DÍVČÍ ŽEL.

Václav Věnceslav Ráb

DÍVČÍ ŽEL.
Pod jasanem v tmavém loubí Dívka často sedívá, A když zatmí večer doubí, V trudu srdce kvílívá. K zemi kloní očí jasných, Hořem blednou tvářinky, Tesk jí vane z ňader krásných, Z oček plynou slzinky. Pročs mé lásky svadl květe, Cos můj život sladíval? Všes mi odňal, lichý světe, Číms mne jindy kojíval. 34 Blaho mé spí v tmavém hrobě, Srdce nezná radosti, Hořce lkám tu v teskné době, Kvetouť kolem bolesti. Na hřbitově v hoři plynu, Tamť můj leží milenec, Slzíc outlá kvítka vinu Zesnulému na věnec. Větřík věje přes hrob tíše, Kvítí leje vůni mdlou, Duše moje ledva dýše, Rozvažujíc ztrátu svou. O! v jak svaté blaženosti Zňal se outlý život můj, Když ve stínu letorostí Cit mně vroucí svěřil svůj! V přesladkém když políbení Mne si k srdci přivinul, Tu mně život v sladkém snění Co máj zlatý uplynul! Teď mé srdce v krutém hoři Věčnou touhou umdlévá, Denně nový žal si tvoří, Oko slzy vylévá. Zatměli se dnové jasní, Svadni, outlá mladosti! Žití mého světlo zhasni, Uvadlyť mé radosti! 35