PŘI MĚSÍČKU.

Václav Věnceslav Ráb

PŘI MĚSÍČKU.
Měsíček líbě zírá Tmavými topoly, Mdlé světlo se opírá O skalní vrcholy; Očárně stříbrem vroubí Vchod k skalní jeskyni, Probouzí v stinném loubí Uspanou pěvkyni. Zažloutlý mžik se chvěje Pastýrských plamenů, U louky, kde se leje Chlad čerstvý z pramenu; Co sněžný květ se pěny Na vlnkách houpají, Tam skalin černé stěny, Tu kvítka líbají. Poklidně vanou bory, Kde ustal větřík hrát; Ozářen s kolmé hory Valí se vodopád. Přeludný stín se míhá Po mrtvém popluží, Bludiček svit obíhá Rokytu v paluží. 67 Potůček vlaží mechy, Z nichž perly sršejí; Ve vlnkách veské střechy Se vlídně zhlížejí; Na mlejnské dere hrázi Se lesk skrz olšiny, A čilé kolo hází Kol sebe bubliny. Světýlka mnohotvárná Plynou po rybníce, Zří z háje myslivárna Při záři měsíce. Tvrz hledí hrdočelá Se skály v nebesa, Tam kostelík se bělá Na vršku u lesa. U hřbitova za vískou Se míhá černá mříž, A přes zeď hledí nízkou Starý pod lípou kříž; Okmítá světlo matné Náhrobky zrosené, I kameny památné Na polo zbořené. Ach, trudné obraznosti Probouzíš výtvory – Měsíčku! snům mladosti Otvíráš závory; Přes topolové proutí Jen smutně na mne zříš, Co duši mou kormoutí, Ach, ty jen skoumat smíš! 68