SOUD BŘETISLAVŮV.
Na svém stolci, soudě v síni černé,
Seděl kníže Břetislav;
Vůkol stupňů dvorstvo jeho věrné,
Za zábradlím manů dav;
A dle pána svého liboněžná –
Klenot země – Jitka kněžna.
63
Vévodův tu přísný, vážný vzhled
V těsné síni ticho káže,
A hle, k trůnu v středu zbrojné stráže
Blíž se vleče šedý kmet.
Schvátiloť jej břímě let,
Po vráskách pak po zprzněných vinou
Slzy trpké z očí zhaslých plynou,
Hrůzou stydne starci každý oud,
Strašlivý naň tady čeká soud.
A tu opět ticho kníže velí,
Na stůl vrhna obnažený meč:
„Blíže přistup, lidu svůdce smělý,
Jenž jsi zhoubnou na mne strojil leč.
Kojíval jsem, lichotivé hádě,
Na mých prsou tebe k vlastní zrádě;
Hnáty schřadlé nyní k smrti vleč!“ –
Knížecí zaslechna přísnou řeč
Starý dvořan zděšen bledne,
Chvěje se co větrem lesní klest;
Na vládyky kníže vůkol zhledne,
„Právu země – dí k nim – zadán jest!“
Všecko ztichne; – po chvíli pak drahné
Vůkol zavzní jednosvorný hlas:
„Kdo na pána svého ruky vztáhne,
Pod meč kata svůj ať vloží vaz!“
Tu dí kníže, stářím muže jat:
„Nechciť krví toho ruce mýti,
Jenž byl druhdy trůnu mého hrad;
Káži jemu zrádné rámě stíti,
Pak má, oděný jsa v hrubý šat,
Navždy z vlasti vyobcován býti!“
Již se kmeta bledý chopí kat,
Aby konal, čehož kníže velí,
Již se na dvé četný zástup dělí; –
64
Aj, tu jinoch čilý jako laň
Davem divákův se pracně déře,
A vše vůkol s dlením hledí naň,
An se přímo až ku stolci béře,
Outlověký ještě mládenec;
Kadeř rusá smělé stíní čelo,
Co na horách jedle švihlé tělo,
V tváři jaré plane růměnec.
Uvrhneť se na kolena svá,
Tam kde čaloun skvostný, stříbrotkaný,
Jako vlny, jimiž větřík hrá,
Plyne až přes stupňů ostré hrany.
„Mocné kníže, zvolá, jenžto stražíš
Veždy lid svůj berlou mírnosti,
Nepravých jen skutků přísně vážíš
Váhou svaté spravedlnosti;
Patř, jak stud krev žene do mých tváří,
Jak mé ňádra bouří otcův čin,
Jímžto rod svůj a své zhanbil stáří.
Nechci zlobu, jenž ti z oka září,
Skrotit, jeho bezevinný syn;
Umínil jsem příklad dáti vnuku,
Jak si čin ten v otci ošklivím.
Vol, ať sám mu zrádnou utnu ruku,
Zákonu zadosti učiním.“ –
Hněv tu knězi kyprá prsa svírá,
Stařec klesá řečí ohromen,
Kněžna tajně slzu z oka stírá;
Na mladíka s užasnutím zírá
Každý, kdo tu přítomen.
„Kteréž doupě, kýhož dravce sídlo,
Vece kníže v strašném obdivu,
Tento děsný netvor uplodilo,
V milovlídném lidském oděvu?
65
Ještěří snad kojilo tě vémě,
Pekla hnusný vysoptil tě klín.
Chop se otce, ty mu rovné plémě,
Nespatříť snad tato svatá země
Nikdy více tak nezdárný čin!“
Hle, tu mladík otce, kterýž kleče
Na něho mdlé zraky chýlí své,
Spěšně ze královské síně vleče,
A ve dveřích svého dobyv meče
Ven, ven kmeta k popravišti rve!
Tiše čeká vše – jen sem tam oupí
Ve citelném srdci vzdychnutí,
Bolné duší vládne strnutí,
Až do síně jinoch opět vstoupí.
Rozhorlený hledí kníže naň,
Jenžto k trůnu matně kráčí blíže,
V pěsti ještě skrvácenou zbraň;
Sťatou ruku mlče vrhne přede kníže,
Krev až vřelá vůkol stupně skropí.
Tuť se kníže svého meče chopí –
Syna ukrutného pádným rázem
Chladná ocel skolí na zem.
Smrt ho pojme v náruč němá,
A jak v pádu plášť se nazpět shrne,
Hle! tu jinoch levé ruky nemá,
Krev mu po rouchu se valem hrne,
A v kom srdce bije – pohnut ztrne.
66