V starobylém naší vlasti věku
Na pobřezí ryčné Vltavy
Stála chatrč v stínu letných břeků
Blízko světostaré doubravy;
Tu, po boku choti velekrásné,
Nedávného sňatku doby jasné
Pěvec Lumír, zdoba krajů, žil,
Pro zpěv kouzelný jej každý ctil.
Jak se v toku pozaskvěla luna,
Denně k harfě s chotí milou pěl,
K břehům Víly z modravého lůna
Táhly, když do hloubi ohlas zněl.
Děvy veské opouštěly chýše,
K lesní chaloupce se braly tíše,
Neozýval se ni zvůr, ni les,
Když se těch dvou k hvězdám vinul ples.
Sám vládyka, vraceje se z lovu,
Ostaviv rád hlučnou družinu,
V tomto tichém, pohostinném krovu
Mnohou sladkou zažil hodinu.
Sličné ženy hvězdojasné zření
V něm však brzy budí hříšné chtění;
Z lící, planoucích co růžný květ,
Ssálť on do se vilné lásky jed.
Dlouho sice plamen v srdci tají,
Neb jej dusí věrné choti ctnost,
Předce v něm však myšlénky zlé zrají,
Vřelá milost zrůstá v hněv a zlost;
Plamen žravý v utrobě mu žíří,
Bujná krev se v žilách dme a víří –
A než háj se novým loubím skví,
Již choť v hradu jeho v hoři tkví.
Lumír polomrtev smutkem klesne,
Rámě vztahuje své choti vstříc;
Neodráží zpěvy ticho lesné,
Souzvuk harfy strunné nezní víc;
Pěvce, jak procitne jitro vlahé,
Slzícího zří u skály nahé
Děvy veské, jakto trudu pln
Zírá v hloubi kolébavých vln.
Jednou uvidí jej Víla krásná,
K břehu se na vlnách snáší blíž:
„Proč umlkla harfa tvoje hlasná,
Proč tak teskně v mou pohlídáš říš?
Což tě nezahřívá jarost více,
Abys krádci směle vyšel vstříce?
Chop se harfy, valná jesti zbraň,
Tklivou písní zpurné srdce raň.“
Harfu pojma v lokty, k hradu spěje,
Kde choť věrná úpí v samotě;
Vše, co člověku kdy svaté, pěje,
Což cit budí, jeví v ochotě.
Zeman však se zlobou počne chvíti,
Zpurně káže jemu z hradu jíti;
Štěkot hrůzný rozeštvaných fen
Lítě z brány provází jej ven.
Teskliv ode hradu k hradu kráčí,
Všudy zpěvem budí strnutí,
Mnohý zeman na se zbraň obláčí,
By choť jeho sprostil zajmutí;
Však hrad pevný žádný nemůž stéci,
Kde svou kořist chová lupič bděcí,
A tak pěvec kráčí dál a dál,
Až kde s vojem stany rozbil král.
Smělým krokem ke stanu se blíží,
Kde král s vládykami stoluje,
V písni žalné jeví srdce tíži,
V strunách umělý prst koluje.
Vše se, co po bouři vlny, ztiší,
A jak dopěje, král zdvihne číši:
„Zdráv buď, zvolá, pěvče vítězný!
Jalť mé srdce zpěv tvůj líbezný.“
A než zoře rozohnila v záři
Růženné vltavské pobřeží,
Stálť vládyka s uzardělou tváří
Přede králem s krásnou loupeží.
„Vezmiž choť svou, jižtos libozvuky
Sobě vydobyl a sprostil muky.“
Takto laskav král ku pěvci dí
A šťastného s dary propustí.
„Slyš mou vůli, zrádce, hodný trestu,
Zlostně král pak vece k zemanu:
Za pomezí vlasti bídnou cestu
Hledej, rušiteli zákonů!
Milostnými kdož pohrdá zpěvy,
Kruté, necitelné srdce jeví;
Komuž prsa nerozvlaží zpěv,
Nelidská v tomť jistě proudí krev!“