V TEMNOSTI.
Proč, touho má, mne z lůžka vábíš ven,
Zavádíc ducha v bludný noční sen?
Že, sotva z tmy procitne první svět,
K Azurovému nebi zdvihám hled?
Tam v oceán se ztápím vznešený,
Vůkol pohlížím neutěšený;
A běda! s nadezemských krajů všech
Mně hřbitovní do srdce vane zdech.
Jen prach ty hvězdy? smrtelná jich zář?
A věčně bledá, mrtvá luny tvář?
I v bezkonečnou, tmavopustou noc
Jen příhodných ji větrů žene moc?
Ku zemi smutné klesne oko zpět,
Kde kyne máj a vonný růží květ;
Kde srdce k srdci přátelsky se pne
A soucitně se v cizím želu hne.
63
Uvadly květy, zašel krásný máj,
I vůkol zpustlý vidím země kraj;
Nade mnou prázdný, bezkonečný strop,
Pode mnou chladný, věčně tmavý hrob!
64