev,
Ku nevídané se beře půtce;
Zahlédna však vábné krásy blesk,
Ana v oceli se skvěje těsné,
Prvotní jej opanuje stesk,
Láskou jatý kněžně k nohoum klesne.
Ač jí prsa rozněcuje cit,
Ač milostí srdce plane vroucí,
Duch přec, v studeném brnění skryt,
Boly jeho zavrhuje žhoucí.
„Chop se meče, dí, neb marná řeč!
Nade dívkou vítězství ti snadné!“
Tu svůj tasí kníže věrný meč –
Naň se strašně vrhna, mrtev padne.
A když kyprou zem krev zavlaží,
Kněžna uvrhne se skokem s oře;
Cizí posud cit ji oblaží,
A ve srdci zplane lásky hoře;
Jak se v ouskalí hornatém led
Vlažnem větru jarního rozlívá,
Takž i mroucího knížete hled
Panně v srdce kamenné se vrývá.
Jizlivý umdlévá kněžny hněv,
Když v náručí bolně jí umírá,
Proudící mu zadržuje krev,
A se čela chladný pot utírá;
Kadeří, jenž sprostila se pout,
Oči skrývá u náramného tesku,
Slzy, jichžto prv neznala, proud
Po lících si volnou ryje stezku.
23
Tak dlí v bolném srdce pohnutí,
Jasný šarlat rtů se v bledost mění,
Poslední mroucího vzdechnutí
Do se ssaje v tklivém políbení;
A když truchlící panošů zbor
Tiše nazpět s pánem se ubírá,
Jichžto nářek, srážen ode hor,
Zponenáhla v dálečí umírá:
Chopí kněžnu černá zoufalost,
Ana v smutném zmatku oře žene,
Vysoko kde starověký most
Boky své přes divou řeku klene;
Mutně dole šepcí bubliny,
Vichr oupí, a ve děsném skoku
Vrhši se ve jícen hlubiny,
V pěnícím své boly pohřbí toku. –
MILOSLAVIN DUCH.
Když se na mé lůže
Spánek líbě chvěje,
Lilie a růže
Vůkol čela seje,
Dvanácte ze věže
Kdyžto půlnoc bije,
A vše zemské těže
Rouchem černým kryje:
24
Když se z oné říše
Chvějí na zem snové,
Vše okřívá tíše
Ku radosti nové;
Kdy se měsíc níží,
Stín se míhá hravý,
Tuť se ke mně blíží
Duch mé Miloslavy.
Co tvor z vyšších světů
Letmo ke mně vchází,
Vůně rajských květů
Jasnou doprovází;
Roucho nad sníh padlý,
Pružné kadeřiny
Zdobí neusvadlý
Vínek z rozmariny.
Z jasných zraků svatý
Poklid v temno svítá,
Duch můj zbožně jatý
Toužebně ji vítá;
Její libé zření
Všecku bouři zdejší,
Všecko zemské chtění
V srdci ukonejší.
Její duše čistá
V tichém želu pluje,
Všecka drahá místa
Vůkol navštěvuje;
Kročí ke mně blíže,
Jakby pot mi s čela
A vše zemské tíže
Umírniti chtěla.
25
Tak se divným jevem
Duše má s ní baví,
Až svým kohout zpěvem
Ranní zábřesk slaví;
Růženná tu záře
Vůkol ní se vine,
Až i v bledé páře
Celá posléz hyne.
K vysostem mne víže
Její pohled skvělý,
Ale pevná mříže,
Zem mne od ní dělí;
Před okem se míhá
Obraz blahospitém,
Mysl stánek stíhá,
V němž jest dívka bytem.
HROB MLADÉ PĚVKYNĚ.
Tu, kde v jivách chládek věje,
Bledolící luna své
Jemnolesklé stříbro leje,
K sladkým vzdechům duši zve;
Tu, kde v tichém, svatém stínu
Letných osik bujní mech:
Pochovali ondy Línu,
Skvělou hvězdu dívek všech!
26
Skromná fialinka krásí
Lůžko její tichounké,
Vůkol vínek sedmikrásy
Vůně dýše libounké;
Růže jará na něj kloní
Porošené větvinky,
Každým jitrem naň se roní
Věrných družek slzinky.
Svadla v prvním uzardění,
Jako vedrem skleslý květ,
Krátké bylo její snění,
V něž ji ukolébal svět;
Žilať jako holubinka,
Jižto tichý zrodil háj,
Modrá skvěla se očinka,
V srdci klidný kvetl ráj.
Svíží kaštanové vlásky
Po šíji se vinuly,
Ctnosti zarděním i lásky
Líce veždy kynuly;
Outlou české milostenky
Prsy svými zkájely,
Umky vlastenské dívenky
Srdéčko opájely.
Harfy její žalopění
Temný háj jen slýchával,
Měsíc s hůry v smutném zření
Na pěvkyni vzhlídával;
K zpěvům dívku povzbudíval
Slavík, v křoví hustém skryt,
Žalně klokotem svým vlíval
Do prsou jí něžný cit.
27
Nyní rovec její chladí
Hustolisté vrbiny,
Růže, jenž se květnem mladí,
Kryje lůžko dívčiny;
V tichém, veleblahém spánku
Klidně tady spočívá,
Duch se její v zorním stánku
Hvězdověnci odívá.
Zří tam pěvce již z Voklýzu,
An se Lauře beře vstříc;
Líbá zbožnou Heloizu,
Kteráž tam nestýská víc;
Zproštěna všech bolů vřelých
Mitilénská pěvkyně
Vítá družku v hájích skvělých,
Ve záhvězdné krajině.
A hle! když se jaro jeví,
Růže zavání i bez:
Slýchá poutník libozpěvy,
Jako dálných zborů ples;
Jako v kvítí větřík hravý,
Zvučí tento rajský zpěv,
Přepodivně duši baví,
Lítým vášním krotě krev.
28
HIEROKLES A EUDORA.
Legenda.
Skrovně ještě víry spasné světlo
Temnotou se dralo pohanství,
Z mladých poupat ještě nevykvetlo
Kvítko prvotného křesťanství;
Ještě měla mlhou obklopený
Modloslužba zemský okršlek,
Zde a onde, nocí zatopený,
Mdle jen rděl se víry papršlek.
Nade Římem sudí držel váhy
Hierokles, tyran surový,
Rozesílal krvožížné vrahy,
By voj Kristův jali v okovy. –
K jeho trůnu jednou plni hněvu
Pohanští tu vstoupí svatové,
Za nimi pak cizokrajnou děvu
Na síň vlekou hnusní drábové.
Na zlatý svůj stolec vladař kročí,
V škaredém mu líci proudí krev;
Leč jak lepotvárnou děvu zočí,
Dusí v srdci pobouřeném hněv.
Co beránek, anto volně vstříce
Kráčí krvoproudné oběti,
Tak se dívka, slzmi rosíc líce,
Blíže beře, luze v zápětí.
29
Nadezemskou osloněna září
Vítězný svůj k zemi klopí vzhled,
Ruměnce jí blednou v outlé tváři,
V každé žíle krev jí stydne v led;
A co chmury zoře zlatoleská,
Rozehání vrahů zůřivost
Ušlechtilou vnadou dceř nebeská –
Něžné tělo pásá nevinnost.
„Aj, k ní vece tyran s úlisností,
V hrudi seznav citů vlažných vznik,
Nehroz, děvo, se mé důstojnosti,
Tropil-li kdy hrůzu milovník?
Sladkých cítím k tobě náklonností,
Mocná vnada tvoje mne k nim zve;
Svleč se sebe roucho stydlivosti,
Věncem lásky ozdob žití mé!“
„„Milenci již toto srdce bije,
Trudná mne sem hnala o něj péč,
Pod tímto snad krovem semnou žije,
Neb jej tvůj již krutý zchvátil meč!
Zdráv buď, ulevíšli srdci mému,
Zprávu o něm dada pohodnou;
Svobodu vrať otci milenému,
Jejž dals jíti mocí nehodnou.““nehodnou.
„„TamTam, kde Taigetova horní stráně
Palmonosnou broubí dědinu,
Kde Pamíže květné vlaží pláně,
Tam mne propusť v klidnou otčinu.
Propusť volně kmeta šedivého,
Pod vazbou co úpí nevinnou,
Bez ourazu vrať mi druha mého,
Zavděč mi se myslí hrdinnou.““
30
Takto dívka, hrůzou se třesoucí,
Zajíkavě úpí k tyranu,
Nemajeci než svou prosbu žhoucí
A svou nevinnost za obranu.
„Staniž se, rozjasniv mračné líce,
Jme se Hierokles mluviti,
Až mi tebou Hymenova svíce
K žádanému sňatku posvítí.“
Jak se srna, skryta v lesní chvoji,
Děsí, an se blíží lovců roj,
Užasem tu děva němá stojí,
Stavujeť se v srdci krve zdroj.
Po dlouhé pak, hrůzoplné chvíli
Nemůž dál svých citů tajiti:
„„Rozdvoj, rozbi, zvolá, prv mé žíly,
Pak ti volno s mnou se spojiti!““
Co kdy sopka v dávném utišení
U vnitř dusí ohně prameny,
A pak rázně v novém rozkvašení
V oblak hází žhoucí plameny:
Takto chlipník dlouho tají hněvy,
Rozvlažen jsa okem slzícím,
Poražen však skalnou myslí děvy,
Lítě zařve hlasem hrozícím:
„Věz, že marně okovy své hryže
Milek tvůj, zde u vězení jat,
A že zejtra ztrýzněného svíže
Na kříž, světům na odivu, kat.
Uzřím, ve lvárnu když otce vhodím,
Mrtvolu když krví zhyzděnou
S tarpejského hřbetu v propast shodím,
Zdali skrotím tvrdou mysl tvou!“
31
„„Tvá v tom vůle, neodolám moci,
Zalká děva neohrožená;
Ať mne zavraždí tvoji otroci,
Tať má prosba k tobě jediná:
Jeden volím s otcem osud míti,
Ráda zdělím s milkem tmavý hrob;
Oslaveni budeme se zříti
V krajích, kde již není lidských zlob.““
Aj, tu tyran děsnou kypí zlobou,
Vilností rozkvašen plamennou,
Dívku, k zemi klesající mdlobou,
Mocí vleče v síni ztmavenou;
Co had plzký chlipně se kotoučí.
Dívka smyslů polozbavena
Pod plášť Matky Boží se poroučí,
Vzhůru pne svá bílá ramena.
Čárné po síni v tom světlo svítí
Jako červán, rdě se v soumraku,
A máť Boží v středu něho zříti
Stojící na růžném oblaku;
Liliovým proutkem vážně kyne,
Na dívenku milostivě zříc;
Tyran ohromen se v prachu vine,
Hrůzně zařve – i nedychne víc.
32
TOUHA PO VZDÁLENÉ.
Na obloze hvězdy hasnou,
Život můj se zatmívá;
Ach, kdy dočkám chvíli šťastnou,
Abych uzřel tváři jasnou,
Níž se temno rozdnívá!
Večerní už větřík v réví
Mé besídky mile hrá,
V borku umlkají zpěvy:
Pro tebe tu v smutné jevy
Rozlívá se duše má.
Jméno tvé šeptem studénky
V srdci žaluplném zní,
V skvělé tváři tě jitřenky,
V každém lístečku pomněnky
Zkalené mé oko zří.
A když oupí slavík v stráni
Pode stinnou větvinkou,
Při zefírků vnadných vání
Kochám se v tvém celování,
Bavím se tvou hubinkou.
Vyhasnulo světlo denní,
Noc se beře v krajiny,
Vše dlí v tichém ukojení:
Tys jen ještě mého snění,
Dívko! záměr jediný.
33
Vznášeti se neustane
Obraz tvůj vždy předemnou;
V oku tvém vždy milost plane,
Z lící tvých vždy mladost vane,
Usta k políbení zvou.
Ale, ach, ký kraj tě kryje,
Srdce mého klenote?
V duši mou se touha ryje,
Oko žalné slzy lije –
Kdy mně radost vykvete?
DÍVČÍ ŽEL.
Pod jasanem v tmavém loubí
Dívka často sedívá,
A když zatmí večer doubí,
V trudu srdce kvílívá.
K zemi kloní očí jasných,
Hořem blednou tvářinky,
Tesk jí vane z ňader krásných,
Z oček plynou slzinky.
Pročs mé lásky svadl květe,
Cos můj život sladíval?
Všes mi odňal, lichý světe,
Číms mne jindy kojíval.
34
Blaho mé spí v tmavém hrobě,
Srdce nezná radosti,
Hořce lkám tu v teskné době,
Kvetouť kolem bolesti.
Na hřbitově v hoři plynu,
Tamť můj leží milenec,
Slzíc outlá kvítka vinu
Zesnulému na věnec.
Větřík věje přes hrob tíše,
Kvítí leje vůni mdlou,
Duše moje ledva dýše,
Rozvažujíc ztrátu svou.
O! v jak svaté blaženosti
Zňal se outlý život můj,
Když ve stínu letorostí
Cit mně vroucí svěřil svůj!
V přesladkém když políbení
Mne si k srdci přivinul,
Tu mně život v sladkém snění
Co máj zlatý uplynul!
Teď mé srdce v krutém hoři
Věčnou touhou umdlévá,
Denně nový žal si tvoří,
Oko slzy vylévá.
Zatměli se dnové jasní,
Svadni, outlá mladosti!
Žití mého světlo zhasni,
Uvadlyť mé radosti!
35
LUMÍR.
V starobylém naší vlasti věku
Na pobřezí ryčné Vltavy
Stála chatrč v stínu letných břeků
Blízko světostaré doubravy;
Tu, po boku choti velekrásné,
Nedávného sňatku doby jasné
Pěvec Lumír, zdoba krajů, žil,
Pro zpěv kouzelný jej každý ctil.
Jak se v toku pozaskvěla luna,
Denně k harfě s chotí milou pěl,
K břehům Víly z modravého lůna
Táhly, když do hloubi ohlas zněl.
Děvy veské opouštěly chýše,
K lesní chaloupce se braly tíše,
Neozýval se ni zvůr, ni les,
Když se těch dvou k hvězdám vinul ples.
Sám vládyka, vraceje se z lovu,
Ostaviv rád hlučnou družinu,
V tomto tichém, pohostinném krovu
Mnohou sladkou zažil hodinu.
Sličné ženy hvězdojasné zření
V něm však brzy budí hříšné chtění;
Z lící, planoucích co růžný květ,
Ssálť on do se vilné lásky jed.
36
Dlouho sice plamen v srdci tají,
Neb jej dusí věrné choti ctnost,
Předce v něm však myšlénky zlé zrají,
Vřelá milost zrůstá v hněv a zlost;
Plamen žravý v utrobě mu žířížíří,
Bujná krev se v žilách dme a víří –
A než háj se novým loubím skví,
Již choť v hradu jeho v hoři tkví.
Lumír polomrtev smutkem klesne,
Rámě vztahuje své choti vstříc;
Neodráží zpěvy ticho lesné,
Souzvuk harfy strunné nezní víc;
Pěvce, jak procitne jitro vlahé,
Slzícího zří u skály nahé
Děvy veské, jakto trudu pln
Zírá v hloubi kolébavých vln.
Jednou uvidí jej Víla krásná,
K břehu se na vlnách snáší blíž:
„Proč umlkla harfa tvoje hlasná,
Proč tak teskně v mou pohlídáš říš?
Což tě nezahřívá jarost více,
Abys krádci směle vyšel vstříce?
Chop se harfy, valná jesti zbraň,
Tklivou písní zpurné srdce raň.“
Harfu pojma v lokty, k hradu spěje,
Kde choť věrná úpí v samotě;
Vše, co člověku kdy svaté, pěje,
Což cit budí, jeví v ochotě.
Zeman však se zlobou počne chvíti,
Zpurně káže jemu z hradu jíti;
Štěkot hrůzný rozeštvaných fen
Lítě z brány provází jej ven.
37
Teskliv ode hradu k hradu kráčí,
Všudy zpěvem budí strnutí,
Mnohý zeman na se zbraň obláčí,
By choť jeho sprostil zajmutí;
Však hrad pevný žádný nemůž stéci,
Kde svou kořist chová lupič bděcí,
A tak pěvec kráčí dál a dál,
Až kde s vojem stany rozbil král.
Smělým krokem ke stanu se blíží,
Kde král s vládykami stoluje,
V písni žalné jeví srdce tíži,
V strunách umělý prst koluje.
Vše se, co po bouři vlny, ztiší,
A jak dopěje, král zdvihne číši:
„Zdráv buď, zvolá, pěvče vítězný!
Jalť mé srdce zpěv tvůj líbezný.“
A než zoře rozohnila v záři
Růženné vltavské pobřeží,
Stálť vládyka s uzardělou tváří
Přede králem s krásnou loupeží.
„Vezmiž choť svou, jižtos libozvuky
Sobě vydobyl a sprostil muky.“
Takto laskav král ku pěvci dí
A šťastného s dary propustí.
„Slyš mou vůli, zrádce, hodný trestu,
Zlostně král pak vece k zemanu:
Za pomezí vlasti bídnou cestu
Hledej, rušiteli zákonů!
Milostnými kdož pohrdá zpěvy,
Kruté, necitelné srdce jeví;
Komuž prsa nerozvlaží zpěv,
Nelidská v tomť jistě proudí krev!“
38
HRABĚ LOKETSKÝ.
Když zastře půlnoc nebes kruh,
(Dí pověst starověká)
V Loketském zámku strašný duch
Po síních hrůzně těká.
Jest to Loketský vládyka,
Jenž takto oupí, naříká,
I strašlivě burácí,
Až jitřena se vrací.
Za živa strašný urputník
Ten mnoho zlého stropil,
Meč mnohdykráte ukrutník
Nevinnou krví zkropil;
A leže v lůně lakotě,
Dnem nocí toužil po zlatě,
Pročež slečinku Hemu
Zasnoubil synu svému.
Však Zděnka srdce v zánětí
Již jiné dívce plálo,
A lásky krásné podletí
Se vůkol něho smálo;
Když v dobře kryté tajnosti
Se s dívkou kochal v milosti,
Neznal nic vůkol sebe,
Než v přítomnosti nebe.
39
Když hrabě v bujném hovoru
Své hříchy topil v číši,
Pospíšil jinoch za horu
Potajmo k lesní chýši,
Kde děvče k němu nevinné
Se s uzarděním přivine,
A okem, z nějž ples svítá,
Milence svého vítá.
Však otec dívčin potajnou
Vždy na to zírá péčí,
A kárá dceru milenou
Otcovskou, vlídnou řečí:
„O zanech, dítě, vášně své,
A uposlechni rady mé,
Než na mou hlavu šedou
Záhubnou bouři svedou.“svedou.
„ZdaZda mníš, že zeman bez těže
Synovi k sňatku svolí?
Dřív hocha vrhne do věže,
A tebe mečem zkolí;
Kéž duše pouto setřese,
Jenž vonných růží nenese,
Než uzřím milou Bělu
Usvadlou v hořkém želu!“
„„Ach otče! netrap dcery své,
Ach otče, již jest pozdě;
Vždyť víš, že žilo dítě tvé
Co ptáče v hustém hvozdě;
Co ale milost v srdci znám,
Mne veleblahý pojal mam.
Teď bez něj nelze býti,
Sic konec mému žití!““
40
Tak vzhůru bílé ruce pne,
A při žalostném štkání
Se v otci měké srdce hne
I jme je slitování;
Milenci klesnouc v náručí,
Budoucnost tomu poručí,
Jenž všemu dráhu káže,
A srdce k srdci váže.
Nic však nemůže v soukromí
Na světě blaze žíti,
Nekvete zde bez pohromy
Nám blaženosti kvítí.
Hle! jeden z hradních pochopů
Milencům vkročil na stopu;
Ten pánu bez prodlení
Jich tajné zjevil vření.
Tu v prsou vládyky se hněv
Co v smolné výhni houpá,
A zpěněná ve srdci krev
I v tvář mu bujně stoupá,
I mře mu na jazyku řeč;
Po boku hrozný tasí meč,
Od vnitřních puzen hadů
Ven k lesu třeští z hradu.
Tam v starovážné dubině
Postranní chatrč stojí,
Podál ve strašné hlubině
Havířů zbor se rojí;
Ten dnem a nocí v hlubinách,
V nevlídných, tmavých dutinách,
Kde propast kovy kreje,
Se zemi v žebra reje.
41
Před nízkou tudy chatrčí,
Pod lípou jinoch sedí,
Milenku chová v náručí,
Jí v oko zňaté hledí;
A vřelou pojat milostí
Kochanou dívku s čilostí
Ku srdci svému vine,
A v sladkých citech plyne.
Tuť k uším rázný jim co hrom
Hlas zemanův zahučí,
Až žasem dutý skalní lom
Co živlů souboj skučí.
„Uvrzte, řve na horníky,
Tyto dva smělé bídníky
Tam v rozšklebenou hloubi,
Ať peklo je zasnoubí!“
Co supů roj se vyřine
Ta chasa hrůzná z lesa,
Na srdce Zděnka upřímné
Polmrtva děva klesá.
„Odstupte, hrubí otroci,
Sic vytasím meč k pomoci!“
Tak Zděnek volá v hněvu,
K svým prsoum tiskna děvu.
Co ohromeni zůstanou
Pacholci v polou stezky,
A Zděnka oči zaplanou,
Co záhubné dva blesky.
Tu zeman, vztěky v obočí,
K milencům rychle přiskočí,
A jedním rázem dolů
Je v propast srazí spolu.
42
Ve hloubi, sobě v náručí,
Letí milenci věrné,
A smutný ohlas zaskučí
Z propasti vzhůru černé;
Když pak ujíždí vládyka,
Tuť otec dívčin naříká,
Třesa se hrůzným žasem,
Bolestným úpí hlasem:
„Ať za ten mrzký, hrůzný čin
Tě stíhá metla boží,
Mé dcery krev, tvůj vlastní syn
Ať stoupí k tvému loži;
Když tichý tebe pojme sen,
Buď nářkem kmeta probuzen,
Jemuž jsi, krutý vrahu!
Ku hrobu zkrátil dráhu.“
To zalkav šedé vlasy rve
Pro milé stařec robě,
Ku nebi schřadlé rámě pne,
A želem zoufá sobě.
A než rok v strázni uplyne,
Vládyka bídně zahyne,
Pak v zámku pustém chodí,
A strašné ryky plodí.
43
DÍVKA U PŘÍSTAVU.
U večer, když lesík dřímá,
Ticho mrtvé duši jímá,
Vše se k spánku schyluje:
Na břehu dívenka sedí,
Smutným okem do vln hledí,
Hoře skalám žaluje.
Nebe kalí noční chmury,
Měsíc bledý z klidné hůry
Vůkol seje luzný lesk,
Vlny ku břehu se vlají,
Hvězdy v nich se kolébají,
Dívku jímá bolný stesk.
Z pomněnky, jenž tuto zkvétá,
Vine vínky, a ty metá
Do strašlivé hlubiny;
Okem, v němž se slzy třesou,
Patří na ně, an je nesou
V dálku šumné bubliny.
Bílé páže k nebi zvedá,
Bouř ji šlehá v líce bledá,
Na hrůzu předc nedbá nic;
„Ať se vlny, vzdychne, věží,
Ať svou řásu moře ježí,
Mrtvého mi nedá víc!“víc!
44
„DružkámDružkám, přestavše nesnáze,
Na tvé hrůzoplné dráze
Milenci se vracují;
Mám-li já jen v hoři schnouti,
Ku srdci jej přivinouti
Nemít žádnou naději?“naději?
„TamTam kde v mlhavém podálí
Vůkol zlopověstné skály
Bouřných vln se zpouzí var:
Tam milence tlejí kosti,
Svadl květ mé blaženosti,
Hrob mi nyní milý dar!“
Takto děva denně v lkání
Dlí, až půlnoční rozhání
Vichr stromů kadeře,
Až ji z tesklivého zdání
Vrací domovu volání
Starostlivé máteře.
Dlouho však ji není zříti
Blíže přístavu, když svítí
Hvězdolesklý nebes krov;
Již si plavci ukazují,
Podlé hřbitova když plují,
Smutné dívky nový rov.
45
RÓZA.
Slunce vítá v úplné své slávě
Spánkem ještě spiatý okršlek,
Každé kvítko, každou perlu v trávě
Jeho zlatý líbá papršlek.
Libý vzduch se z lučin rozletuje,
Vůní svou opájí stvoření;
Vnadně jitro nachem rozněcuje
Nebes blankytové sklepení.
Pode lípou, v svatém vytržení,
Pod nebesy klečí panice,
Krásná Róza; z líbezného snění
Zbudila ji píseň pěnice.
Sněžný šat co jemná pára plyne
Vůkol paží k nebi zdvižených;
Poklid zemský z prsou zňatých kyne,
Nebe z očí slzmi zrosených.
V kvítí rozvinutém němá klečí,
Vzdechy tiché jen jí ňádra dmou,
Srdce mlčí, rány jeho léčí
Zbožná děva vroucí modlitbou.
Co kdy vlny tonou v tichém moři,
Tak se v jejích citech stápí trud,
Na rtech růžných důvěra jí hoří,
Z očí jasných zemský míjí blud.
46
Tak se Psyche vzhůru v rajské vnadě
Vznesla rozvětřenou perutí,
Když zažila v elyzejském sadě
Nápoj z proudu zapomenutí.
NA MILENKU.
1.
Poznání.
U potůčku děva trhala jest kvítí,
Když máj s tváří omladěnou luhy vítal,
Fialinka rostla, i bez vonný zkvítal,
Sedmikrásky v drnu počaly se rdíti.
Tuť mi čárný obraz v tichém toku zříti,
Skvěločerné kroužky, k ňadrům se vinoucí,
Sněžné čílko kryjí, planou očka žhoucí,
Jako na růži dvě perlinky se třpytí.
Krásou jatý, volám: „Dívko k milování!
Neprobuzuj ve mně klamné lásky tíseň,
Mně-li s tebou v lásce nepopřáno žíti!“
Tu mne hlas vytrhne z blaženého zdání,
Srdce projme jako slavíkova píseň,
Slova se v něj mísí: „Tvojí volím býti!“
47
2.
Jitro.
Vstana z lůžka, kteréž Milek vnadí
Mnohotvárným o milence snem,
Letím mezi zkvětlé stromořadí,
Kde se luzný soumrak pojí s dnem.
Pod lípy tam spěchám, ježto chladí
Vonným dechem z mechu lavičku,
Kdež dívenka drahocenná hladí
Krotinkou na klíně hrdličku.
Zatajeným hlasem mne přivítá,
A co v máji poupě rozekvítá,
Když jí k srdci tisknu ručinku;
Na mé rámě něžnou hlavu kloní,
V oku, jenž se mírným jasnem sloní,
Vzniklé lásky tají slzinku.
3.
Besídka.
Když se večer na lučiny sklání,
Když se oblak na západu rdí:
Ruku v ruce, v sladkém celování,
K besídce jdem, kdežto Milek sní;
Měsíc bledý líbě hledí v ni,
Stříbří křoví na blízké tam stráni,
Z něhož ptactva mutné štěhotání
Vodopádem umrtveno zní.
48
Často s ní tu v blahocitech plynu,
Nebe v jejím libém vida zření,
Milostí spit, drahou k srdci vinu.
V moři citů sladkých ztopen hynu,
Jestli v studuplném uzardění
Nevinné mi vtiská políbení.
4.
Blaženost lásky.
Když mně po boku k své harfě pěje,
Ssaji do se lásky sladký med;
Kouzlo, jenžto z písní outlých věje,
Vynáší mne v idealů svět.
Její líce – na nich sněžný květ
Vábně mezi růžemi se chvěje;
Její k nebi pozdvižený vzhled –
V něm se zřetel hvězdojasný směje!
Jak to citné moje srdce jímá,
Všecko budí, co v něm skryto dřímá,
Jako slunko kvítka v podletí!
Přeji zlaté rouno knížeti,
Ať mu hlučné k slávě dělo hřímá:
Mně jen blaze v jejím objetí.
49
5.
Odloučení.
Patřte na mne, hvězdy stříbropěnné,
Jenž tam v mlhách smutně plynete;
Vlnky stůjte, ježto z černostěnné
Skály v údolí se řinete.
Kvítky, jenžto mrazem hynete,
Vůni lepou dychati ustaňte;
Pěvci z křovin mrtvých se odstraňte,
Se mnou ztrátu dívky úpěte.
Osud, nepřející nám radosti,
Chová děvu nyní v zdálenosti, –
Trudu pln jí vinu rámě vstříc.
S srdcem opojeným citelností
Vzdychám po ní v němé samotnosti –
Snad jí nezočím na světě víc!
6.
Pomnění.
U studénky, v stínu větví tmavých,
Když se zvučné ztiší údolí,
Smuten ležím, hledě do vln hravých,
Jak se skalnými drou výmoly.
Jemně vlaje lesní vrcholí,
Vůkol příroda poklidně dýše,
Zvířednice jenom s modré výše
Na uspané zírá okolí.
50
Tu se s tebou, dívko, zabavuji,
U všech míst se drahých zastavuji,
Kde jsem cítil věrné lásky slast;
Metán bolem, žhoucí puzen tísní,
Lyru k prsoum tisknu, v smutné písni
Slavím tebe a svou milou vlast!
7.
Nevěra.
Proč se krev tak k srdci mému valí?
Proč se oko druhdy jasné kalí,
Jakby obklopeno bylo tmou?
Proč se prsa, ondy klidná, dmou?
Proč mi jaré ustydají tváře,
Co tak strašně děsí mysl mou? –
Dívka s jiným kráčí od oltáře,
S věncem porušeným nevěrou!
Tmi se, tmi mé budoucnosti záře,
Přítomnosti má se zastři mhou,
Zadus ve mně snahu plamennou;
Neb mé srdce sklamané krvácí,
Štěstí, v něž jsem doufal, chrám se kácí,
An se Ona cítí blaženou.
51
8.
Odřeknutí.
Taks mne posledního utěšení,
Lehkovážná dívko! zbavila,
Všecku radost, všecko blahé chtění
V srdci mém jsi lstivě zdusila.
Zmizelo vše, co mi k milování,
Všecko tlí, cos ondy zohnila,
Ostaven úpím na pusté stráni,
V srdci žalost, již jsi vzbudila.
Nechci však, nevěrná, tobě láti,
Věčně na tebe jen budu mnít,
Blaho, jež svět může tobě dáti,
Volným srdcem budu tobě přáti,
Laskav na tě neustanu zřít,
Když i budeš ve radostech žít!
ELIZA.
Děsno v chrámu, trud jen mutné lkání
Tímto starým leje sklepením,
Ticho vůkol, jako v umírání,
Vichr tmavým skučí sloupením;
Vše již v sladkém utěšeném zdání
Jak po bouři hrůzotvorné dlí,
Kromě duch můj, nemaje tu stání,
Co na poušti pobloudilec bdí.
52
Sem, kde tklivé srdce sobě zoufá,
Sem mne krutý zahnal osud můj,
Boly své kde jeviti netroufá
Citedlnost, trávím život svůj;
Vyloučena z drahé vlasti klínu
Zřím po dobách blahých minulých,
Oudy mé se podobají stínu
Tam na hrobkách družek zesnulých.
Pode rouchem tmavým srdce bije,
Kde se ondy růže rdívala,
Závoj černý smutné čelo kryje,
Ježto vnada kroužků krývala;
Oko jindy jasné temně zírá,
Na mých tvářích zbledl růměnec;
Ruka, jindy kvítí, vinou svírá
Nyní žaltář, kříž a růženec.
Na mně leží jho otcovské klatby –
Kamž se opuštěna poději?
Sruťte vy se na mne, černé hradby,
Ať mne rumy vaše zakrejí! –
Že jsem v neouhonné nevinnosti
Muže vroucně zamilovala,
V dobách naší tiché blaženosti
Jemu život obětovala;
Krutou na mne otec vylil zlobu,
Zavrhna mé boly plamenné.
Vadnuť zde co kvítí kolem hrobu,
Oči hasnou v slzách zrosené.
Otče! otče! mysl tebe klame,
Mou že lásku umořenu mníš,
Neskrotí ji tyto pustosamé
Síně, žádná závora, ni mříž!
53
A ty muži, vzdálen mnohé míle,
Denního snu drahý přelude!
Věz, že lásku k tobě každá chvíle
Množí, až duch citů pozbude;
Slyš mne, ozvěno, jež tam opáčíš
Nářek můj v hrobovém klenutí,
Jenžto ráda v samotnosti kráčíš,
Vypni vzhůru čilých perutí!
Spěj tam rychle, přes hory a doly,
K němu, jenž mne ještě miluje,
A své smutné touhy, vřelé boly
Němé samotnosti žaluje.
Nedli! tobě žádná mříž nebrání,
Tebe oko zrádné nestíhá;
Dones jemu srdce mého lkání,
Bolest, jenž mé žíly probíhá.
Tam ho najdeš jistě v stinném loubí
Vonných líp, kde hořem zmožen sní,
A kde v besídce, již břečtan vroubí,
Slze na ztracenou dívku mní:
Tam se, ach! mé lásky rdělo nebe,
Svaté vznikl mé radosti květ,
Tam sem zapomenouc sama sebe
V něm svůj celý objímala svět.
Často hleděla tam v tichém zření
Stříbroleská na nás dennice,
Třpytila se v našem políbení
Bledojasná záře měsíce;
Tam na lávce měkké často vedlé
Děvy svojí jinoch sedával,
A svým mečem v rudokoré jedle
Milenky své jméno vrývával.
54
Však co sním o prchlé blaženosti,
Jaká zmítá mnou zas mámení?
Proč na zhynulé jen mním radosti,
A své žhoucí množím trápení?
Jakáž touha, jaké marné vření
Vládne opět tesknou duší mou,
Jaká snaha, jaké hříšné chtění
Děvou nebi již zasnoubenou?
Ledva že svou chtivost srdce zmoří,
Klidněj slzí tekou prameny:
Již zas ve mně starý plápol hoří,
Bol mi prsa zžírá plamenný;
Sotva že mne mámiti ustává
Lstnými bujná strázeň úskoky:
Již si předsevzetím láska hrává,
Zkoušíc nové na mne útoky.
Před oltářem v prach se vrhnouc leji
Horké slzy, bídné stvoření;
Však i tamto, kde se před ním kreji,
Bolestné mne klíčí vidění;
Jej před sebou ustavičně vidím,
Jak mně věrnou svoji lásku lká,
Odvrátíc se, za sebe se stydím –
Předc ho rámě moje objímá!
Zřím ty vlídné rty a zraky žhoucížhoucí,
Zřím i jeho tvářnost milenou,
Bolem velkým srdce slýchám tlouci –
Kýž se skrýti mohou před sebou!
Co si počnu v této hrůzné strasti,
Jenž mnou zmítá, bouřlivý co vír?
Mým již ranám není žádné masti,
Z ňader těchto blahý prchl mír.
55
Vítej tedy, smrti! ježto hojíš
Rány lidské; jemné usmání
Čeká tebe, ty mne s ním tam spojíš,
Kde již osud lásce nebrání;
Tvé když rámě již mne pojme chladné,
K družkám ještě promluvit mně vol,
Že zde hořem děva věrná vadne,
Ježto lásky v ní roznítil bol!
NA RŮŽI.
Svadla růže, vévodkyně kvítí,
Kterouž Lína denně pěstujíc
Milovala; – nebude se rdíti
Déle zoři zlatovlasé vstříc!
Hlavy ukloníc na jemné listy
Poslední svůj zápach vydala;
Zakalil se smutkem pramen čistý,
V němž se tváře její zhlídala.
Teskně zasmutněly zefírečky,
Ježto kolem ní si hrávaly,
Kvítky rosné cedily slzečky,
Jenž v ní vládkyni svou ctívaly.
Kvílí slavík v tmavém křovin chladě,
Jenžto zpěvem svým ji vítával,
Umlknul potůček v květném sadě,
Jenžto ňádra její líbával.
56
Hle, jak zbledly spanilé tvé líce,
Jak tu dřímáš, krásné kvítečko!
Vůni lepou nevyléváš více,
Červ ti užral outlé srdéčko.
Ve tvé lůno nad brunat planoucí
Vkradnul se; tys tíše umřela,
Dříve než jsi ňádra barvoskvoucí
V celé okrase rozevřela.
Lína, v němém hoři nyní sedíc,
Pro tebe milátko běduje,
Smutným okem v zbledlou tváři hledíc,
V klínu svém tvůj trupel celuje.
Líno drahá, tvé tak rdí se líce,
Outlé růži též se podobáš,
Rozekvítáš denně víc a více,
Vůkol sebe vnadu vyléváš!
Střez se, dívko! by tě usta lživá
Nenadchnula klamem jízlivým,
Usvadlaby též tvá duše tklivá,
Jako kvítko větrem mrazivým.
Za obraz tu růži vezmi sobě
V krásném věku svého podletí,
Musilbych sic na tvém brzkém hrobě
Nad svou ztrátou často slzeti.
57
JITRO.
Na mém vinohradu
V ořechovém chladu
Ledva mdle že svítá,
Jitro duch můj vítá.
Slunce temné loubí
Borů zlatem vroubí,
Ze své zorní říše
Pluje výš a výše.
Mlhy tíhnou k lesu,
Skřivan v jarém plesu
Křidélkami chvěje,
Ranní píseň pěje.
V tmavolisté bory
Přes vysoké hory
Záře se rozlívá,
Nachem je odívá.
Lovec z lesních strání
Vrací se z čekání,
Pes si za ním hravě
Poskakuje v trávě.
Rybák na usvitě
Skládá již své sytě,
Spokojen svou prací
Člunek domu vrací.
58
Na lukách sekáči
Čiperně zatáčí
Své okrouhlé kosy
V trávě plné rosy.
Tvorstvo vede plesy,
Luhy, sady, lesy
Ranní červec kreje,
Příroda se směje.
Vše se tvůrci koří,
Oko díky hoří,
I ten brouček hravý
Mocnost jeho slaví.
TĚŽKOMYSLNOST.
Stín se plašně do luk níží,
Chlum jest mrakem obestřen,
Mdle se potok sytím plíží,plíží
Tam okolo černých stěn;
Šedé páry okres trudí,
Vše dlí v tichém usnutí,
Jen na tůni žalný budí
Ohlas píseň labutí.
Poustka z tmavých smrčin zírá
Nad skalnaté lysině,
Zvonků trudný hlas umírá
V dřímajecí krajině.
59
Hvězdy zasmušené lejí
Bledý svit na površí,
Tiše na rovech se chvějí
Temnolisté cypřiši.
Hle, co mrákotně tam svítá
Z lůna letních topolů,
Sem tam se po listech kmítá
Ve krvavém plápolu?
Neplaneť to jasná svíce
Hymenea svadební;
Smutné rty a bledé líce –
Totě průvod pohřební!
Černý zástup vážně nese
K lůžku mládce jarého,
Stařec za rakví se třese,
Želí syna milého;
Prolétával, zbrojen lukem,
Skály pusté, hustý keř,
Stříbrohlasých rohů zvukem
V luzích děsil plachou zvěř.
Běloruká děva sedí
Mezi kvítím u rovu,
Měsíc smutně na ni hledí
Z tmavých osik zákrovu;
V němém hoři slzou máčí
Vlasů něžné prsténce,
Očka modrá k nebi stáčí,
Hledajíc tam milence.
Z kaple znějí zvuky trudné,
V duši teskno vlívají,
Z okrouhlých se oken bludné
Stíny vůkol stíhají;
60
Rosné perly na zem kanou,
Jilmem noční mece vír;
Tam jen, kdežto hvězdy planou,
Trudokojný bydlí mír!
DĚVA OPUŠTĚNÁ.
Chladný se již večer níží
V umrtvělé údolí,
Luna smutně s hůry zhlíží
Na vrbové vrcholí;
Již i červánky se tratí,
Všecko dřímá dědinou,
Tichost noční temno svatí,
Mne jen slyšet jedinou.
Hrůzotemný stín se valí
Údolím, co útok vln,
Strašné mraky hvězdy kalí,
Mlčí háj, dřív zpěvu pln;
Sama tady v hradu pustém
Mladosti své želím květ,
Děsím se, když tajným šustem
Štíhlé sosny hne se snět.
Zírám slzíc přese hradby,
Tam kde kaple vížka ční,
Sproštěna kde zemské klatby
Drahá matka věčně sní;
61
Svadly její zdobné líce,
Srdce její užral žel;
Bol nemoha nésti více
Otec s reky k boji jel.
Na bujného sednul oře,
Mne ku srdci přivinul,
S ním, o nevyslovné hoře!
Štít můj silný zahynul.
Nýl kde vážnotoký ječí,
Blahozvěstnou vlaží zem,
Padnul v krvochtivé seči,
V útoku ve strašlivém.
Tuť jsem v stálém smutku žila,
Na svůj v samotnosti klín
Vřelých slzí toky lila,
Bloudíc po hradu co stín; –
Až mne Milka lstného střela
V srdce měkké ranila;
Rána, ač v mých prsou vřela,
Život mi předc sladila.
Tuť jen jednou, jako mraky
Když se slunce vyvine,
Pozdvihla jsem vzhůru zraky,
Zraky na svět nevinné;
Slavík sladce v křoví zpíval,
An mne lásky plápol jal,
Větřík milostně zavíval,
Jinoch dívku k sňatku zval.
Cit můj jsem mu v srdce vlila,
Složila v něj budoucnost,
Věnce lásky jemu vila,
Jakých můž jen víti ctnost;
62
Nevěrník však ten mne lstivý
Planou mámil přísahou,
Oklamal mne jinoch lživý,
Dívku v lásce neznalou.
Jiné děvě sladkoustý
Zrádce snad již milost lká,
A mně hrozí život pustý,
Duch můj nářkem umdlévá.
Luna na své noční pouti
Na mé slzy hledívá,
Jeť jí žalem ustrnouti –
Za mraky se ukrývá.
Chladně noční vzdechy fučí,
Duši citnou láme stesk;
Půlnoc vážně s věže hučí,
Noční tam se kříží blesk:
Dřímej klidně, lichý světe,
Já na lůžko nemohu,
Mně jen tamto hlahoblaho zkvete,
Kde blesk barví oblohu.
SOUD BŘETISLAVŮV.
Na svém stolci, soudě v síni černé,
Seděl kníže Břetislav;
Vůkol stupňů dvorstvo jeho věrné,
Za zábradlím manů dav;
A dle pána svého liboněžná –
Klenot země – Jitka kněžna.
63
Vévodův tu přísný, vážný vzhled
V těsné síni ticho káže,
A hle, k trůnu v středu zbrojné stráže
Blíž se vleče šedý kmet.
Schvátiloť jej břímě let,
Po vráskách pak po zprzněných vinou
Slzy trpké z očí zhaslých plynou,
Hrůzou stydne starci každý oud,
Strašlivý naň tady čeká soud.
A tu opět ticho kníže velí,
Na stůl vrhna obnažený meč:
„Blíže přistup, lidu svůdce smělý,
Jenž jsi zhoubnou na mne strojil leč.
Kojíval jsem, lichotivé hádě,
Na mých prsou tebe k vlastní zrádě;
Hnáty schřadlé nyní k smrti vleč!“ –
Knížecí zaslechna přísnou řeč
Starý dvořan zděšen bledne,
Chvěje se co větrem lesní klest;
Na vládyky kníže vůkol zhledne,
„Právu země – dí k nim – zadán jest!“
Všecko ztichne; – po chvíli pak drahné
Vůkol zavzní jednosvorný hlas:
„Kdo na pána svého ruky vztáhne,
Pod meč kata svůj ať vloží vaz!“
Tu dí kníže, stářím muže jat:
„Nechciť krví toho ruce mýti,
Jenž byl druhdy trůnu mého hrad;
Káži jemu zrádné rámě stíti,
Pak má, oděný jsa v hrubý šat,
Navždy z vlasti vyobcován býti!“
Již se kmeta bledý chopí kat,
Aby konal, čehož kníže velí,
Již se na dvé četný zástup dělí; –
64
Aj, tu jinoch čilý jako laň
Davem divákův se pracně déře,
A vše vůkol s dlením hledí naň,
An se přímo až ku stolci béře,
Outlověký ještě mládenec;
Kadeř rusá smělé stíní čelo,
Co na horách jedle švihlé tělo,
V tváři jaré plane růměnec.
Uvrhneť se na kolena svá,
Tam kde čaloun skvostný, stříbrotkaný,
Jako vlny, jimiž větřík hrá,
Plyne až přes stupňů ostré hrany.
„Mocné kníže, zvolá, jenžto stražíš
Veždy lid svůj berlou mírnosti,
Nepravých jen skutků přísně vážíš
Váhou svaté spravedlnosti;
Patř, jak stud krev žene do mých tváří,
Jak mé ňádra bouří otcův čin,
Jímžto rod svůj a své zhanbil stáří.
Nechci zlobu, jenž ti z oka září,
Skrotit, jeho bezevinný syn;
Umínil jsem příklad dáti vnuku,
Jak si čin ten v otci ošklivím.
Vol, ať sám mu zrádnou utnu ruku,
Zákonu zadosti učiním.“ –
Hněv tu knězi kyprá prsa svírá,
Stařec klesá řečí ohromen,
Kněžna tajně slzu z oka stírá;
Na mladíka s užasnutím zírá
Každý, kdo tu přítomen.
„Kteréž doupě, kýhož dravce sídlo,
Vece kníže v strašném obdivu,
Tento děsný netvor uplodilo,
V milovlídném lidském oděvu?
65
Ještěří snad kojilo tě vémě,
Pekla hnusný vysoptil tě klín.
Chop se otce, ty mu rovné plémě,
Nespatříť snad tato svatá země
Nikdy více tak nezdárný čin!“
Hle, tu mladík otce, kterýž kleče
Na něho mdlé zraky chýlí své,
Spěšně ze královské síně vleče,
A ve dveřích svého dobyv meče
Ven, ven kmeta k popravišti rve!
Tiše čeká vše – jen sem tam oupí
Ve citelném srdci vzdychnutí,
Bolné duší vládne strnutí,
Až do síně jinoch opět vstoupí.
Rozhorlený hledí kníže naň,
Jenžto k trůnu matně kráčí blíže,
V pěsti ještě skrvácenou zbraň;
Sťatou ruku mlče vrhne přede kníže,
Krev až vřelá vůkol stupně skropí.
Tuť se kníže svého meče chopí –
Syna ukrutného pádným rázem
Chladná ocel skolí na zem.
Smrt ho pojme v náruč němá,
A jak v pádu plášť se nazpět shrne,
Hle! tu jinoch levé ruky nemá,
Krev mu po rouchu se valem hrne,
A v kom srdce bije – pohnut ztrne.
66
PŘI MĚSÍČKU.
Měsíček líbě zírá
Tmavými topoly,
Mdlé světlo se opírá
O skalní vrcholy;
Očárně stříbrem vroubí
Vchod k skalní jeskyni,
Probouzí v stinném loubí
Uspanou pěvkyni.
Zažloutlý mžik se chvěje
Pastýrských plamenů,
U louky, kde se leje
Chlad čerstvý z pramenu;
Co sněžný květ se pěny
Na vlnkách houpají,
Tam skalin černé stěny,
Tu kvítka líbají.
Poklidně vanou bory,
Kde ustal větřík hrát;
Ozářen s kolmé hory
Valí se vodopád.
Přeludný stín se míhá
Po mrtvém popluží,
Bludiček svit obíhá
Rokytu v paluží.
67
Potůček vlaží mechy,
Z nichž perly sršejí;
Ve vlnkách veské střechy
Se vlídně zhlížejí;
Na mlejnské dere hrázi
Se lesk skrz olšiny,
A čilé kolo hází
Kol sebe bubliny.
Světýlka mnohotvárná
Plynou po rybníce,
Zří z háje myslivárna
Při záři měsíce.
Tvrz hledí hrdočelá
Se skály v nebesa,
Tam kostelík se bělá
Na vršku u lesa.
U hřbitova za vískou
Se míhá černá mříž,
A přes zeď hledí nízkou
Starý pod lípou kříž;
Okmítá světlo matné
Náhrobky zrosené,
I kameny památné
Na polo zbořené.
Ach, trudné obraznosti
Probouzíš výtvory –
Měsíčku! snům mladosti
Otvíráš závory;
Přes topolové proutí
Jen smutně na mne zříš,
Co duši mou kormoutí,
Ach, ty jen skoumat smíš!
68
NÁVRAT DO VLASTI.
Zřím vás tedy, nebetyčné hory,
Vlasti drahá, opět tebe mám;
Zřím tvé slavné, starověké bory,
Vcházím vesel v tvůj velebný chrám.
Líbám tě zas, posvátná mi země,
Lásky plápol mé nezhasnul ve mně.
Znám vás, hrdočelé velikány!
Tu své ledví Krkonoše dmou,
Tamto Sněžka rozbila své stany,
Tam se Labe dere ranní mhou;
Ještě staré skály vlast mou stráží,
Staré řeky ňádra matky vlaží.
Ještě tady statné hrady stojí,
České slávy vážní svědkové;
Zápal k činům lůno jejich kojí,
Kde své vlasti žili předkové.
Každý krov, byť oloupen již krásy,
Reků statných statné činy hlásí.
Nebe, v jakém se zas bavím plesu,
Jakou za strast vzal jsem odměnu!
Z dolin, hor a věkovitých lesů
Českou opět slyším ozvěnu;
Jaká hudba mému jest to uchu,
Jaký pocit schvácenému duchu!
69
V strminách jsem severního ledu,
Vlasti má, tvůj obraz nosíval,
Vroucně ve vyprahlých pustin středu
Za vznik tvůj jsem Boha prosíval;
On mne uslyšel, neb v svorném sňatku
Vidím syny, vidím statnou matku.
Krutá bouře brázdila jest vlny,
Ustrašen se každý plavec chvěl,
Jižjiž tonul koráb hrůzyplný,
Smrt jsem bídnou před očima měl;
Tuť jsem volal v náramné lítosti:
Kýž mi přáno složit v tobě kosti!
Když mne štěstí na svých loktech neslo,
Když mne slávy blesk byl přemohl,
A neb rámě v tuhé vazby kleslo,
Odřeknouti jsem se nemohl, –
Ač i dary lákaly a slasti –
Víry, krále, a své drahé vlasti.
Čas ten prchl, naděje a snahy
Čilé perutě mne nesou zpět;
Vlasti! tys můj štít, můj přístav drahý,
V tobě koluje můj celý svět;
Když se krajina tvá na mne směje,
V srdce volné i cit svatý leje.
A hle tam, o milé pohlednutí!
Již se z dávno známé olšiny,
Znížto ptactva zpěv mne k slzám nutí,
Vine vížka klidné otčiny!
Tam snad ještě tichou pokojností
Ukojíš mě, vlasti, v blaženosti.
70
Zdaž i však, jenž svůj mi obraz vryla
Od mladosti v duši dychtivou,
Jenž mně v outlém věku kvítí vila,
Láskou opoutala nevinnou –
Chovalas ji věrnou pečlivostí
Na svých prsou mně a každé ctnosti?
VYLIMÍRA.
Tam kde Labe vlnobitné hučí,
Hvozdy jarobujné prodírá,
Tam kde v dubích strašně vichr skučí
A zpěv ptačí v houští umírá:
Tam na břehu chatrč nízká stojí,
Vkročit v ni se každý poutník bojí;
Neb zde lidský užasíná cit –
Jeť zde duchů osamělý byt.
Ondy v jarém ve mladosti květu
Dívka stánek zde si zvolila,
Lepá dívka, poukryta světu,
V tiché samotnosti bydlila.
Nekvílelať marnou touhou jatá,
V srdci ctnost jí panovala svatá,
Ladný kryl ji nevinnosti květ,
Rájem se jí zdál být šírý svět.
71
U večer při vonném větrů vání
Slyšán býval libý děvy ples,
Harfy její blahomilé lkání
Hravý větřík přes bubliny nes’;
Na usvitě, sedíc u studýnky,
Z lesních kvítků outlé vila vínky,
Jimiž hrobku otce zdobila,
Jejžto dávno zem již ukryla.
V modré dálce, v čele příkré skály,
Vynikal hrad z tmavé smrčiny,
Pode nímž si labské toky hrály,
Bloudící přes květné lučiny;
Ze své skalné, povětrné říše
Na svět zíral v bohatýrské pýše;
Tu, co orel, na své hoře žil
Mladý, statný rytíř Slavomil.
Na hrad dívka často hledívala,
Když se v lůno noční chýlil den,
Sladké city v srdci kojívala,
Když ji o něm plachý mámil sen.
Rdívalo se veždy víc a více
Co zář ranní její stoudné líce,
Když uzřela věnec černých skal,
Na nichž hrdý, zpupný hradec stál.
Jarní větřík jednou když zavíval,
Pod stinným tu křovím seděla,
V němžto slavík první píseň zpíval,
Smutným okem na hrad hleděla;
„Tam jen, vzdychla – srdce mé to cítí –
Kvete blaha mého krásné kvítí;
Neb tam drahý obraz přebývá,
S nímž se duch můj často zabývá.“
72
Tu se k dívce jinoch statný blíží,
Zbraní lovčí švarně oděný,
Žaluje jí srdce svého tíži,
Vroucí láskou jsa k ní raněný.
„Dávno tvůj, dí, skrze husté listí,
Dívko! pozoruji život čistý;
Ach kyž slovům jemným věřit smím,
Ježto právě prchly ustům tvým!“
„Neb hrad ten, jenž vzhlídá z modré dálky,
Snů, jak’s ty si vzdychla, obraz tvých,
Jest od časů zpurné Vlasty války
Sídlo veleslavné předků mých.
Tam mně každý den radostně kynul;
Tebe zřel jsem – poklid z něho hynul –
Zamiloval pak houšť tuto jen,
V sobě kojící tvůj svodný sen.“
Dívka oči jasné k zemi kloní,
V náruč její klesá mládenec;
Líce, v nichž se milost svatá sloní,
Outlý rozpaluje růměnec,
Duše v jedno splynou v políbení,
V srdci sladké vane pocítění,
Věrnosti slib slyší němý háj, --
Nový oběma tu vzešel ráj.
Tak se lásky sňatek pevný spojil,
V blaženosti každý plynul den,
Ve svém lůnu oba růžný kojil
Veleblahou budoucností sen.
Měsíc libou tváří z oblak hleděl,
Když dle dívky jinoch věrný seděl;
Osudu však hrdokrutá zlost
Tvorům nemůž přáti blaženost.
73
Hnízdilť podál sídla milovníků,
Za pahorky starošedých hor,
Skrytě krvochtivých loupežníků
V skrejších skalních nevázaný zbor;
Zaslechna těch vrahů vůdce děvu,
Z houštiny jak k líbeznému zpěvu
Harfa její milým zvukem zní,
Láskou zavřel, lítý padouch, k ní.
Děva opovrhši jeho jevy,
Co laň prchá z jeho objetí,
Tu šíp smrtonosný ňádra děvy
Z luku ukrutníka proletí –
Dívka bledne, v náruč smrti klesá;
Slavomil v tom přímo pádí z lesa,
Zápasí s ním, zůřivý co lev,
Až i zemi máčí vraha krev.
Dívka bolestně naň ještě zhledne,
Tisknouc jemu ruku krvavou;
„Již mé líce, vzdychne, smrtí bledne,
Již mne k sobě anjelové zvou;
Věz, že láskou k tobě jen umírá
Věčně nyní tvoje Vylimíra;
Ještě jednou usta polib má;
Neb tam otec milost naši zná!“
Jako kvítí luční kosou žence,
Takž i ona klesla v mladosti.
„Vadněte, mé snahy vonné věnce!
Volá jinoch v strastné žalosti.
Tu kde ty jsi, poupě drahé, zkvetlo,
Uhasniž i života mi světlo!“
Nespatřil jej více otcův hrad,
Anť u hrobu věrné dívky svad.
74
Teď zde Labe smutně toky leje,
Pastýř tady bolně vzdychává,
A když lesem jemný větřík věje,
Žalný ohlas harfy slýchává;
Chatrč zpustlá ještě tady stojí,
Vkročit v ni se každý poutník bojí,
Neb zde lidský užasíná cit,
Jeť zde duchů osamělý byt.
ČTVERO KVÍTKŮ.
Milce.
Vesele jsem u svitání
Jednou z lože skočil,
Abych v poli k milování
Čtvero kvítků zočil.
Skalní jsem se na pahřbetí
Rychle vyšinul,
Kamž před lovcem kamzík letí,
Aby nezhynul.
Marně jsem se snažil lézti
Skoro do nebe,
Až jsem, Milko! kvítek kvésti
Uzřel u tebe.
75
Toto kvítko něžné Krásky
Zdobí outlé mravy;
Jeť to kvítko čisté lásky,
Ježto duši baví.
Zanechav pak kolmé hory,
Skalní strminy,
Prohledal jsem stinné bory,
Háje, křoviny.
Však jen, dívko! na tvé tváři
Kvítečko se skví,
Když se v mírné, rajské záři
Studem panny rdí.
Kvítko to ve věku zlatém
Vzniklo v spanilosti,
Kvete skromně v rouchu svatém –
Kvítko nevinnosti.
Z hájů spěchám, kde se toky
Proudí lučinou,
Kde dub koupel svými boky
Kryje soukromnou;
Po nábřeží chvátám výše,
Marnáť cesta má,
Ukryla jsi kvítko tíše,
Dívko, v ňádra svá.
Toto kvítko outlé listy
Jako stříbro vine,
Věrnost slove, z nížto čistý
Pramen lásce plyne.
76
Stále pílím po planinách,
Mnohý přejdu brod,
V štěpnici a stromovinách
Mnohý zlezu plot;
Dlouho bloudě v šírém sadě
Uzřím květinku,
Ježto moji v plné vnadě
Zdobí děvčinku.
V nevinné se zardělosti
Toto kvítko skrývá,
Jest to kvítko svaté ctnosti,
Jenž se v nebi skvívá.
Kteráž dívka toto kvítí
Svine u věnec,
Tu zajisté bude ctíti
Každý mládenec;
Ať ji šat jen prostý kreje,
Nízký chová krov,
Krašší vnada kol se leje,
Milko! z těchto slov.
Nevinnost, ctnost, věrnost, láska
Zdob tě v každé době,
Jest to silná krásy páska,
Vnadná v každé době.
77
MLÁDEC Z HRUŠOVA.
„Ký to přes skalnaté stěny
Oděnců se valí roj?
Totě Zvikoš rozezlený –
Vše se rychle k boji stroj!
Na tě čeká komoň vraný,
Chop se meče, synu můj!
Zběř tu rozplaš na vše strany,
Stár je k bitvě otec tvůj.“
Takto k synu milenému
Vece starý Hrušovec,
Do pravice bujarému
Mládci tiskna praporec;
„Vezmi tento zlatotkaný
Prápor, pod nímž vážný děd
Na pohanské Pomořany
Zmar a krutou zhoubu ved.“ved.
„MnohdykráteMnohdykráte hrad můj stéci
Smělí vrazi dychtili,
Prchli však, an barvoskvěcí
Prápor vláti zočili.
Chovej ho co zřetel v hlavě,
Svatým ti buď znamením,
Vrať se vítězně a zdravě,
Aneb klesni mrtev s ním.“
78
Z kmetových ust ledva zplyne
K synu tklivá tato řeč,
Již on prápor k srdci vine,
K boku pásá věrný meč;
Pancířem si prsa kryje,
V nichžto srdce plamenné
Pro milostnou Jutu bije,
Jarou láskou raněné.
Dívka želem očka klopí,
S tajným želem hledí naň,
Zbledlé tváře slzou kropí,
„Drahý, dí mu, život chraň!“
A pak zdobí prápor věncem,
Skvostný připíná mu háv;
Bolně volá za milencem:
„Vrať se šťasten, vrať se zdráv!“
Po dolinách příkrou strání
Rozlétá se bitvy hluk,
V bouřlivém tu hlaholání
Vyřítí se sterý pluk.
V nich se mládcův prápor chvěje,
Neseť v řady záhubu,
Slunce již naň záři leje,
Na krvavou obrubu.
Na věži pak v hradě stojí
Dívka, hledí v údolí,
Milenec tam v horkém boji
S nepřítelem zápolí;
Radostí v ní srdce plesá,
Když se prápor zhůru dme,
A když v seči k zemi klesá,
Lkajíc ruce k nebi pne.
79
Jako v strašném rozkacení
Kanec drtí smrčiny,
Tak i stírá v zápasení
Zbory jinoch hrdinný.
Aj, tu Zvikoš naň doráží,
Vztekle na hrdinu zří,
Rázem jej tne v pravé paží,
V němž se drahý prápor skví.
Prápor klesá; tu ho chytí
Mládec v silnou levici,
V nepřátelský zbor se řítí
Co lev hněvem soptící.
A jak vrchol na pahoří
Jedlový se kolébá,
Prápor opět v zlaté zoři
Větrem hrdě plápolá.
Zvikošův tu zbrojnoš klamně
Nazad z pluku vyrazí,
Vítězovo levé rámě
Hrotem těžkým odrazí;
Vřelou krví mládec kropí
Roucha zlatou tkaninu,
Prápor v letu usty chopí,
Střelmo pádí v dálinu.
Blíže hradu mrtev padne
Slibu věrný mládenec,
Ještě drží usta chladné
Věnčený ten praporec.
Dívka s hradu vysokého
Letí střelená co laň,
Uzříc hocha ubledlého
Bledne též a – sklesne naň.
80
Teď tam na travnaté pláni
Věkoletý stojí strom,
Kmeny vetché v řeku sklání,
Vrchol dávno zdrtil hrom;
Bašty hradu Hrušovského
Zmařilo již století,
Čin však mládce udatného
Chová Čech v své paměti.
BOJSLAV DO BOJE TÁHNOUCÍ.
V zdivočilé, zbrojné roje,
Vlastislavo! dálka zve;
Pryč mám do vřelého boje,
Dívko drahá, od tebe!
Ach, již slyším srdce bíti,
Zmítá mnou bolestný cit;
Volím raděj beze žití
Nežli bez milosti být.
Dáli nebe zvítězení,
Mzdou-li mou i celá říš –
Kouzlo jest jen ve tvém zření,
Šírý svět, když na mne zříš!
Ač mne boj můž oslaviti,
Blesk však ten mne nebaví;
Raději nevolím žíti,
Když mne milost ostaví.
81
Slyš, jak znějí trouby v dolí,
Jak kůň zbrojný řehotí;
Budiž! padnuli na poli,
Věz, že věren padnu ti!
Tam tvůj obraz zřím ve kvítí,
Spanilý co zorní svit;
Neb raděj volím bez žití
Nežli bez milosti být!
NA HROBÍCH MURTENSKÝCH.*)
Večer dychá vůni z středu májí,
Barvoleský zachází již lem;
Stesk se rodí v osamělém háji,
Vání větrů ledva kývá křem.
Jurský vrchol záře věncem vroubí,
Jarním bučím ticho zavívá,
Jenom slavík ohlas křísí v doubí,
A zvon skotů mdle se ozývá.
———
*) Murten, město Helvetské, na výtoku řeky Broye do Novohradského jezera ležící, známé bitvou Švejcarů s vévodou Karlem z Burgundu, příjmím „Smělým,“Smělým“, kde s pluky svými na hlavu poražen byl. Ještě se tu okazuje příchozímu kaple, v nížto kosti padlých se chovají.
82
Den již v lůně nočním klidně dřímá,
Umlká vše v horní krajině,
Lavína jen z dálky strašně hřímá,
Kamzík bečí tam na skalině;
Rychlotoká dolem Broye hučí,
K jezeru se strašně ubírá,
Hlas, jenž z rohů alpských trudně zvučí,
Zponenáhla v dole umírá.
Samoten tu v snícím kraji stojím,
Pohřížený v smutném úžasu,
Tesklivými city duši kojím,
Skalin vida děsnou okrasu;
Vůkol hrobů stín se plachý míhá,
Ticho smutné v stanu zesnulých –
Přede mnou tu leží tajná kníha
Udalostí věků minulých.
V oblak tvrz tam bašty černé zdvihá,
Bledá luna stříbří kaple báň,
Lampy blesk se v oknech plašně míhá,
Září poletuje v kolmou stráň;
Příchozího hukot sejců vítá,
Jenž tu hnízdí v zpustlé svatyni,
Malba stará po stěnách se svítá,
Značíc skutky statné rodiny.
Přítomnost tu svály sloupů hryže,
Kteréž osud zkácel strašlivý:
Nahé leby hledí z oné mříže,
Jenž tu drahná léta práchniví;
Nápis polozašlý tady hlásá
Zhoubu hrdošíjných cizinů,
Slovútnost tu bedra svoje pásá
Nad hrobkami padlých hrdinů.
83
Hle! jak tam se vinou role skvělé,
Kde svá křídla anjel zhouby pnul,
A kde v statných Helvetčanů čele
Vítězný se prápor vzhůru dmul;
Válka trudné tu své símě sila,
Svou tu ondy řasou třásl hněv,
Užasnutá rykem Broye pila
Potřených tu cizozemců krev.
Tamto líbá pramen podnož hory,
Ještě bělá tam se věnec skal,
Od nichž Burgund zpurný s svými zbory
Hlukem strašným v krutý boj se hnal;
Násyp zbrojný obskakují bravy,
Kde smrt myriády zhltila;
Ladem se kozlíci pasou hraví,
Kde svou kořist zhouba drtila.
Vesele si v houšti pěje ptáče,
Kde třesk děl se ondy rozlíhal;
Srna plachá lesinami skáče,
Kamžto zbrojnoš raněn zabíhal;
Kde si mládež veská hraje s praky,
Nevinný kde radost tvoří hluk,
Tam se smrtonosných šípů mraky
Zhoubně chvěly v nepřátelský pluk.
Zvučně chřestí brázdou kosa žence,
Kde hlas padlých upěl žalostně;
V tábor metal vojín smolné věnce,
Kde teď ves se vine milostně.
Rolník klidně na pahorku oře,
Plamenný kde ondy zůřil meč;
Plavé k brodu jinoch vede oře,
Krutá kde před časy vřela seč.
84
Teď tu večer kvítí rosou kropí,
Na hrobích se cvrček ozývá,
Luna, jenž se v stříbře zřídla topí,
Na kraj tento smutně hledívá;
Věky prchly, léta starobylná
Uplynula v minulosti klín,
A kde prv se pnula pevnost silná,
Staré ssutiny teď vlaží Rýn.
Však co věčnost ještě tady stojí
Hory vaše, statní Švejcové!
Lásku k vlasti pospolitě kojí
Takých předků hodní synové.
Čas již zmařil hranol vaší slávy,
Duch váš zde však ještě obývá;
Z hrobové když větřík vane trávy,
Potomkům jmě vaše zavívá.
Ztlelé kaple sklepení se boří,
Smutně sloup tu polotrhlý ční;
Lampy blesk zde stíny plašné tvoří,
Udatných kde reků výbor sní.
Bujně lesní vchod obrostlo křoví,
Každý krok hlas budí ozvěny,
Červ tu hryže, noční hnízdí sovy,
Živý obraz smutné proměny!
Nyní stařec jinocha sem vede,
Předků jemu hlásá udatnost,
Čta s ním nápis tam na stěně bledé
Budí v něm ku vlasti horlivost;
„Láska k vlasti, dí mu, bylo heslo
Reků bojujících pro vlast svou;
Jarý duch, všech velkých činů veslo,
Vždyť ať vládne, synu, duší tvou!“
85
Lásko k vlasti, vlídná dcero s nebe,
Jiskro, jenž se v srdci lidstva skví!
Obor světa oslavuje tebe,
Plamen jsi, jímž tvář se reka rdí.
Ty jen ze chrabrého srdce proudíš;
Co jaro z hrdélek ptačích zpěv,
Z harfy věštců jemné zvuky loudíš,
K činům slavným mocně pěníš krev.
OBJEVENÍ OSTROVA MADEIRY.
(Dle anglické povídky.)
„Ach! nelze, milko, déle dlít,
Z hor větřík k moři vane,
Nenechte mne zde láskou mřít,
Jenž k vám v mém srdci plane!
Na břehu v tajném soumraku,
Podále těchto věží,
Již koráb statný k outěku
Na kotvích hotov leží.“leží.
„O nedliO nedli, drahá! Němá noc
Kraj tento vůkol váže;
Ať Edvard pak a jeho moc
Nám vazby klásti káže,
Ať jeho zpupných dvořanů
Zášť jistý pád nám chystá:
Na Franků květném přístavu
Nám kyne radost čistá!“
86
„„Proč množíš, muži lásky mé,
Bol srdce schváceného?
Znám dávno věrné city tvé,
I snahu srdce svého;
Mou ruku, když jsi bojoval
Pro vlast svou v Irském dálí,
Jinému otec věnoval,
Byl vděk učinil králi.““králi.
„„TeďTeď víže trpká povinnost
Mne k necitnému muži,
Jehožto krutá žehravost
Poklidu zžírá růži.
Bych s tebou prchla, naději
Nechovej v duši vnadné;
Nechť v smutném hoři raději
Mé srdce pro tě svadne.““
A v bolném jinoch zoufání
Se dívce k nohoum vrhne,
U sladkém sklamán doufání
Jí ruku k srdci trhne;
Žalostné jemu úpění
Dme prsa víc a více,
Na ryzí slza brnění
Z bledého kane líce.
Tu ona láskou zmožená
Naň milostivě zhledne,
A tváře její růžená
V objetí vřelém zbledne;
On rychle sobě po boku
Milenku na kůň zdvihne,
A ku morskému zátoku
S kořistí drahou tíhne.
87
Již plachty dmou se v oblaku,
Libounký větřík vzduje,
A loď co střela po moku
K Normanským břehům pluje;
Již Havre z dálky na moři
Nad obzorem se míhá,
A Flanderské již pohoří
Svých vrcholů z vln zdvihá.
Radostný plavců hlahol zní,
Ten z mrákot děvu děsných
K dni růžovému probudí,
Ji prostí bolů těsných;
Tvář její jemný barví ples,
Kam se jen oko vine,
Z vln modravých tam tone ves,
Zde jedloviny stinné. –
Povětří hbitě bouřlivé
V bezednu morském ječí,
A vlny zpurné k strašlivé
Se hotovují seči;
A šerá, hrůzoplodná noc
Den zatmí zlatoleský,
A v rozkacených živlů moc
Se mísí žhoucí blesky.
Třesk hromů vůkol, propast řve,
V rudém se ohni svítá,
Rozdrtil vicher vazby své,
Sem tamo lodí zmítá;
Milence děva v objetí,
Polmrtvá, hrůzou bledá,
Smrti se vidouc obětí,
Nadzemský poklid hledá.
88
Aj! živel s živlem v souboji,
Zpěněné vlny víří,
A vichr v krutém rozbroji
Loď metá v morskou šíři;
Na vlnách bouří zbrázděných,
Třinácte dní a nocí
Loď po vodách rozdrážděných
Již bloudí bez pomoci.
Tu slunce z mračen najednou
Své tváře vine vlídně,
Bouř krotí hbitě vzteklost svou,
A vlny tekou klidně.
Hle! tu se z stříbropěnných vln
Ostrov na ně usmívá,
A větřík, cizích vůní pln,
Libostně k nim zavívá.
Před zrakem plavců okolí
Milostné se otvírá,
A utěšené údolí
Své vnady rozprostírá:
Tu potok hrčí v roklině,
Tam háj na příkré stráni,
Tu věnec palm na skalině,
Krajina k milování!
Radostně k břehu chvátají
Sproštěni všeho trudu,
Na zem se vrhnou, líbají
Té nové země půdu;
Jen dívce nesměje se svět,
Jenž tady vlídně kyne,
Jak outlý, mrazem zprahlý květ
V ouzkostném lkání hyne.
89
A vůkol sebe v úžasu
Mdlé zraky své upírá,
Uzříť krajiny okrasu –
Bol prsa outlá svírá;
Své hlavy nazpět pokloní
Na kvítí, ledva dýše,
Tu zraky se jí zacloní,
I usne na vždy tíše.
Co bledý stín, jenž z hrobu ven
Se kmítá v noční době,
Tu jinoch stoje pohřížen
Ve smutku, zoufá sobě;
Sám na se přísně žehraje
Na mrtvol drahý padne,
A líbá, hořem zlíkaje,
Milenky čelo chladné.
Tu nový jekot! Morská pláň
Se v propast hrůzou vroubí,
Blesk šedou osvěcuje stráň,
A vichr skučí v doubí;
Třesk hromorázný na moři
Se rychle opět strhne,
Vír na koráb se oboří,
Jím na ouskalí vrhne.
Z mdlob jinocha tu hromu ráz
Povzbudí, v dravé proudy
Bolestně hledí, děsný mráz
Probíhá jeho oudy.
I rána jdouce jednoho,
Na mechu v stinném réví
Našli jej plavci zbledlého
Po straně mrtvé děvy.
90
VEČERNÍ OBRAZOVÉ.
Zlatý lem
Vroubí zem,
V záři rdí se na západu
Husté loubí vinohradu.
Denní hluk
Z rolí, luk
Zvolna ke vsi se ubírá,
Jenž tam z tmavých jedlin zírá.
Mlčí les,
Smích a ples
Zní jen ještě v příkré stráni –
Veské chasy radování!
V dole klín
Plachý stín
Skalin podobizny střádá,
A z nich divné stvůry skládá.
Ustal hrát,
Plný vnad,
Zefír s kvítím outlé vůně,
Dřímá v jeho hebkém lůně.
Z tmaviny,
Houštiny
Ven se ženou plaché srny,
Obskakují lesní drny.
91
Chlumu blíž
Luny již
Lampa skví se v rozjasnění,
Vlnky tůně v stříbro mění.
Blaženě
Na seně
Rolník, umdlen prací denní,
Odpočívá v sladkém snění.
KNÍŽECÍ VRAH.
Ledva že počalo svítati zrána,
Vévoda Břetislav k lovu se bral,
Veselá chasa provázela pána,
Chrtů se oupadem hluk za ním hnal.
Ledové planinou táhlo se moře,
Mrazová tvořila vichřice smích;
Vůkolí truchlilo, bujaré oře
Bořili kopyta v hluboký sníh.
Nedbaje vévoda u ryčném plesu,
Stříbro že v kadeře mete mu mráz,
Tíhnul neunaven k pustému lesu,
Přes hory, doliny, rokle a hráz.
Chrtové honící, měděné trouby
Vůkolím děsný vyrážely zvuk;
A kde bezedno se pod sněhem vroubí,
Strašlivý rodil se v dutinách hluk.
92
A kdy zbor lovců se přivalí k luhu,
Hrad kde rozbořený k oblakům čněl;
Jakýs tu rytíř podivného druhu
Statnému knížeti v oustrety jel,
Zahalen v plášť jako v mlhavou chmuru,
Červený chochol mu na lebu vál;
Pravici vážně pak pozdvihna vzhůru,
Zpět aby kníže jel, znamení dal.
A když ho třikráte marně nabízí,
Udeřiv silně na strašlivý meč,
Kvapně před očima knížeti zmizí,
Hustá kde lesem se zelená kleč.
Kníže však chopí se lovecké trouby,
Vidění za omam smyslů jen má,
S lovci se v divoké lomcuje doubí,
Až ohlas široko daleko hrá.
Teprv když nad horou měsíček bledý
Nebeskou s hvězdami rozohnil báň,
Dolinou stín pak se rozvalil šedý,
Umdlený odložil vévoda zbraň.
Nad krajem půlnoc již vznáší se černá,
Sníh jenom bělá se na čele hor,
Chasa pak pochodně rozžehne věrná,
Z vesela zaměří k vesnici zbor.
A jakž tu svítily smolnice v lesku,
V šedivém zas tu muž brnění stál,
Knížeti zastoupil v dubině stezku,
K outěku znamení poznovu dal.
93
Kníže však zmužile kůň bode v boky,
Tasenou ocelí žene po něm,
Než jako nad lodí ztonulou moky
Se zavrou – pohltí podobu zem.
Ustrašen rychlo se smrčinou beře
Vévoda k bráně na lovčí svůj hrad,
V chasu pak najmutý zbujník se vdeře,
Jakož se v hustiny ukryje had.
Na hradě okna pak skví se již v řece,
Již tam i visací spouštějí most;
Smrtným, ach! šípem tu mohutné plece
Oukladný prožene knížeti host.
Po ráně hluboké do mdloby klesá,
Slovutná z beder se valí mu krev;
Však tu i v hloubi, co peklo když plesá,
S užasem slouchají panoši řev.
A ráno když den ojasňuje skálu,
Vystoupá z hlubiny hrůza a strach,
Na ostrohranatém, žulovém sválu
Leží tu rozdrcen knížecí vrah.
94
OBSAH
Stránka.
Povolání7
Elegie na harfu pěvce zemřelého8
Trud večerní10
Na zříceniny hradu Dražického12
Na hřbitově15
Bouře17
Krajina po bouři19
Vanda20
Miloslavin duch24
Hrob mladé pěvkyně26
Hierokles a Eudora29
Touha po vzdálené33
Dívčí žel34
Lumír36
Hrabě Loketský39
Dívka u přístavu44
Róza46
Na milenku47
1. Poznání–
2. Jitro48
3. Besídka–
[95]
4. Blaženost lásky49
5. Odloučení50
6. Pomnění–
7. Nevěra51
8. Odřeknutí52
Eliza–
Na růži56
Jitro58
Těžkomyslnost59
Děva opuštěná61
Soud Břetislavův63
Při měsíčku67
Návrat do vlasti69
Vylimíra71
Čtvero kvítků75
Mládec z Hrušova78
Bojslav do boje táhnoucí81
Na hrobích Murtenských82
Objevení ostrova Madeiry86
Večerní obrazové91
Knížecí vrah92
E: av; 2002
[96]