LUMÍR.

Václav Věnceslav Ráb

V starobylém naší vlasti věku Na pobřezí ryčné Vltavy Stála chatrč v stínu letných břeků Blízko světostaré doubravy; Tu, po boku choti velekrásné, Nedávného sňatku doby jasné Pěvec Lumír, zdoba krajů, žil, Pro zpěv kouzelný jej každý ctil. Jak se v toku pozaskvěla luna, Denně k harfě s chotí milou pěl, K břehům Víly z modravého lůna Táhly, když do hloubi ohlas zněl. Děvy veské opouštěly chýše, K lesní chaloupce se braly tíše, Neozýval se ni zvůr, ni les, Když se těch dvou k hvězdám vinul ples. Sám vládyka, vraceje se z lovu, Ostaviv rád hlučnou družinu, V tomto tichém, pohostinném krovu Mnohou sladkou zažil hodinu. Sličné ženy hvězdojasné zření V něm však brzy budí hříšné chtění; Z lící, planoucích co růžný květ, Ssálť on do se vilné lásky jed. Dlouho sice plamen v srdci tají, Neb jej dusí věrné choti ctnost, Předce v něm však myšlénky zlé zrají, Vřelá milost zrůstá v hněv a zlost; Plamen žravý v utrobě mu žíří, Bujná krev se v žilách dme a víří A než háj se novým loubím skví, Již choť v hradu jeho v hoři tkví. Lumír polomrtev smutkem klesne, Rámě vztahuje své choti vstříc; Neodráží zpěvy ticho lesné, Souzvuk harfy strunné nezní víc; Pěvce, jak procitne jitro vlahé, Slzícího zří u skály nahé Děvy veské, jakto trudu pln Zírá v hloubi kolébavých vln. Jednou uvidí jej Víla krásná, K břehu se na vlnách snáší blíž: Proč umlkla harfa tvoje hlasná, Proč tak teskně v mou pohlídáš říš? Což nezahřívá jarost více, Abys krádci směle vyšel vstříce? Chop se harfy, valná jesti zbraň, Tklivou písní zpurné srdce raň.“ Harfu pojma v lokty, k hradu spěje, Kde choť věrná úpí v samotě; Vše, co člověku kdy svaté, pěje, Což cit budí, jeví v ochotě. Zeman však se zlobou počne chvíti, Zpurně káže jemu z hradu jíti; Štěkot hrůzný rozeštvaných fen Lítě z brány provází jej ven. Teskliv ode hradu k hradu kráčí, Všudy zpěvem budí strnutí, Mnohý zeman na se zbraň obláčí, By choť jeho sprostil zajmutí; Však hrad pevný žádný nemůž stéci, Kde svou kořist chová lupič bděcí, A tak pěvec kráčí dál a dál, kde s vojem stany rozbil král. Smělým krokem ke stanu se blíží, Kde král s vládykami stoluje, V písni žalné jeví srdce tíži, V strunách umělý prst koluje. Vše se, co po bouři vlny, ztiší, A jak dopěje, král zdvihne číši: Zdráv buď, zvolá, pěvče vítězný! Jalť srdce zpěv tvůj líbezný.“ A než zoře rozohnila v záři Růženné vltavské pobřeží, Stálť vládyka s uzardělou tváří Přede králem s krásnou loupeží. Vezmiž choť svou, jižtos libozvuky Sobě vydobyl a sprostil muky.“ Takto laskav král ku pěvci A šťastného s dary propustí. Slyš mou vůli, zrádce, hodný trestu, Zlostně král pak vece k zemanu: Za pomezí vlasti bídnou cestu Hledej, rušiteli zákonů! Milostnými kdož pohrdá zpěvy, Kruté, necitelné srdce jeví; Komuž prsa nerozvlaží zpěv, Nelidská v tomť jistě proudí krev!“

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 1 místo, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

dalekost, zpěvec, jinoch, toužebnost, harfa, háj, provívat, zavívat, lůno, oudolí

99. báseň z celkových 564

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Krásná Oliva. (Václav Antonín Crha)
  2. Lásky boj. (Boleslav Jablonský)
  3. Tři zlaté vlasy. (Boleslav Jablonský)
  4. POVOLÁNÍ. (Karel Sabina)
  5. 27. Měsíc jevě nám svou lásku (Karel Marie Drahotín Villani)
  6. báseň bez názvu (František Alexandr Rokos)
  7. Jedné z Růží Sáronských. (Siegfried Kapper)
  8. báseň bez názvu (Václav Vojáček)
  9. TÁBOR. (Otakar Červinka)
  10. báseň bez názvu (Karel Hynek Mácha)