ZAPOMENUTÍ.

Karel Sabina

ZAPOMENUTÍ.
Strom, co z jara vykvítá, na jeseni Uspáván zas barvitý oděv svlíká; List vešken v chladů podzemních závění Uhnívá v bahnu – zem proň nenaříká; Za valem val, za mrakem mrak se vine, Za růží růže, sad za sadem hyne – A všecky vejdou v zapomenutí! Sbor k jihu zalétá operutěnců – Mnohý se zpátky v sever již nevrátí. Kde který hnije z lesních opuštěnců? Která na moři vlna jej zachvátí? Jak jitrem hasne temno pustých stínů, Jeden za druhým v chladném zajde klínu – A všickni vejdou v zapomenutí! I člověk – bludice citem nadána Vystoupiv z tmy, po krátkém zasvítání Sem tam poháněn, než se dočká rána Mdlý již do temna, z nějž vyšel, se sklání. Tam věčnost jeden za druhým prodřímá, Jež všecky země jedinká pojímá – A všickni vejdou v zapomenutí! 67