BÁSNĚ
KARLA SABINY.
Svazek první.
V PRAZE.
TISK A PAPÍR SYNŮ BOHUMILA HÁZE.
1841.
[1]
BLAHORODÉMU
PÁNU, PANU
JANU HONĆAKOVI,
MĚŠŤANU PRAŽSKÉMU
A
VLASTENCI HORLIVÉMU
VĚNUJE
SPISOVATEL.
[3]
ŽEL.
Hoi, kdybych byl orlem, k slunci bych polítnul,
V zlatojasné zoři z jitra bych se koupal,
Ode hvězdy k hvězdě vesele bych stoupal,
A v moři nebeském k blahosti procitnul!
Kdybych byl potůčkem, vlastí bych se vinul,
Zem a nebe spojil v obrazu hladiny,
Perly bych vynášel z podzemní dědiny,
V bezedném pak lůžku oceánů hynul!
Kdybych byl slavíčkem, jak bych já si zpíval!
Noc a háj a hvězdy by mne poslouchaly,
Až by jitřní plesy nad horami vstaly,
Až by mne i píseň v háji hrob ukrýval.
K slunci duch se vznášel perutí orličí,
Srdce o samotě co potůček plyne,
Nad nimi střídajíc se bouř a jasno hyne;
Jen můj zpěv žaluje, že není slavičí!
[5]
PÍSEŇ VEČERNÍ.
Z východu se bledá luna
Smutně k západu valí,
Hvězdy zhasly, černé mračno
Pout tichou jeji kalí:
Bledá luna – moje žití,
Černé mračno – osud můj,
Temné hvězdy – moji dnové,
Kdy skončíte oběh svůj?
Na západě zlatý hesper
Soumrakem se probírá;
Po krátkém, však krásném žití
Večerem již umírá:
Zlatý hesper, moje láska,
Den můj k noci provází;
Soumrakem se osvítila,
Večerem již zachází!
6
PROCHÁZKA V SOUMRAKU.
1.
1.
Šerý soumrak z hájů kyne,
Dokonává denní hluk;
Dolinami jih se vine,
Jihem zvonků libozvuk.
Spěchám ven, kde perut jeho
Vznáší se nad lučiny;
K lesku věnce brunatného
Zve mne obraz vidiny.
Ano, chci ten obraz svatý
Ještě jednou z dálky zřít,
A co věnec onen zlatý
Po kraji dvou světů snít.
2.
2.
Na obloze v stříbrolesku
Hvězdy se rozněcují,
Zastíněnou nebes výši
Září svou osvěcují.
7
Písmeny to mluvy tajné,
Mluvy nevyzpytané,
Věčné pravdy skrývající,
Ale posud nečtěné.
Tajenství ta kdoby zjevil,
Toho darmo hledá zem;
Kdo však tam je slavně napsal,
Největším byl mudrcem!
3.
3.
Jak se chvějí touhloplně
Ty květinky lesknavé!
Jak se mísí v šumot jejich
Libé dechy hájové!
Tam své tajno říčka siná
Chová v dutých bublinách,
Pokraj ni peřesté kvítí
V bujných pluje travinách.
A v to kvítí čarokrásné,
Kdož v ně s citem nezračí?
Kdo v ty vnady oblíknul je,
Básník ten byl největší!
8
4.
4.
Již pozemské tvory všechny
V mlhavý se závoj kryjí,
Jen zde onde mezi mrakem
Matné ještě záře žijí.
Soumrak již se k zemi schvívá,
VšeVše, co drahým člověku je:
Med radosti, blaho žití –
Mocně srdce donikuje.
Ach, to všecko nepodává
Poklidu mi žádného;
Víc než radost, nežli žití
Hledá touha srdce mého.
5.
5.
Šedá k nebi skála strmí,
Nade skálou soumrak vlaje,
Ze soumraku vížka zírá,
Pradávná to stráha kraje.
Když jsou z dálky v divé bouři
S bleskotem se chmury hnaly:
Žalostivé zvonku tóny
S vížky v okol zalétaly.
9
Když z lehounka tichý večer
V zlaté roucho hory skrýval:
Zbožný hlas té panny skalní
Hlasů tvorce oslavíval.
Pustá nyní vížka stojí,
V ní se zvonky nehoupají;
Vrány jen oblétující
V soumraku tam stonávají.
Ó mé srdce, bolné srdce!
Tys též jindy žalovalo,
Zvukem hlasným, trudojevným
Soumraku jsi ztěžovalo.
Nyní ranou oněmělé
Zpěvu, lásky si nevšímáš! –
Proč, ach! proč, co ony zvonky,
V mrtvém lůžku věčně dřímáš?
6.
6.
Všude ticho, všude kojno,
A ti, jenž se milují,
V soumraku své svaté sliby
Políbením věncují.
10
K tomu mladé ptactvo šeptá,
Aneb háj si zašumí;
Mladé ptactvo, listí háje
Slibům lásky rozumí.
Všude ticho, všude kojno;
Já pak všeho nejtišší,
Samoten jsa šerem bloudím –
Žel můj nikdo neslyší.
7.
7.
Poslední vy slunka zhledy,
Vy mých slastí vyschlé zdroje!
Žádný vás tak neoželí,
Jako citné srdce moje.
Ach! i v něm, i v něm též doutná
Poslední juž jiskra žití;
Leč jak vy se dotknete jí,
V plameny se opět znítí.
Poslední též struny zvučí,
Jako vanou dechy lední;
A ve mdlém se oku třpití
Slza naděje poslední.
11
8.
8.
Květinky se k zemi kloní,
K zemi se i lípa schvívá,
A mé oko zaslzené
Bolestně se k zemi dívá.
Proč ta zem nás všecky vábí,
Že tak toužebně k ní zříme,
A když nám se nebe ztmívá,
Vždy se k ní zpět navracíme?
Vždyť je země naší matkou,
Jenž nám všeho poskytuje;
Protož kdy se nebe mračí,
K ní se dítko přivinuje.
9.
9.
Na nebi, hle! růžovlném
Větýrek červánky shání,
V dolinách pak fialoví
Dechem jeho již se sklání.
Slunce pryč se odebírá;
Nemohuť já déle dlíti;
Jen kde jasno, tam mi blaze –
Bez světla mi nelze žíti!
12
S dolinou se tedy loučím,
Na horu se odebírám,
A za sluncem v šedý soumrak
Touhoplným okem zírám.
10.
10.
S hory dál a dále hledím
Do kraje tam spícího:
Hynoucí poblesky sledím
Slunce zmírajícího.
Kamo záře plápolají,
Vanou z hájů povzdechy:
Tamo písně moje vlají
Za hvězdou mé útěchy!
Jen se skvěte jarním květem,
Jasné stopy růžové!
Sejte světlo bludným světem,
Teplo sejte májové!
13
ODPOVĚD.
Ty se mne tážeš, proč k radosti
I k želu sobě zazpívám?
A rozčilené srdce hořem
Marnému světu odkrývám?
Ó, ptej se zpěvného slavíka,
Proč každonočně hlasem svým
Své žely i své blaženosti
Zjevuje stromům ztemnělým.
I proč slzívá, ptej se růže,
Již dechy rájské splodily;
Kde jejich, tamť i moje písně
I slzy mé se zrodily.
14
TAŽNÉ PTACTVO.
(Dle J. Jana Stagnelia.)
Tamto hle! se ptactvo v cizinu ubírá,
Vzdychajíc Gouthiodský opouští břeh;
V zpěvu žel loučících větrem se prodírá:
„Ach! kam as dolítnem z drahých krajů těch?“
Tak zpívaje Bohu, zbor k nebi pozírá.
„Bolestně ty Skandské kraje opouštíme;
Ó jak blaze žíti a veselo tam,
Kde v květoucí lípě hnízda si stavíme,
Kde balšámový vzduch volně věje nám;
K břehu neznámému teď však poletíme!“
„S kadeřemi zlatými růžovém u věnci
Kdežto v háji půlnoc panuje bledá,
Tamo nelze lkáti blízkému milenci,
Kde se v blahosti tak libě sníti dá,
Až se jitrem zbudí z snů lesa rozenci!“
„Klenutý se k zemi strom milostně schvíval,
Perlami rosnými květiny posyl;
Růže svadla již, kde dubu list šumíval,
Vír do větví zhoubně divoký zavyl,
Květem sněhobílým pahorky pokrýval.“
15
„Proč v severu déle ještě přebýváme?
Krátí se tu den a slunko se již tmí.
Opusťme hrobenku, nadarmo zde lkáme;
K letu vznešenému dal Bůh perutí.
Ai, i v bouři krásné moře tě vítáme!“
Takto pěje ptactvo u čerstvém letání;
Po krátku dolítne ve pěknější svět,
Vzrostlém kde na jilmu uponka se sklání,
Vine se potůček myrtový skrz květ,
Kde v chladícím háji veselé zpívání.
Tvéli ku žalosti slunko se zakrývá,
V bouři citlivá nezoufej, duše má!
Za mořem i ptákům břeh dědinný kývá,
Za hrobem je stáně – dědina to tvá,
Kde u věčném jaru jitro se usmívá!
16
ŽIVOTA POUT.
1.
1.
Ó blažící putování!
Putujíť i hvězdy jasné,
Putují též řeky bystré,
I nás touha dál zahání!
Za horami, za vodami
Jitro jasné promodrává,
Nová vlast nás očekává,
Tam kdo touží, putůj s námi!
Krásnější tam slunce svítí
I vřelejší srdce žíří,
Hvězdy nidký tam nezajdou:
Kdožby s námi nechtěl jíti?
Protož ku předu spěchejme,
K osvícené, volné říši,
A k stálému putování
Vespolek si zazpívejme!
17
2.
2.
S Bohem buďte, chladné břehy,
Květné louky, stinné háje!
V dalekost můj osud velí,
V cizí ubírám se kraje.
Či tam toužebností zajdu?
Či vás, milé, opět najdu?
Kdy a kdekoliv se octnu,
Zpomenutí nezavane;
Kamkoliv mne stézka vede,
Jedno slunce všudy plane;
Nech mne cizá střecha kryje,
Vždy mi jedno srdce žije!
3.
3.
Zde plynu mořem zdáleným,
A zřím okem rozpáleným,
Jak skvělá vlnka zaplesá,
Kdy slunce v lůno jí klesá.
Nademnou však se valí kouř,
Divá se hrozíc blíží bouř,
Zakrývá nocí oblohu;
Já nazpátky již nemohu!
18
Ó větře, ku břehu mne žeň!
Ó moře, vztekem se nepěň!
Však bouře, hle, tak divoká,
A vlna, och, tak vysoká! –
4.
4.
Plyň dál, lodičko! – vlny se již chvějí,
By’s semnou záhy k cíli připlavila;
Než nás vír zchvátí, než bouře zahřmějí,
By duše má se v klidu zotavila.
Plyň dál, lodičko! – vlny již se chvějí!
Na východě jsem hlasy doslech’ zvučné;
Již oněmělé k zbuzení nepějí,
Zmrtvěly písně bohatyrů hlučné.
Plyň dál, lodičko! – vlny se již chvějí:
Nech v sever, nech tě k jihu vítr shání,
Mně stejno! – nademnou se nezardějí
Poblesky opravdivé klamných zdání!
Ku západu, – hle! tam obláčka spějí,
Tam já i toužím k světlu vyhaslému;
Plyň dál, lodičko! vlny již se chvějí,
Dones mne v náruč poklidu věčnému!
19
5.
5.
Hoi ta noc, ta temná noc,
Jak se hrůzně k zemi blíží!
Jak ve bouři hromonosné
Chmurný val a blesk se kříží!
Poutníku! kde mužnost tvá?
Ohlédáš se, chceš se skrýti?
Bleskům obnaž slabá prsa –
K vznešenosti se roznítí!
Pomni na budoucí den,
Dráhu tvou kdy mrak zakalí;
Pomni, že se slunko jasné
Po vší bouři zas odhalí.
A kdo zpurnou přečkal noc,
Tohož skvělá zář nemine;
S osudem kdo se potýká:
Vítěz slavený zahyne!
6.
6.
Jak se oblak větrem shání,
Jak se řeky krajem proudí:
Tak i duch můj světem bloudí,
Nezná domov, nemá stání.
K budoucnosti zalétává,
Jarmo zvyku neuznává,
Mlhou k nebi se vypíná,
K zemi bouří co lavina
20
V nedosáhlé dalekosti
Sluncem ve dne, hvězdou v noci,
Čarodějnou skví se mocí
Vidina mé toužebnosti;
Slzy mé však darmo plynou;
Život stárne, léta hynou,
Slunce, hvězda denně zpráhne –
Duch vidinu nedosáhne!
7.
7.
Ty hvězdo tichá, oblohou
Co noční pobluzuješ,
A tmavopustou dráhu mou
S obláčků pozoruješ;
Jak s výšiny ostíněné
Tvůj kmit se k nám probírá.
Takž oko mé zaslzené
V tvé jasno zhůru zírá.
Na pozemské té pustině
Mi růže nevykvítá,
A žádné vroucí slunce mi
Na pouti nezasvítá;
Nad mnou se třídá noc a den,
Můj život však nezmění;
I světem bloudě samoten,
Zacházím v říši snění!
21
A jakož luna v mlze tam –
Loď skvělá temnem plyne:
Takž já! – kol hlučný země klam,
Svět citů ve mně hyne!
Co uhel dožířující,
Mdlý touhou, v popel klesnu;
I zhled můj umírající
Jen vzplane ještě ve snu!
8.
8.
Jak temná jest pozemská noc!
Jak smutno mně, an samoten
Z půlnoční tmavé pustiny
K milému světlu toužím ven!
Tak chladnýť vítr! – jekot vln
Řek zdálených, co divý pluk
Procitlých duchů, nocí lká
Tak strašlivě, co z hrobů zvuk.
Toť šeptot – slyš! ó ne, jen list
Šumící větrem; – hle! tam stín
Mi hrozí noční temnotou! –
Ó ne, toť zídka zřícenin.
22
Vy záře luny, jiskry hvězd,
Pohlédněte s obláčků ven,
Bych našel dráhu ztracenou,
Bych došel tam, kde svítá den!
9.
9.
Kam’s plynul, zlatý věku můj,
Ty skvělé jitro mé mladosti?
Kam zavál jíh vlažící tvůj,
S vonnou svých dechů lahodnosti?
O, jen mne ještě doprovoď
K pomněnce na pozemské pouti,
Než vicher mou zažene loď,
A v bezdnu musím zahynouti.
Tak tichý, kojný zdál se svět,
Nademnou obloha se smála,
Radostí chvěl se jarní květ,
Kdy vlažná nad ním zář ustála!
V té tichosti, tak blažené,
Dopřáno bylo srdci snění;
Však slunce hle, obnažené
K smutnému kyne probuzení.
23
Teď vlny ozářené zřím
Ve rozvitém pomorském klínu;
Kdy k ráji však připlouti mním,
Noc věčná z vlnných hrozí stínů.
10.
10.
Hoi, vy hory, modré hory,
Kam tak smutně pozíráte?
A vy řeky, chladné řeky
Co svým hlukem v toku lkáte?
Co vy lesy, tmavé lesy
Nocí zatmělou hlučíte?
I vy hvězdy, nebes oči,
Rosní kapky proč slzíte?
„My za poutníkem slzíme!
V dalekou cizinu zašel;
Nocí bloudiv, mdlobou klesnul –
Cestu zpátky již nenašel!“
24
ZPĚVCŮV RÁJ.
Zřím-li tam v tu tmavomodrou říši,
V ony miliony nočních hvězd:
Mním, že jedna z nich mou vlastí jest,
A v mém srdci bouře se utíší.
Blaho mně, kdy čarodějná noc
V temný závoj zemi mdlou zavine!
Vznešená s vysosti vlast mi kyne,
Nadzemskou v sobě cítím moc:
Srdce plane vroucí blažeností,
Toužebný hled bloudí po vysosti. –
Proč mne k sobě vábíš bludný světe?
Všední země, proč mne držíš v letu?
Vím, že zde mi věnec nevykvěte,
Protož krásnější si tam upletu.
Kvítky, jakéž věkem nevadnou,
Nechť ověnčí zvučnou harfu mou.
Marnéť, země, tvé k sobě volání
Mne: nezrušíš báječný můj sen;
Nocí tvou se můj osvítí den
K vznešenému budě mne konání.
Dokud jaro oblétá mé líce,
Nezmění se toužebnosti hlas;
Ni blud tvůj, ni všemohoucí čas
Z ráje mého nesvede mne více. –
25
Zde, kde Byron poklidu nenašel,
Z Albionu když ho v jižné dálky
Osud zahnal do Helenské války;
Truchlivý, kde zoufanlivý zpěv,
Světu když ohlášel věčný hněv,
Nepochopen, jakž i zpěvec zašel;
Zde, kde Kamoens – an mořské valy
Tvorce Lusiady zachovaly –
K hanbě člověčenstva bídou mřel;
Povržený Lomnický kde zpíval,
Tassona lid šílencem nazýval:
Zde, kdy zpěvec ráje svého zřel? –
V samotnosti jen, v básnickém zdání,
Svět za světem kde se rychle shání,
U večerních zvonků liboznění
Obrazy kde čarovně se mění;
Hájů stín kde vonný vzduch vydává,
Květinami vlažný jih pohrává,
Kam ni hlučná všednost, řeči plané,
Sprostoty ni zápach nezavane:
Tam na zašlé usadiv se hroby
Zpěvec slaví blažené své doby.
Nechť pak oko slzí neb se směje,
Srdce blahem, žalostí se chvěje,
Ve vidinném opět snu okřeje.
Objasníť se zraky tam zvolence,
Nový světu neznámý jej ples
Uvítá, soumračný jme ho les
Divuplných výjevů; milence
26
Tajemné on ruku podá svoji,
Zapomenuv, co jej k nuzné zemi
I k vděčnosti kouzlem zvyku pojí.
Tam roznícenými perutěmi
Lze od hvězdy k hvězdě mu létati
A vším, co země v svém lůně kojí,
Ano – životem povrhovati! –
27
NA PLAVBĚ.
Vznášejme se bez strachu nad hladinou
V neskončené světa dálky;
Nechť větry o zápas loďku ženou,
Nás v bouři těší moře války!
Nechť k obloze vlnka plavce vynáší,
Neb člun hlubokého do bezdna padá:
Zas slunko vystoupne a chmury rozpráší,
Zmužilému osud zahynouti nedá!
Zde strom nešumí, zde se růže neskví,
Kde vlnka vlnku zahání;
Však v hloubce zář se korálů jeví,
V skalinách nám perle se schrání. –
Jen veselé zpěvy nás doprovoďte,
Daleko pozemský náš je cíl!
Divoké valy mořské zas se ukroťte,
By plavec nadarmo netoužil – nežil!
28
BASKYRSKÉ PÍSNĚ.
(Z Ruského.)
1.
Proč já nejsem mladým orlem na horách bydlícím,
Proč já nejsem mladým orlem na horách bydlícím,
Silou bouře, mohutným se křídlem honosícím?
Tehdáž v rodné bych obydlí, tam pod jasné nebe,
Na vysokou skálu unes, má Zulečko, tebe;
Mlha ranní tvou by krmí byla,
Sluneční by zář tě napojila.
Proč já nejsem vychovancem pustiny volnějším,
Hrdým komoněm i smělým a větrů bystřejším?
Tehdáž bych, Zulečko, tebe mžikem unes v kraje,
Kde se Ural vine šedý, vichr chladný vlaje;
Bujná tráva tvou by krmí byla,
Bystrost větrů by tě napojila.
Proč já nejsem lesů vládcem bouřlivým i strašným?
Zvěřelomným medvědem neb vlkem krvolačným?
Tehdáž bych, Zulečko, tebe unes mezi skály,
V outočišti lesních stínů, tam bychom okřáli!
Ptactva píseň tvou by krmí byla,
Stínu chladnost by tě napojila.
29
2.
Šumné moře žulovými
Šumné moře žulovými
Mezi saklamiskalami se baví,
I čeří se vlny zpurné;
Děvina ku moři praví:
„Moře, moře, kde můj milý?
Rci, ach! kde mne očekává?“
Moře neodpoví, šumí
A po zdáli promodrává.
Obloha se v mrak oděla,
Zanáší se prach létavý,
Vítr břehem když zahvízdá;
Děva pak ku větru praví:
„Větře, větře, od severu
K jihu duj v milostném vění,
A milenci dones mému
Poslední mé políbení!“
Rozestře po větru křídla
Havran, za moře se plaví
Povětřím; val pod ním sténá;
Děva ku havranu praví:
„Havrane, ty druhu smutný!
Na svém dálném putování
Nezapomeň přemilému
Vzdáti moje rozžehnání.“
30
A což havran? zakrákoral,
Z mohyly prohlédával;
Ve skalách zahvízdal vítr
A hladinou si zahrával.
Zašumělo, zabouřilo
Moře, vzteká se vlnina,
Nad níž vichr duje zpurný –
S mořem zápasí děvina.
31
POD STROMEM.
Vy lístky na jeseni, lístky vy
Od stromu daleko nezalítejte,
A v stínu vašem mdlý kdy spočívám,
Svým šumem v blahé sny mne kolíbejte.
Zde snívám – dávno, dávno mrtev již –
Co strom že skvím se listy ozdobený,
A v stínu mém že zpívá slavíček,
I odpočívá poutník unavený.
Ai, zdaliž takým stromem budu já?
Či jako vy se v lístek jen proměním?
Ó lístky na jeseni! lístky vy,
Sletujte ke mně, svým mne těšte chvěním.
Od stromu neneste se daleko,
Vašemu abych šeptu porozuměl,
A poutníkovi jednou jako vy,
K útěše, míru a ku snění šuměl!
32
KDO?
Od severu vichr věje,
Žalostivě nocí pláče,
Spěchá dále, věčně dále:
Kam se shání, kdož to ví?
Z jižných krajů zvlažující
Jih ze snáší po lučinách;
Kvítky líbá, šepce vzdychá:
Proč si vzdychá, kdož to ví?
V tichém háji slavík pěje.
Je to pění mutné lkání?
Jest pobožné horování?
Kdo těm hlasům rozumí?
Srdce lidské v hoři kypí,
V své bolesti silně tluče;
Tlučeť marně; neboť srdci
Kdož cizímu rozumí?
33
DVOJÍ ŽIVOT.
Den a noc, i stín a světlo
Jak se životem střídají,
Slunko k žití když procitne,
Záře luny omdlévají:
Takž i na mé pouti skví se
Čarodějné světlo dvojí:
Bleskem kdy mne jedno mámí,
Mírem druhé mne zpokojí.
Zemský blud mne k sobě vábíc
Vnadou slunka se vyskytne;
za vzcházejícím, v tváři luny
Poezie mi procitne.
34
V ÚDOLÍ.
Vy hory vůkol, v plamenu
Poledním co se skvíte,
Proč hlavy své obnažené
V údolí neskloníte?
Zde jest tak kojno, vlažný jíh
Když hájem se probírá,
A v stínu stromků borových
Slavíků hlas umírá.
Vy hory vůkol, v plamenu
Poledním co se skvíte,
Nad námi proč tak vysoko
Do oblohy strmíte?
Však rozumím vám, rozumím!
I mne doliny ouží;
Ač kojno zde a ticho jest,
Předc duch po výši touží!
35
O SAMOTĚ.
Ký cit tak bolně srdce mé provívá?
Ty hory v smutku samotny stojící?
Ty lesy ve snách věčných se kojící?
Či zvonku hlas, co po horách zaznívá?
Ten hlas, ten hlas, co kvílí krajinou?
Či řeka dolinami se vinoucí? –
Ó ne, mne jiný obraz obletuje,
Mne jiný sen v své tajno zasvěcuje;
Mne budí láska – v srdci zvuk hynoucí,
Zvuk ten, zvuk ten zajímá duši mou!
Proč truchlím? – Ach, mne všecko k žalu zove!
Ty hory vysoké se nemilují,
Ty lesy temnotou se obvinují,
Ty vlnky zajdou, připlynou-li nové;
Nadarmo zde se láska jeví má!
Když hlasu ozvěna odpověděla,
Zbor ptactva zděšen daleko zalítnul,
Jak žalostí by semnou hvozd procitnul;
A předc ta země mi nerozuměla –
Jen pustý hrob za lásku mi chová!
36
NEOŽELENÝ.
Hvězda ledva za hvězdičkou
Z soumraku se vyvine:
Ku každé zalétá z temna
Vroucí pozdravení mé.
Když se oblak za oblakem
V kraje vzdálené pohání:
Za ním v letu prudkém spěje
Vroucí moje želání!
Až mé srdce osamělé
Sklesne v byt zatemnělý:
Ani hvězdy, ani oblak
Zmrtvělé neoželí!
37
V NOCI.
Lampa má dohořívá,
Kmit slabý umírá;
Síň se vůkol zatmívá,
V sny se duch ubírá.
Noci, tichá družko má!
Moje slyš želání:
Chladící nech perut tvá
Hrozné sny zahání.
Divé, strašlivé jen sny
Vždy se opakují;
Marně volám jasné dny –
Mně se nevracují.
Protož, tichá družko má,
Blažších přej mi zdání;
Neb ať mé snění skoná
Ve věčném uspání!
38
TAJENSTVÍ.
O růže, jakýž je tvůj sen,
Než jaro ústa tvá odkrývá?
Než z hlubokosti prsou tvých
Se první vonný vzduch vylívá?
Rci, slavíku, jakýž tvůj cit,
Než před světem se objevuješ?
Než blaho své i žely své
Všem tvorům hlasně prozpěvuješ?
Mlčíte? Co ve vás žije,
Vzduch nevyzradí ani zpěvy?
Takž citlivá i srdce víc,
Než zhled i ústa zřejmě jeví.
Chvějí se prsa, tvář se rdí,
Tajemná slza v oku hraje;
Ku zemi však se skloní zhled,
Z úst zrádné slovo neodvlaje.
Takž nebe často v mlčení,
Ve roušce skryto popelavé,
Ukrývá zkáznou v sobě bouř
A na dně tmavém blesky žhavé.
39
PŘÁNÍ.
Ó bych moh’ co volné ptáče
Jara svobodně požívat!
Povětřím bych se proháněl,
Blaho mé by bylo: zpívat!
K větvi bych od větve lítal,
Zpěvem každé kvítko vítal.
V stínu háje, kde pocestník
Umdlený by odpočíval,
Nade ním bych poletaje
Píseň o domovu zpíval;
O dětinských časech blahých,
O příbuzných srdci drahých.
Mladé lásce bych se zjeviv
Tajné city v srdci budil;
Zoufalce bych potěšoval,
Želů vzdechy zpěvem pudil;
Na hrobech k smutnému lkání
Pěl bych písně o shledání.
40
CIZINEC.
Vystoupilo slunce z šedých hor,
I uvítal je ptactva zbor,
A jako v zlatém, žhoucím moři
Planuly kraje v skvělé zoři.
Na skále pocestník sedí
A toužebně k vlasti hledí.
On z dědiny co jinoch vyšel
A dlouhé proputovav časy,
S mdlou tváří, s šedivými vlasy
Zpět k domovu co stařec přišel. –
Ai, kdožby slzy mohl skrýti
I nedlel-by v pamatování,
By ve svou dědinu směl vjíti?
Zde minulý jinošský čas
V své celé kráse spatří zas;
Zde již co dítě poběhával,
Co pacholík vesele hrával,
Zde, ach! i lásce věnce vil! –
A stařec slzy neukryl.
Povzdychnul: „Jak se v jitru skvíš,
Má dědino! ó jak se rdíš,
Kdy milovaný jinoch Máj
V tvém luně utvoří si ráj.“
41
Já z dlouhých vracuji se cest;
V cizině tak ouzko jest!
Mne vábí krajina jen tvá,
Dědino má, dědino má! –
Tam zemí kráčeje cizou
Jsem mluvu nezaslechnul tvou;
A rok po roku žití zašel,
Příbuzné srdce jsem nenašel.
Jen v lůně tvém, má drahá země,
Dech milostný zavívá ke mně;
Budiž mi svatě vítaná,
Dědino má! dědino má!
Však ledva v otců vejde byt,
Přichází vstříc mu cizý lid;
Nespatří tvář bratra svého,
Ni zve jej slovo příbuzného;
A stařec cokoliv mluví,
Zde mu žádný nerozumí.
Tu želem šedé vlasy rve,
Cizincem on v dědině své!
Nižádný starce nechce znáti,
Ni pokrm, nocleh jemu přáti! –
Na skálu vstoupí vysokou
A v propast zírá hlubokou.
Tam vichr divoce hučí,
Tok proudů Labských vod zvučí.
42
„Hoi vichr! – divý žití čas! –
Zvuk polabský – mých otců hlas! –
Voláš mne? – ano, přicházím,
Zdeť domova nenacházím!
Ó nyní jsi opuštěná,
Dědino má, dědino má.“ –
„– Dědino má!“ – ozvěna zní;
Nad starcem vlny se pění!
43
POVOLÁNÍ.
1.
1.
Na břehu jezerním, za půlnoční strání,
Sokol jarý v bujném víru se prohání;
A sokol ten jarý, břehem co létává,
Z luna zámořského jitro očekává;
Zbouřená však vlna za vlnou se hází,
Aniž mladé jitro se sluncem přichází.
Na břehu jezerním, za půlnoční strání,
Jinoch toužně čeká vidinu svých přání;
Zpěněných po vlnách za mlhou pozírá,
Zhledy žádostivě do dálky upírá.
Mdlé jsou oči jeho co luniny zraky,
Čelo zasmušilé jako noční mraky;
V mladistvém však srdci oheň skrytý pálí,
Při té hvězdné záři i pod sluncem stálý.
Jezero se tiší. Miliony světů
V hladině se třpytí leskem skvělých květů,
Mezi nimi luna se co labuť vine,
Osamotnělá když mořem nočním plyne.
44
Vy hvězdy ve vlnkách, proč nejste květami?
Hladiny jezerní, proč ne lučinami?
I proč ty, měsíčku, jasnou nejsi lodí,
By’s jinocha nesl, kam jej touha vodí?
Již se temní nebe i vše zemské kraje,
Chladný vichr z dálky po jezeru vlaje,
Hvězdy zhasly, žádná cizinci nesvítí,
V oku jeho slza jen se ještě třpytí.
Jaké se to zpěvy nocí probírají
A dechem větérků s vlnkami si hrají?
Na perutích zvonků, v jemném rokotání
Zádumčivých strun se vznáší sladké lkání?
Jsouť to ony zvuky, jež ve snu slýchával,
Po nichž jinoch touhou roznícen vzdychával;
Jeť to znění harfy, jíž to mladík hledá,
Slyší její zvuky; – ji mu osud nedá?
Hoi, jak divě šumí harfa opuštěná!
Nezbudilať hlasy ruka zasvěcená;
Smutně stojí tam ve bledém lesku luny,
Zpěvec povolaný nesahá ji v struny;
Perutím jen větrů nástroj se zachvívá
I čarovný nápěv ozvěnou doznívá.
Místo slzí pěvce chladné kapky rosné
Ovlažují struny harfy zvukonosné,
O níž pověst divná ode dávna sluje,
Zvukem svým že mrtvé z hrobu vyluzuje;
45
I vše bezživotné že procitne k žití,
Lze-li zasvěcenci zvuk z ní vylouditi. –
„Neste mne, ó větry! V čarobystrém běhu
„Tam,Tam, kde harfa dřímá, k zámořskému břehu!
„CítímCítím v sobě sílu, struny probírati
„RukouRukou odvážlivou, píseň si zahráti,
„NížNíž by při kouzelném strun obživnul znění
„MrtvýMrtvý kolem kraj, i obraz mého snění!“
Zašuměly vlnky; jezero se chvěje,
Loďka bílá k břehu větrem hnána spěje;
Žádný ji nevede, sama se kolíbá,
TamTam, kde jinoch čeká, plynouc se zahýbá;
On v ní chutě stoupí, a větrům se svěří,
K břehu vzdálenému bystrý let zaměří.
2.
2.
Zříš-li onny květy bílé
V skal severních pustém stínu,
Jak se dechem třesou nočním,
Chladicí se v země klínu?
Zříš-li vlnky stříbropěnné,
V záři luny an se třpytí,
A nad břehem objasněným
Severní jak hvězda svítí? –
46
Slyš, ty květy a ty vlnky
Slova tajná si šeptají;
Temný jak jich hovor, s výše
Hory lední poslouchají!
A kde luna břehy líbá,
Harfa v blahém dřímá snění,
Struny větrem prohýbané
V chladném skví se políbení.
Kolmo sněžné strmí hory
Obloze ku zamračené,
Mezi nimi chovají se
Hroby věkům zasvěcené.
Ano, jsouť to ty pahorky
Nocí tmavou zastíněné,
Pod nímiž se kryjí čela
Věčnou slávou ověnčené.
Po náhrobkách větry chladné
Soumrační pustinou vlají;
V lůnu však té stinné země
Vřelé srdce spočívají.
Srdce věštců, srdce zpěvců,
Srdce plné lásky citu –
Minstrelů, Skaldů i Bardů
V podzemním se kryjí bytu.
„Skály, náhrobky vy věčné!
Hroby tiché an hlídáte:
47
Proč tak smutně s šedých výší
K dalekosti pozíráte?
Větrů jak severních bouře
Předivoce vás ovívá,
A ta harfa opuštěná
V stínu vašem předc zaznívá!
Ó jen jeden z sladkých zvuků
Zbudit by mně bylo přáno,
Z tmy ku světlu by procitlo,
V noci věčné co chováno;
Po obrazu tom jedinkém
Rozčílen můj duch toužívá,
I vše snění mého žití
Ve vidině té se splývá!“
Takto jinoch. Slova jeho
Větry nesly dál a dále,
Ozvěna až oněměla
Nejzáz na severní skále.
Tichá byla noc. Na dálném
Břehu loď se zastavila;
S oblohy jen zář severní
Proudy světla rozvalila.
Jinoch trnul nad pustinou;
Zdálený je domov jeho,
Kraje neznámé mu kynou;
Břeh se pění – sníh se bělá,
Obrazy dědinné hynou.
48
Květné nivy, stinné stromy,
Žhoucí růže zde nezočí:
Stráně lední, pustá lada,
Holé skály vstříc mu kročí.
Ale slyš – za skalinami,
Odkud zpurně vír zavívá,
Sladkých zvuků tajné lkání
Od hory k hoře zaznívá.
„Krajiny nechť jsou i zpustlé,
Sever nechť se hrůzně jeví:
Takové kde znějí zvuky,
O pustinách mysl neví!“
Těmi slovy mladík vzdychnuv,
K dědině vzhled zaslal jeden,
Druhý k zjevu kouzelnému,
A se vřelým srdcem kráčel
Blíže k tónu slyšanému.
Mezi dvěma skalinami,
Věčným sněhem přikrytými,
Ouzký průchod v doly vede
Stézkami zastíněnými.
Pokraj skály nad průchodem
Pozorlivý stařec sedí,
Na jinocha bloudícího
S výše objasněné hledí.
Víť on, jinocha co vábí,
Zná mladíka toužebnosti;
49
Bystrý jeho zrak zasáhne
Až do srdce hlubokosti.
Dnem a nocí tam obývá,
Jakby hlídal zpěvců hroby,
Zasmušile dolů hledí,
V mrtvé jakby zíral doby.
– „Starče, rci, jaká že dráha
V onny blahé vede kraje,
Z nichžto hlas čarovné harfy
Sladkým zvukem v dálky vlaje?“ –
Oči starcovy se pnuly
Na jinošské jaré tváři;
– „Jak?“ – dí – „ty zde pobluzuješ
Chladem pod severní záři?
V zámořské což vlasti lůně
Srdce tvé si nehovilo,
Že v seversko pustochladné
Toužení tvé zabloudilo?
Zde se nerdí růže jarní,
Mrtvou zem jen sníh pokrývá;
Zde slavíků nezní lkání,
Vír tu hlukem poušť provívá.
Vrať se zpět! Kde domov kyne,
Květou věnce tvé mladosti!
Domácnost, přátelství, láska
Jiné poskytnou blahosti.
K žití vrať se uvyklému,
K břehu spěj opuštěnému;
50
Smutnéť je zde přebývání
Srdci osamotnělému!
Vím, co tebe k harfě vábí,
Ducha tvého znám želání;
Důkazem-li však již vůle
Vznešeného povolání?“ –
„Povolání?“ – vece jinoch –
„Povolání strun se tknouti?
Nevím! – Není-li mi dáno –
V pustinách chci zahynouti!
Za vše vnady a pohodlí
Z klidu domova kynoucí
Nedám jeden z těchto zvuků
Harfy kouzelné plynoucí
Což mně domácnosti blaho?
Čin a boj kolujíkolují ve mně!
Vznešenost tak mocně vábí!
Krása dojímá tak jemně!
Dítě byv, za jitra časně
Na pahorky jsem spěchával,
Šeptot jihu, šumot listů
Blažený jsem poslouchával;
A ten jih, ty listy šumné
V souzvuku mně zaznívaly,
A vše sladké jejich hlasy
V srdci mém se ozývaly:
Záře, stříbrné co struny
Jasoňovy vše se chvěly;
51
Háje, svěcených co chrámů
Nápěvy mně v jaru zněly.
Noc kdy tichá blížila se –
Slyš! Tu jemně mi zavlály
Struny harfy nespatřené,
Jakby k sobě mne volaly.
Tón se nad horami snášel,
Vábně údolím zavíval,
City nevyslovitelné
Tajně v srdci mém budíval.
Dědinu jsem svou opustil
A v ta místa, odkud mořem
Čaromocně zvuky vlály,
Osudné mne větry hnaly.
Přijmiž mne! Rci, kde je harfa?
Kouzelné nechť zvuky jeji,
Rukou mojí probuzeny,
Krajinou dalekou znějí;
By ve všedním světském hluku
Krajem zavzněly mlhavým,
Tajemným strun rokotáním
Srdce k citům budíc pravým.“
I dí stařec k jinochovi:
„Tvou co mladost roznítilo,
Co jsi ve snách jen slýchával,
Jdi, by se ti zopravdilo! –
Dlouhá vede cesta k cíli;
Touha neukojitelná
52
Dráhou umělce provází;
Koříst tam však spasitelná!
Jdi a zvučné strunky okus,
Hraj, co v tobě touha hrála;
Vidina by mysli žhoucí
V příbuzných i srdcích zrála!
By zas k žití procitnulo,
Věkami co pochováno;
Příští by tím znítilo se,
V minulosti co konáno.
Pěj! Neboť ty’s povolaným!
Kdo již z mládi v touhách žije
Luze neznámých, tomuž se
Povolání v srdci kryje
Vznešené! – Básnická říše
Obrazův se ti odvírá;
Pěj! A nechť se píseň tvoje
Světem zchladnulým probírá!“ –
3.
3.
Kde ve samotném dolu, vůkol ostíněném,
Kouzelná harfa dřímá v snění zádumčivém:
Až tam zabloudil jinoch; a vidina, hle! jeho
Se v jasné skvěla záři nástroje čarovného.
Dřímajíť harfy struny, i sladké nápěvy,
Až zbuzené zvolencem se k žití vyjeví.
Co s Eolinou zvučnou, vzduch s nimi si zahrává
A k vzdáleným krajům smutně pozbuzení volává.
53
I mladík spatřiv harfu, k ní s touhou pozírá
A rukou vyvolence vše struny probírá.
Hle! Jak se moře pění, zvuk nad ním kdy zavěje,
Jak blahem šumí háje, kraj milosti se chvěje!
A stíny zpěvců dráhných z snů věčných prociťují
Poslouchajíce zvuky, jež struny poskytují;
Do hlubokosti země pronikne liboznění,
Nad oblaky se vznáší jinocha vroucí pění;
Pod zemí co je kryto, zvuk jeho neminul,
Nad oblohou co žílo, on k zemi přivinul;
Co dávno smrti dáno, on v život povolal,
Co k zemi připoutáno, on nebesům podal.
Slyš! On o lásce zpívá, a země miluje,
On nesmrtelnost pěje, a smrt obživuje!
Na minulost zpomíná i zpěvce zašlých časů –
Slyš! jak šeptem děkují zvučnému jeho hlasu:
PĚVCŮ ZBOR.
PĚVCŮ ZBOR.
Nad hrobami našimi mnohé věky plynuly,
I měnila se země; my v tmavém dleli snění.
Ach! kde jsou harfy naše? S věkami zahynuly,
I zpěv náš větrem zavát, i reků více není!
Již dlouho jsme ve chladném, přesmutném tleli hrobě,
Hra tvoje nás zbudila, vzdáváme díky tobě!
Pěj mužnost v srdce slabé, zbuď zápal, skutky, ctnosti,
Na mrtvé pomni reky, na zpěvce z minulosti.
54
Ty synu nových věků, z hrobů svých tě vítáme!
Ve věčnou zahřmi harfu u bujarém zpívání;
My každou nocí nové tvé písně posloucháme,
A věk mladistvý uzná tvé vyšší povolání.
55
Z JARA.
Kvěťte, růže, milé růže,
Českou okrášlujte zem!
A ty, slunko blahodárné,
Vroucím Slávsko líbej rtem!
Kvěťte luhy, jako rájská
V mysli květe vidina,
By vnad vašich požívala
Slávů slavná rodina!
Každá růže dýchej lásku,
Každá zář plod z země luď,
Každá noční slzo rosná
K vlastenectví bratry zbuď!
56
POBÍDNUTÍ.
Květnou strání povltavskou
Slavíkové zazpívali,
A lahodné jejich písně
Krajinou se ozývaly.
Přihnaly se divé vrány,
Nábřežím se poháněly
Neuměle kvákoříce,
A slavíci oněměli.
Mdle však sýpají už vrány;
Protož se neostýchejte,
Slavíci, domácí zpěvci,
Milé své zas písně pějte!
57
VLAŠŤOVIČKY.
Vlašťovičky, vlašťovičky
Milé, kam spěcháte?
K vlasti-li věčného jara,
K jihu zalétáte?
Ó, jak blahé živobytí,
Vám dopřáno vésti;
Svobodně nad smutnou zemí
Povětřím se nésti!
Pozdravůjte tam ode mne
Jih zavívající,
A ty hory, i květinky
Břehem se chladící.
Člověka-li kde spatříte
Osamotnělého
V zármutku, – nezapomeňte
Pozdravení mého!
58
NAD HROBAMI.
Dva hroby znám, dva smutné, tmavé hroby,
V nichž mrtvé blaho moje odpočívá;
U jednom zlatý věk mladistvé doby,
Věk vroucí lásky mé se v druhém skrývá.
Nad nimi denně zář se rozvinuje,
Nad nimi neznámý vykvítá květ;
Co v nich však spočívá, duch oželuje –
Toť ve život mi nevrátí se zpět.
Ó, tam se kouzlo veškeré schovává,
Jenž někdy čelo blahem ověnčilo;
Nad vroucím chladná roste tráva,
Se srdcem sladké snění se zničilo.
Tam mladost, a zde zem mou lásku kryje;
Jen jedna nad hrobami ještě slast,
V níž mladost věčná, láska věrná žije:
Mně procitnulá v zoři kyne vlast!
59
PROSBA.
Osvěcujte, hvězdy, smutnou dráhu mou,
Cestou bych nebloudil věčně ztemnělou;
Nocí by pozemskou vzhled roznícený
Domov touhy svoji zřel osvícený.
Osvěcujte, hvězdy, stopy tajemné,
V temnu bych neminul povolání své,
By duch omámený sprostou všedností
Zemi nekořil se hnusnou podlostí!
Osvěcujte, hvězdy, nebes plameny
Ducha, temnotě by pozůstavený
Životem nebloudil; jasností by svou
Dědinu ozářil v stínu chovanou!
60
OTÁZKY.
Hledím-li na vlnky
V žalostném úpění,
Ptávám se: zda jednou
Se nade mnou spění?
Bloudím-li po luhách,
V citech srdce nyje,
Ptávám se: z těch polí
Které as mne skryje?
Kdy mi lze však zhůru
K hvězdám se dívati,
Ptávám se: v které pak
Budu přebývati?
Vlnky, luhy, hvězdy
Tajná slova šumišumí:
Zda-liž jejich mluvě
Duch kdy porozumí?
61
FIALKA.
Něžná fialinka v háji za jarního světla
V stínu chladném stromů šumných neznána vykvětla.
Jen ranního slunce houštím když se draly záře,
K políbení jim podala spanilé své tváře.
Proč, fialko, drahý kvítku, v stínu se ukrýváš?
A do světla z houšti smutné nesměle se díváš?
Hleď! zde krásnější je jitro, veselejší žití,
Nemusíš tu v samotnosti neznána zajíti.
Takto řka, vyrval jsem kvítek místečku tichému,
Světlu blíž jsem ho umístil, slunci vstříc jasnému.
Než však slunka záře žhoucí za hory zapadla,
Má fialinka, stínu zvyklá, v jasnotě uvadla! –
62
V TEMNOSTI.
Proč, touho má, mne z lůžka vábíš ven,
Zavádíc ducha v bludný noční sen?
Že, sotva z tmy procitne první svět,
K Azurovému nebi zdvihám hled?
Tam v oceán se ztápím vznešený,
Vůkol pohlížím neutěšený;
A běda! s nadezemských krajů všech
Mně hřbitovní do srdce vane zdech.
Jen prach ty hvězdy? smrtelná jich zář?
A věčně bledá, mrtvá luny tvář?
I v bezkonečnou, tmavopustou noc
Jen příhodných ji větrů žene moc?
Ku zemi smutné klesne oko zpět,
Kde kyne máj a vonný růží květ;
Kde srdce k srdci přátelsky se pne
A soucitně se v cizím želu hne.
63
Uvadly květy, zašel krásný máj,
I vůkol zpustlý vidím země kraj;
Nade mnou prázdný, bezkonečný strop,
Pode mnou chladný, věčně tmavý hrob!
64
Z VEČERA.
Když se jemný večer blížíblíží,
Chladící větrové vlají:
Po háji ptáčkové si mdlí
Bezpečná hnízda hledají.
A Jasoň, ledva za hory
Že tvář ukrývá červenou:
Již perly jasné slzí zem,
Hlavinku růže kloní svou.
I já se kryji v háje stín
Zanášeje bolesti své;
V mém srdci zpurně bojují
Cit a myšlénky bouřlivé.
Jak mnoho jsem na zemi zřel
Za jeden dlouhý, jasný den;
Vše v srdci mém se sloučilo,
NevímNevím, co pravda je, co sen.
65
A nyní, když se končí den,
Tu mne to hrůzně zajímá;
Kde duše znespokojená
Si v tmavé noci podřímá?
Kam skryji dřív myšlénky svésvé,
Než v boji musím zahynout?
Mám vložiti je v chladný hrob,
Bych snadněj mohl spočinout?
Ne! – V písních je rozešlu ven,
Co motýlky v budoucí čas!
Nechť bloudí sem, nechť bloudí tam,
Když pokynu, přilétnou zas! –
66
ZAPOMENUTÍ.
Strom, co z jara vykvítá, na jeseni
Uspáván zas barvitý oděv svlíká;
List vešken v chladů podzemních závění
Uhnívá v bahnu – zem proň nenaříká;
Za valem val, za mrakem mrak se vine,
Za růží růže, sad za sadem hyne –
A všecky vejdou v zapomenutí!
Sbor k jihu zalétá operutěnců –
Mnohý se zpátky v sever již nevrátí.
Kde který hnije z lesních opuštěnců?
Která na moři vlna jej zachvátí?
Jak jitrem hasne temno pustých stínů,
Jeden za druhým v chladném zajde klínu –
A všickni vejdou v zapomenutí!
I člověk – bludice citem nadána –
Vystoupiv z tmy, po krátkém zasvítání
Sem tam poháněn, než se dočká rána
Mdlý již do temna, z nějž vyšel, se sklání.
Tam věčnost jeden za druhým prodřímá,
Jež všecky země jedinká pojímá –
A všickni vejdou v zapomenutí!
67
VYZNÁNÍ.
Jakéž sladké zvuky
V uchu zaznívají,
A jak mnohé písně
V duši spočívají!
Krásné vidím světy
Vznešené nad země;
Ohlasy nebeské
Zalétají ke mně!
Chci-li však vyřknouti
Spatřené vidiny:
Lze mi jen podati
Ozvěny a stíny!
68
MARNÉ ČEKÁNÍ.
Blíž břehu, skvělé na výšině,
Tamť v skrovné chýži obývam,
A k zdálené mořské hladině
Toužebné hledy zasílám.
Pohlížím, z obzorního kraje,
Kde v mlhách vlny se baví,
Zda větrem plachta ke mně vlaje,
U chýže loď se zastaví.
Pode mnou vlnka s vlnkou hraje,
U skály pevné se pěníc,
Nade mnou oblak v dálku vlaje –
Loď má se neplaví mně v stříc.
Nad hrobem mým vlna poplyne,
Zalítne chmura truchlivá,
Můj břehem duch co stín pokyne;
Však nepřiblíží loď se má! –
69
Z JITRA.
1.
1.
Na horu jsem vstoupil, pode mnou pak země
Probuzovala se v soumračném svítání:
Jitřní dechy květin zavívaly ke mně,
Zářilať jitřenka v temném usmívání.
Nade mnou tu skály k nebesům se pnuly,
Pode mnou se pěnné jiskřily potoky;
S modra vysosti pak mi záře kynuly,
K dolině však luhy vábily mé kroky.
Tu mé srdce blíže vinulo se k zemi,
Oko však k zlatému zhůru zřelo moři,
A duch mladistvými letěl perutěmi
Ku pramenu světla, k růžoretné zoři.
2.
2.
Jako v chrámě svatém ticho bylo; –
Rudé obláčka se nebem hnaly,
Růžemi své stopy znamenaly,
A zorné se jitro objevilo.
70
I tak skvěle planula jitřenka,
Jak by pustý svět vyjasnit chtěla;
Víc a víc v kol obloha se rděla
V plamenném co toužení milenka.
Jak v chrámě zbožném ticho bylo
V srdci mém; – usnultě žal, i trudy
Prchly ducha svádějící bludy,
A mé oko temné se zjasnilo.
Tu jsem jitrem občerstvený zvolal:
„Zatemnělci! V prachu se ukrýte!
Vy, jenž člověčenstvo v tmách vodíte,
Věk osvěty vám statně odolal!“
3.
3.
Již obzor čelo své ruměncem ovinul
A plamen zoře na nebi se rozplynul;
Lesk adamantový se rozlil hladinou
A jasoň milostně odhalil tváři svou;
Vltava zplesala, že nad ní svitnul den –
Jen srdce Pražanů objímal těžký sen.
V tom nad náš Vyšehrad, ze skalných rozvalin
Se slavně povznesl stín Libušin,
Velebně skvěla se věhlasná její tvář,
I její nad hlavou se zlatá leskla zář;
A z úst jí plynula ta slova vznešená:
„Má Praho! jitrem nechť se zjasní sláva tvá!“
71
I ztichnul hlas, a stín se v mlhu zavinul,
Pak Jasoň Pražanům s výše své pokynul;
Své záře nad Prahou tu rozlil slunka zhled,
A Český daleko kraj v novém jitru zkvět’;
I v ohni posvátném se srdce zahřálo
A láskou k národu a k vlasti rozplálo!
4.
4.
Jitro, mladé jitro! jaký den tě sledí? –
Táži se obláčků? nic mi nepovědí:
Táži se skřivánků, v poli co zpívají,
Na otázku moji neodpovídají.
Zda-li pak se zjasní mlhavé ty háje,
A to obylíčko po vlasti dozraje?
Či zkalené mračno na nás se přivalí
A nadějné luhy temnotou obhalí?
Jitro, milé jitro, pěkně se nám jevíš –
Jaký den však tebe sledí, samo nevíš.
Že ale tak jasně skvíš se, mladé ráno,
Den sleď jakýkoliv, – ty nám buď vítáno!
Zelené-li nivy slunko nám ozáří,
Zpomenem, že tvojí zbuzené je tváří!
A kdy ztemnělé mrakem hory uzříme,
Zpomněním na jasno tvé se potěšíme!
72
PRAHA.
Prahou Vltava se vine,
Vine se tam tichým dolem;
Z obou stran po břehu živo. –
Skví se tamo pěkné domy,
Nové domy krásné Prahy;
Nad nimi se věže lesknou,
Staré věže slavné Prahy!
Zazpívá Vltava píseň,
Zvučnou píseň, staročeskou:
Neslyšejíť věže v výši,
Co ta Vltava as šumí;
Nové však pod nimi domy
Zpěvům Českým nerozumí.
Hlubokým Vltava bolem
Zasmutnělá se zapění;
Zapění se a žaluje,
Že zde staré Prahy není!
73
K SRDCI.
Ticho, ticho, srdce mé,
Nezahyň v bolesti!
Zlé se rány osudu
Životem uč nésti.
Nad plesem i nad želem
Jedna zem se spojí;
Rána zde krvácející
Pod ní se zahojí.
Všeho zajde památka;
Aniž se u tvého
Zastaví kdo u hrobu
Zapomenutého;
Tráva nad ním poroste,
Hvězdy nad ním vzplanou; –
Kromě slzí rosních ti
Žádné nepokanou!
74
PROMĚNA ČASU.
(Ku konci roku 1835.)
Za hory slunce se ubírá,
Již poslední se loučí zář se zemí;
Noc vranními v kraj pádí perutěmi,
Rok starý jejím příchodem umírá;
Na západě mu slabý život hyne,
Kde slunci moře – jemu věčnost kyne.
Jak ubohý se poutník smutně dívá
Na vše ty hory, vše ty známé kraje!
Jakž, umdlenému síly an ubývá,
Vzdech starcův smutný dědinami vlaje!
Tu na vlast naší svůj obrátí hled,
A slza, hle! se v oku jeho třpytí;
I kde ta slza v chladný klesne svět,
Tamť jiskra bolestná se nám roznítí.
Slyš, jak se osudu v ruce poroučí,
I s všemi tvory posledně se loučí:
„– Vy tiché doliny, vy pyšné hory,
Vy bystrých řek i tmavých lesů zbory,
Vy nivy skvostné, mlhou zakryté,
Vy pole jasné, sněhem poseté,
75
Vy, jež jsem všecky sluncem blažil svým
A květem obdaroval líbezným:
Již povolán od neznané mocnosti
Se s vámi žehnaje, klesám k věčnosti. –
Vy, srdce lidské, oplakejte mne!
Vám, blaho lásky, doly, vám radosti
Sem poskytoval nestrannou štědrostí.
KyžKýž den jen vešken se mnou nezhyne
A dlouho trvá po mně vám k blahosti!“
I zajdeť slunce: – stařec padne v hrob!
Nadarmo hledáš kroků jeho stop;
Jak záře zbledly krajem rozlité,
Jež vichr v světy zdálené zavál:
Tak stařec klesal v bezdno ukryté;
Jen v pomnění uzříme, že zde stál.
Slyš, za ním lká půlnoci dutý tón,
Pro něho pláčí řeky, slzí hory,
I žalostivě úpí s věže zvon,
A v ozvěně zakvílí všechny tvory;
Jen jeden nelká; – němě v temno zírá,
Jen člověk zraky k východu upírá.
Co minulo, nevábí touhu jeho –
Na budoucnosti lpí hled zvědavého.
„ – Ó, zajdi jen, šedivče! vrať se zpět
V své bezdno! Marně jsi omámil svět! –
Když jsi se blížil s slibem blaženosti,
Tvou mladou tvář jsem líbal v ranní mlze;
76
Kde jsou tvé dary? důkazy milosti?
Jen bolest znám, jen zármutek a slze!
I vezmi s sebousebou, co jsi poskytnul;
Tvé jaro zbudilo mé lásky žely,
V tvém létě, ze snů svých jsem procitnul,
A zvuky naděje mé oněměly.
Tvá jeseň chladně v květy mi zavála,
Tvá zima na hrob již mne odkázala!“
Tu, hle! na východě požár
Nového roku příchod oznamuje;
Jarý to jinoch, mladý hospodár
Z moře zlatého skvěle vystupuje.
Budí se nebe, prociťuje země,
A život nový tmavou noc zahání;
Jitřenka září, vítr vane jemně,
A větev k větvi toužebně se sklání.
„Ó, věku nový, jinochu milostný!
Zda vřelou naší touhu upokojíš?
Zda ty přinášíš osud nám radostný
A v srdci rány bolestné vyhojíš?“
A jak se jinoch k zemi líbě schvívá,
Tu v souzvuku vše tvory zaznějí,
A s libým šeptem mladík se usmívá:
„– Vám všem přináším blahou naději!“ –
77
VÁLKA.
(Z Al. Puškina)
Počíná válka! – Prapory se vlají!
Čest uražená svaté zdvíhá zbroje!
Msty oslavení spatří oči moje,
Jen krev uvidím, mrtvoly po kraji,
A kolem mne déšť koulí sičet bude.
Zvuk strašný v duši mnohé teď zahude!
Tam v táboru vojíni se zdvíhají
Co moře zbouřené, a vůdců rozléhají
Se rozkazy, budíc krvavé seče;
V sluneční záři jasné skví se meče,
Z úst děl se hromy zanášejí duté,
Zničení kolem zvěstujíce kruté.
Z rány smrtelné červená se řítí
Krev; v mnohé ruce zbraň se již netřpytí. –
Zde, pěvče, hlasně pěj o zmužilosti!
Chci pěti, ano – v harfěť zvuků dosti.
Jak v nový život vše mi tady vzchází!
Stráž volající temnem popochází;
Večerem tichým bubnů rachocení,
Pak vojska divé k boji probuzení,
Hluk střelby, chrabrých klesání vojínů,
Jež blízká smrt v chlad věčných jímá stínů!
78
Ai, zdaliž toho krve prolití
I v prsou mých ctižádost roznítí?
Zda divým řeka toužením po slávě
Se věnce octnou také mně na hlavě?
Či mne osudu neprozračná moc
Odešle z bitvy v tichou hrobu noc?
Má se mnou vše, co milé kdy mně bylo,
Co doufal duch, po čem srdce toužilo,
Zajíti? Nepřejde toužení žádné
Na bratry, přátely? I mysl zchladne,
I lásko, ty, mých želů dítě vnadné?
Pryč, myšlénky, a navraťte se více,
By žalem v srdci nezbledly mé lice.
Váleční hřmote! probuď mne ze snění!
Hrdinskou dráhou veď mne k oslavení.
Zahřměte děla! – či jste oněměly?
Své rozsílejte smrtonosné střely!
79
DOMOV.
K domovu večerem chladným
Volné ptáče polétává;
K domovu pospíchá poutník,
Kde jej poklid očekává.
Proč bych já měl dlouho bloudit
Chladem nepokojné země?
Známť já ještě jiný domov,
Po němž touha plane ve mně.
Domov tichý, domov věčný,
Žel kde nezrodí se žádný;
Duch kde v jarmu poután nedlí,
Blud kde nesvede mne zrádný.
Než však domov ten mne pojme,
Znamenat chci dráhu činem,
Pozemské bych matky drahé,
Vlasti, sloul vždy vděčným synem!
80
TŘI VĚCI.
Tu růži zříš-li, jak se v jitru směje,
Když jarní vzdech se snáší dolinou;
Jak blahem slzíc, toužebně se chvěje,
Až poslední ji květy zahynou;
A jednou zašlá, více neokřeje,
I mrtvé lístky tokem odplynou:
To má je láska; krásné její květy
Mně vichr zhoubný v jiné zavál světy.
Slyšíš-li v háji nočním smutný hlas,
Jenž úpěnlivě krajem se rozlíhá,
Sotva se stišiv, již se budí zas
A z hlubiny se vnitřní k nebi zdvíhá;
Volává zpět blahého jitra čas,
Aneb budoucnost zoufanlivě stíhá:
To má je píseň, jenž z hoře milého
Se mocně vyvinuje srdce mého.
A tam ten kraj, vidíš-li v temnosti
Z černého mračna v naději co zírá?
Kde ještě slunce s čistou jasností
K blahému cíli dráhu neotvírá,
Jen záře hvězd pochybnou světlostí
Pochmourný závoj oblohy prodírá:
To má je vlast, jenž v chládku si pospává,
A slunce své i jaro očekává!
81
NÁMĚSÍČNÍK.
U okna jinoch bdě sedí
A smutně v tmavou noc hledí,
I z hloubky zemské k nebesům pozírá,
Kde v chmuře hvězda za hvězdou umírá. –
Povzdechne jinoch nocí temnou:
„Opuštěný zde prodlívám;
Však touha vábí mne jínam;
Ach, kdož tam půjde se mnou?“
I skví se v husté noční mlze
Na tváři jeho jasná slze;
On v hoři spěchá k lůžku tichému
A v náruč klesne spánku těžkému.
Hle, na obloze potrhne se mrak
Mdlý, světlem poblnzujepobluzuje Luny zrak,
Bolestně stíhá snící v tichu zem
Pokrytou neprozračným závojem;
Tam nad hor temenami spočívá
A doly vůkol stříbrem posívá.
Pozdvihne jinoch oči své
A srdce vře mu citlivé.
„– Co žádáš, nevěsto bledá?
Proč pohled tvůj mi spát nedá?
82
Proč každonočně na mne vždy se díváš
A city neznané v mé srdce vlíváš?
Proč zesmutnělé oko tvé
Vždy na mne míří blesky své?“
A zpět když klesl v lůžka klín,
Hle, Luna kročí oknem v síň;
Po stěnách skví se jasný hled
Co stříbrný na jílmě květ;
A jak jinoch oči odkrývá,
Luna milencem ho nazývá,
„– Můj vyvolenče, pojď,
Na jasnou střechu ven mne doprovoď,
Bez stínu zář kde plane má,
V svobodné výši budu tvá!“ –
A tam nad zemí ztemnělou
Milenku jinoch líbá svou;
A každonočně nevěsta mu kyne,
Milence k srdci vine,
Ač srdce její chladné jen
A plamen žádný v bledé tváři,
Předc vzhlídnouti se v její záři –
Jak blahý, tichonoční sen!
Kdy však se zásvit její tratí,
I jinoch se na své lůžko vrátí.
Však, jednou – milenka mu kyne,
On po zdi vzhůru k ní se vine,
An bouře černá, strašlivá
Tvář milenčinu zakrývá;
83
Jen blesků oheň roznicuje svět,
Však Luny milostný se neskví hled.
On marně vzdychá, marně k obejmutí
Rozstírá ruce – krutné procitnutí! –
Zasmutněn kráčě zpět, chybí stop –
A v hloubku klesne, v tmavonoční hrob.
84
VLTAVA.
Vltavo bystrá, Vltavo moje,
Co hlukem pláčeš? v které spěcháš země?
V cizině darmo hledáš pokoje,
Jen v lůně vlasti lze dřímat jemně.
Neznáš ty břehy, neznáš ty kraje,
K nimž v letu prudkém vlny zaháníš;
Tamť vichr chladný z hor ledních vlaje,
Temnému bezdnu se neuchráníš?
„– Nemámť já plakat? nemámť já lkáti?
Pryč se ubírat do kraje dalekého?
Mne z dědiny posílá Šumava máti,
Bych hledala bratra dávno ztraceného.
Jinoch onť mladý, slunce České vlasti!
Kamenné se prsy vrahu nepodaly;
V oku pomsty oheň i milostné slasti,
V klínu jeho lvíci bujní se chovali.“ –
Ubohá sestro, marnéť tvé hledání!
Tvé slunce kleslo k západu za horu; –
Tvůj bratr v hrobě neslyší tvé lkání,
Ni slzy nezří v květin skvělém zboru.
Hlava – pustá lebka; – prsa obnažené
Tam na břehu jeví kostlivce šedého;
Lvíci opustili lůno ochlazené,
Nebojí se vrah již hledu zemdlenéhozemdleného.
85
„– Ó bratře drahý, tam, na hrdé skále
Vzhled mrtvý tvůj již břeh neopanuje?
Již harfy zpěvců nezvučí k tvé chvále?
U hrobu tvého sestra jen žaluje?
Kde mužnost tvoje? bohatyrská síla?
Z tvých rukou jasný praporec se ztratil,
Tvé zraky chmura půlnoční zakryla,
Meč vyrvaný ti žádný víc nevrátil!“ –
Tak vzdychá řeka Vltava tokem,
U bratrova hrobu žalostně zpívá;
Vyšehrad s skály omdleným okem
Na sestru bystrou zmrtvělý se dívá.
Však, ona hlukem k dalekosti plyne,
Horám i dolům zvěstujíce své hoře;
Vlnka se k vlnce zoufanlivě vine,
Hodíc se v bezdno půlnočního moře.
86
ROZENEC POUŠTI.
Samoten ve život postavený
Svobodným jsem já poušti rozencem:
Přítel žádný mne nedoprovází,
Žádné dívce nesluji milencem.
Slunce nade mnou jen osvěcuje
Zpustlý kolem svět; – ne však mé hoře;
Životem se vina, neznán hynu,
Jak se vlna tratí v bezdnu moře. –
Umdlený kdy v chladu odpočívám,
Nade mnou list sykomóry šumí;
Mnohé zašlé obrazy se vrací,
Mnohé památné zasléchám dumy.
Zvuk za zvukem však se v poušti tratí,
Ohraz za obrazem mi odchází;
Jedinký ze všech, cit neklamný,
Na daleké poušti mne provází.
87
Tam, za mlhou zem se hlučná točí,
Z dálky směšné pozoruji zmatky;
Oči mé však záhy unavené
K tiché poušti vracují se zpátky.
Jak mi volno zde, kde slunce jižné
Plamenným mne ovinuje věncem!
Ve mně svět, a kolem věčnost širá
Volným poušti zovou mne rozencem!
88
PLAVBA UTOPENCOVA.
Ve vlnách se jinoch tiše plaví,
Dál a dále, jak se řeka vine;
Oblak nad ním vlaje popelavý,
K zástavce hráz zelená mu kyne;
Ve vlnách se jinoch tiše plaví.
Mrtvéť oko jeho, tvář je bledá;
Netáže se vod, kam jej zanesou:
Orel ve výsostech kořist hledá,
Po lukách se rosné perly třesou –
Oko jeho mrtvé, tvář je bledá.
Ve večerní se potápí záři,
Rozlité po vodách; – sám však neví,
Poblesk že pohrává jeho tváří;
S ním i žal, jejž líce vpadlé jeví,
Ve večerní se potápí záři.
Jakýž k té smrti jej lós odsoudil?
Láska vytržence oklamala?
Či k sobě šílence tok přiloudil?
Zoufalost jej v objetí vln hnala?
Jakýž k té jej smrti lós odsoudil?
89
Voda tělo na břeh vyhodila;
K nebi umrlým pozírá zrakem.
Neví, kam jej vlna položila,
Netouží za vzcházejícím mrakem –
Voda tělo na břeh vyhodila.
Kdo jej zná? Proň-li kde srdce pláče?
Dravci jen ho s křikem oblétají,
Kolem bublina vesele skáče,
Větři s vlasem utopence hrají;
Kdo jej zná? proň-li kde srdce pláče? –
90
ÚTĚCHA BÁSNÍKOVA.
Bylo na jeseni; žhoucí páry
Z hor okolních k nebi stoupaly,
Kde se dlouhé, krvavé požáry
V modřinách hlubokých koupaly.
Posledním z večera políbením
Slunka zář se na pahorkách chvěla,
Jenž se loučíc s vroucím roznícením
Světům jiným v náruč toužnou spěla.
Jak sen za snem hyne před zrakoma,
V soumrak vchází tvář s růžnýma rtoma.
Z barvitého věnce, skvělých květů
Oblakových, v času prudkém letu,
List za listem v soumraku se skrýval,
Jak by nikdý nebyl se zaskvíval. –
Poblesk za pobleskem jak umdlívá,
Básník rozčílený smutně zří:
„– Takž i mého světla již ubývá –
Slabý kdy plamýnek dohoří?
Onna zář, jenž srdce přeplnila
Žhoucím plamenem a světlem svým,
Onna mysl, jenž tak blaze snila –
Klesne v hrob s ochladlým srdcem mým.
Co jsem vlasti s láskyplným citem
Podal, – myšlénky vyslovené, –
Krátkým v lidské paměti jsou bytem:
Věk budoucí jich zapomene.
91
Jednu jenom dráhu k blaženosti,
Jednu jen jsem vidinu uznával;
S přeludami krásné budoucnosti
Beztělným jsem obrazem pohrával;
Idealní jsem si svět utvořil,
Boj s všedností značil život můj; –
Co jsem v noci stavěl, den to zbořil:
Zničený již oučel vidím svůj.
Harfa moje v rukou tiše dřímá,
V srdci mém již nebudí se zpěv;
Myšlénka mne o smrti zajímá,
V mladých žilách vřelá chladne krev! –
Květy jarní, kam jste se poděly,
Nežli sobě z vás jsem věnec svil?
Větrové, kam sny jste zaháněly,
Umdlen že tak záhy jsem dosnil?
Kde ten čas, kdy rozvité na stráni
Kvítky zvukům harfy naslouchaly?
V libozvučném strun mých rokotání
Soucitné kdy dechy ke mně vály?
Zpíval jsem, co v tiché samotnosti
Stromy sobě tajemně šeptaly,
Zpíval jsem, jaké se city zňaly
Ve vlastního srdce hlubokosti;
Zpíval jsem o sladkém milování
– Neb já žel i blaho lásky cítil, –
Jejíž plamen náruživé zdání
Mladosti mé strašlivě roznítil.
Nevím mocnost, jaká mnou tu vládne,
Že jsem musel slovy se zjeviti.
92
Nepřivolal myšlénky jsem žádné,
Samyť spěly mysl naplniti:
Jako včely z jara vylétají
A z rozličných květin med svůj ssají,
Tak i mne obrazy ochvívaly
Barevné, a v básních se splívaly.
Mně se rdělo zoře, skvěly hory,
Chvěly moře, ptactva pěli zbory;
Já však jsem poslouchal i se díval
A všem dobře vždy jsem rozumíval.
Mladost zašla; zpomínání chladné,
Rozjímání duší mou teď vládne.
Mnil jsem vystavěti světy nové –
S nocí mou zhynuly mojí snové;
A co v nich tak krásně se jevilo,
Zřím, že marné vše a klamné bylo!“ –
Žal tak jeho zněl. – Již slunce kleslo,
Noc pádila v stinné údolí,
V tichu spočívalo vůkolí,
Klekání jen soumrakem se neslo.
Básník rozčílený domů spěchal,
Cítě, že se blíží jeho cíl;
A kde s poslední pomněnkou snil,
Vřelých slzí krůpěje zanechal.
V skrovné síni noc jej překvapila –
Poslední byl zašel jeho den!
Ještě jednou popohlídnul ven,
Kde se podlé záře zář třpytila,
Svět kde objímal tak mírný sen,
93
Jak by, an se peruť noční chvěla,
O zármutku země nevěděla.
Kolem ticho; občané již spali,
Kdo jen tamto ještě v pozdní době
Při lampičce s knížkou v ruce bdí?
Dívka, jížto otce pochovali,
Jejíž matka dávno hnije v hrobě;
Sirotek – bez těchy v noc hledí.
Co to čítá? – Dítě opuštěné
V mrtvích slovech na žal zapomíná;
Tvář je bledá – oči zaslzené –
Předc svůj smutný osud neproklíná?
Co as’ čte? Co vlaží srdce tíseň?
Možná-li? Toť básníkova píseň!
V marném co – jak se domníval – snění
Zjevilo se muži zbloudilému,
Opuštěné dává utěšení?
Těchou v srdci jest osamělému? – –
Slyš! a tamto při měsíční záři
Vězeň s zoufalostí v vpadlé tváři,
Zhledem divokým se v temno dívá,
A k útěše píseň jeho zpívá!
I jak zpěvem touhu, žalost jeví,
Sžírající bol se v něm uleví.
Zeď co před zrakoma mu ukrývá,
V písni básníkově naň se dívá;
Ontě sní o blažší minulosti,
Doufanlivě hledě k budoucnosti.
94
„Tedy předce žije, co jsem stvořil?
Marnému jsem bludu se nekořil?
Zapomenuté-li v světském hluku
Skutky mé předc vinou se v souzvuku
K srdcím osamělým? – Ó! nechť tedy
Hynou smutné žití mého sledy;
Jen když, co se z ducha vyvinulo,
V duchu zpříbuzněném se ujmulo!“
Takto řka, své oči uzavírá,
Zapomenutý – neželí více;
Srdce utiší se – blednou líce –
V nové sny duch jeho se ubírá.
95
OBSAH.
Žel5
Píseň večerní6
Procházka v soumraku7
Odpověd14
Tažné ptactvo15
Života pout17
Zpěvcův ráj25
Na plavbě28
Baskyrské písně29
Pod stromem32
Kdo?33
Dvojí život34
V údolí35
O samotě36
Neoželený37
V noci38
Tajenství39
Přání40
Cizinec41
Povolání44
Z jara56
Pobídnutí57
Vlašťovičky58
Nad hrobami59
Prosba60
Otázky61
Fialka62
V temnosti63
Z večera65
Zapomenutí67
Vyznání68
Marné čekání69
Z jitra70
Praha73
K srdci74
Proměna času75
Válka78
Domov80
Tři věci81
Náměsíčník82
Vltava85
Rozenec poušti87
Plavba utopencova89
Útěcha básníkova91
E: sf; 2002
96