TŘI VĚCI.

Karel Sabina

TŘI VĚCI.
Tu růži zříš-li, jak se v jitru směje, Když jarní vzdech se snáší dolinou; Jak blahem slzíc, toužebně se chvěje, Až poslední ji květy zahynou; A jednou zašlá, více neokřeje, I mrtvé lístky tokem odplynou: To má je láska; krásné její květy Mně vichr zhoubný v jiné zavál světy. Slyšíš-li v háji nočním smutný hlas, Jenž úpěnlivě krajem se rozlíhá, Sotva se stišiv, již se budí zas A z hlubiny se vnitřní k nebi zdvíhá; Volává zpět blahého jitra čas, Aneb budoucnost zoufanlivě stíhá: To má je píseň, jenž z hoře milého Se mocně vyvinuje srdce mého. A tam ten kraj, vidíš-li v temnosti Z černého mračna v naději co zírá? Kde ještě slunce s čistou jasností K blahému cíli dráhu neotvírá, Jen záře hvězd pochybnou světlostí Pochmourný závoj oblohy prodírá: To má je vlast, jenž v chládku si pospává, A slunce své i jaro očekává! 81