ROZENEC POUŠTI.

Karel Sabina

ROZENEC POUŠTI.
Samoten ve život postavený Svobodným jsem já poušti rozencem: Přítel žádný mne nedoprovází, Žádné dívce nesluji milencem. Slunce nade mnou jen osvěcuje Zpustlý kolem svět; – ne však mé hoře; Životem se vina, neznán hynu, Jak se vlna tratí v bezdnu moře. – Umdlený kdy v chladu odpočívám, Nade mnou list sykomóry šumí; Mnohé zašlé obrazy se vrací, Mnohé památné zasléchám dumy. Zvuk za zvukem však se v poušti tratí, Ohraz za obrazem mi odchází; Jedinký ze všech, cit neklamný, Na daleké poušti mne provází. 87 Tam, za mlhou zem se hlučná točí, Z dálky směšné pozoruji zmatky; Oči mé však záhy unavené K tiché poušti vracují se zpátky. Jak mi volno zde, kde slunce jižné Plamenným mne ovinuje věncem! Ve mně svět, a kolem věčnost širá Volným poušti zovou mne rozencem! 88