POVOLÁNÍ.
1.
1.
Na břehu jezerním, za půlnoční strání,
Sokol jarý v bujném víru se prohání;
A sokol ten jarý, břehem co létává,
Z luna zámořského jitro očekává;
Zbouřená však vlna za vlnou se hází,
Aniž mladé jitro se sluncem přichází.
Na břehu jezerním, za půlnoční strání,
Jinoch toužně čeká vidinu svých přání;
Zpěněných po vlnách za mlhou pozírá,
Zhledy žádostivě do dálky upírá.
Mdlé jsou oči jeho co luniny zraky,
Čelo zasmušilé jako noční mraky;
V mladistvém však srdci oheň skrytý pálí,
Při té hvězdné záři i pod sluncem stálý.
Jezero se tiší. Miliony světů
V hladině se třpytí leskem skvělých květů,
Mezi nimi luna se co labuť vine,
Osamotnělá když mořem nočním plyne.
44
Vy hvězdy ve vlnkách, proč nejste květami?
Hladiny jezerní, proč ne lučinami?
I proč ty, měsíčku, jasnou nejsi lodí,
By’s jinocha nesl, kam jej touha vodí?
Již se temní nebe i vše zemské kraje,
Chladný vichr z dálky po jezeru vlaje,
Hvězdy zhasly, žádná cizinci nesvítí,
V oku jeho slza jen se ještě třpytí.
Jaké se to zpěvy nocí probírají
A dechem větérků s vlnkami si hrají?
Na perutích zvonků, v jemném rokotání
Zádumčivých strun se vznáší sladké lkání?
Jsouť to ony zvuky, jež ve snu slýchával,
Po nichž jinoch touhou roznícen vzdychával;
Jeť to znění harfy, jíž to mladík hledá,
Slyší její zvuky; – ji mu osud nedá?
Hoi, jak divě šumí harfa opuštěná!
Nezbudilať hlasy ruka zasvěcená;
Smutně stojí tam ve bledém lesku luny,
Zpěvec povolaný nesahá ji v struny;
Perutím jen větrů nástroj se zachvívá
I čarovný nápěv ozvěnou doznívá.
Místo slzí pěvce chladné kapky rosné
Ovlažují struny harfy zvukonosné,
O níž pověst divná ode dávna sluje,
Zvukem svým že mrtvé z hrobu vyluzuje;
45
I vše bezživotné že procitne k žití,
Lze-li zasvěcenci zvuk z ní vylouditi. –
„Neste mne, ó větry! V čarobystrém běhu
„Tam,Tam, kde harfa dřímá, k zámořskému břehu!
„CítímCítím v sobě sílu, struny probírati
„RukouRukou odvážlivou, píseň si zahráti,
„NížNíž by při kouzelném strun obživnul znění
„MrtvýMrtvý kolem kraj, i obraz mého snění!“
Zašuměly vlnky; jezero se chvěje,
Loďka bílá k břehu větrem hnána spěje;
Žádný ji nevede, sama se kolíbá,
TamTam, kde jinoch čeká, plynouc se zahýbá;
On v ní chutě stoupí, a větrům se svěří,
K břehu vzdálenému bystrý let zaměří.
2.
2.
Zříš-li onny květy bílé
V skal severních pustém stínu,
Jak se dechem třesou nočním,
Chladicí se v země klínu?
Zříš-li vlnky stříbropěnné,
V záři luny an se třpytí,
A nad břehem objasněným
Severní jak hvězda svítí? –
46
Slyš, ty květy a ty vlnky
Slova tajná si šeptají;
Temný jak jich hovor, s výše
Hory lední poslouchají!
A kde luna břehy líbá,
Harfa v blahém dřímá snění,
Struny větrem prohýbané
V chladném skví se políbení.
Kolmo sněžné strmí hory
Obloze ku zamračené,
Mezi nimi chovají se
Hroby věkům zasvěcené.
Ano, jsouť to ty pahorky
Nocí tmavou zastíněné,
Pod nímiž se kryjí čela
Věčnou slávou ověnčené.
Po náhrobkách větry chladné
Soumrační pustinou vlají;
V lůnu však té stinné země
Vřelé srdce spočívají.
Srdce věštců, srdce zpěvců,
Srdce plné lásky citu –
Minstrelů, Skaldů i Bardů
V podzemním se kryjí bytu.
„Skály, náhrobky vy věčné!
Hroby tiché an hlídáte:
47
Proč tak smutně s šedých výší
K dalekosti pozíráte?
Větrů jak severních bouře
Předivoce vás ovívá,
A ta harfa opuštěná
V stínu vašem předc zaznívá!
Ó jen jeden z sladkých zvuků
Zbudit by mně bylo přáno,
Z tmy ku světlu by procitlo,
V noci věčné co chováno;
Po obrazu tom jedinkém
Rozčílen můj duch toužívá,
I vše snění mého žití
Ve vidině té se splývá!“
Takto jinoch. Slova jeho
Větry nesly dál a dále,
Ozvěna až oněměla
Nejzáz na severní skále.
Tichá byla noc. Na dálném
Břehu loď se zastavila;
S oblohy jen zář severní
Proudy světla rozvalila.
Jinoch trnul nad pustinou;
Zdálený je domov jeho,
Kraje neznámé mu kynou;
Břeh se pění – sníh se bělá,
Obrazy dědinné hynou.
48
Květné nivy, stinné stromy,
Žhoucí růže zde nezočí:
Stráně lední, pustá lada,
Holé skály vstříc mu kročí.
Ale slyš – za skalinami,
Odkud zpurně vír zavívá,
Sladkých zvuků tajné lkání
Od hory k hoře zaznívá.
„Krajiny nechť jsou i zpustlé,
Sever nechť se hrůzně jeví:
Takové kde znějí zvuky,
O pustinách mysl neví!“
Těmi slovy mladík vzdychnuv,
K dědině vzhled zaslal jeden,
Druhý k zjevu kouzelnému,
A se vřelým srdcem kráčel
Blíže k tónu slyšanému.
Mezi dvěma skalinami,
Věčným sněhem přikrytými,
Ouzký průchod v doly vede
Stézkami zastíněnými.
Pokraj skály nad průchodem
Pozorlivý stařec sedí,
Na jinocha bloudícího
S výše objasněné hledí.
Víť on, jinocha co vábí,
Zná mladíka toužebnosti;
49
Bystrý jeho zrak zasáhne
Až do srdce hlubokosti.
Dnem a nocí tam obývá,
Jakby hlídal zpěvců hroby,
Zasmušile dolů hledí,
V mrtvé jakby zíral doby.
– „Starče, rci, jaká že dráha
V onny blahé vede kraje,
Z nichžto hlas čarovné harfy
Sladkým zvukem v dálky vlaje?“ –
Oči starcovy se pnuly
Na jinošské jaré tváři;
– „Jak?“ – dí – „ty zde pobluzuješ
Chladem pod severní záři?
V zámořské což vlasti lůně
Srdce tvé si nehovilo,
Že v seversko pustochladné
Toužení tvé zabloudilo?
Zde se nerdí růže jarní,
Mrtvou zem jen sníh pokrývá;
Zde slavíků nezní lkání,
Vír tu hlukem poušť provívá.
Vrať se zpět! Kde domov kyne,
Květou věnce tvé mladosti!
Domácnost, přátelství, láska
Jiné poskytnou blahosti.
K žití vrať se uvyklému,
K břehu spěj opuštěnému;
50
Smutnéť je zde přebývání
Srdci osamotnělému!
Vím, co tebe k harfě vábí,
Ducha tvého znám želání;
Důkazem-li však již vůle
Vznešeného povolání?“ –
„Povolání?“ – vece jinoch –
„Povolání strun se tknouti?
Nevím! – Není-li mi dáno –
V pustinách chci zahynouti!
Za vše vnady a pohodlí
Z klidu domova kynoucí
Nedám jeden z těchto zvuků
Harfy kouzelné plynoucí
Což mně domácnosti blaho?
Čin a boj kolujíkolují ve mně!
Vznešenost tak mocně vábí!
Krása dojímá tak jemně!
Dítě byv, za jitra časně
Na pahorky jsem spěchával,
Šeptot jihu, šumot listů
Blažený jsem poslouchával;
A ten jih, ty listy šumné
V souzvuku mně zaznívaly,
A vše sladké jejich hlasy
V srdci mém se ozývaly:
Záře, stříbrné co struny
Jasoňovy vše se chvěly;
51
Háje, svěcených co chrámů
Nápěvy mně v jaru zněly.
Noc kdy tichá blížila se –
Slyš! Tu jemně mi zavlály
Struny harfy nespatřené,
Jakby k sobě mne volaly.
Tón se nad horami snášel,
Vábně údolím zavíval,
City nevyslovitelné
Tajně v srdci mém budíval.
Dědinu jsem svou opustil
A v ta místa, odkud mořem
Čaromocně zvuky vlály,
Osudné mne větry hnaly.
Přijmiž mne! Rci, kde je harfa?
Kouzelné nechť zvuky jeji,
Rukou mojí probuzeny,
Krajinou dalekou znějí;
By ve všedním světském hluku
Krajem zavzněly mlhavým,
Tajemným strun rokotáním
Srdce k citům budíc pravým.“
I dí stařec k jinochovi:
„Tvou co mladost roznítilo,
Co jsi ve snách jen slýchával,
Jdi, by se ti zopravdilo! –
Dlouhá vede cesta k cíli;
Touha neukojitelná
52
Dráhou umělce provází;
Koříst tam však spasitelná!
Jdi a zvučné strunky okus,
Hraj, co v tobě touha hrála;
Vidina by mysli žhoucí
V příbuzných i srdcích zrála!
By zas k žití procitnulo,
Věkami co pochováno;
Příští by tím znítilo se,
V minulosti co konáno.
Pěj! Neboť ty’s povolaným!
Kdo již z mládi v touhách žije
Luze neznámých, tomuž se
Povolání v srdci kryje
Vznešené! – Básnická říše
Obrazův se ti odvírá;
Pěj! A nechť se píseň tvoje
Světem zchladnulým probírá!“ –
3.
3.
Kde ve samotném dolu, vůkol ostíněném,
Kouzelná harfa dřímá v snění zádumčivém:
Až tam zabloudil jinoch; a vidina, hle! jeho
Se v jasné skvěla záři nástroje čarovného.
Dřímajíť harfy struny, i sladké nápěvy,
Až zbuzené zvolencem se k žití vyjeví.
Co s Eolinou zvučnou, vzduch s nimi si zahrává
A k vzdáleným krajům smutně pozbuzení volává.
53
I mladík spatřiv harfu, k ní s touhou pozírá
A rukou vyvolence vše struny probírá.
Hle! Jak se moře pění, zvuk nad ním kdy zavěje,
Jak blahem šumí háje, kraj milosti se chvěje!
A stíny zpěvců dráhných z snů věčných prociťují
Poslouchajíce zvuky, jež struny poskytují;
Do hlubokosti země pronikne liboznění,
Nad oblaky se vznáší jinocha vroucí pění;
Pod zemí co je kryto, zvuk jeho neminul,
Nad oblohou co žílo, on k zemi přivinul;
Co dávno smrti dáno, on v život povolal,
Co k zemi připoutáno, on nebesům podal.
Slyš! On o lásce zpívá, a země miluje,
On nesmrtelnost pěje, a smrt obživuje!
Na minulost zpomíná i zpěvce zašlých časů –
Slyš! jak šeptem děkují zvučnému jeho hlasu:
PĚVCŮ ZBOR.
PĚVCŮ ZBOR.
Nad hrobami našimi mnohé věky plynuly,
I měnila se země; my v tmavém dleli snění.
Ach! kde jsou harfy naše? S věkami zahynuly,
I zpěv náš větrem zavát, i reků více není!
Již dlouho jsme ve chladném, přesmutném tleli hrobě,
Hra tvoje nás zbudila, vzdáváme díky tobě!
Pěj mužnost v srdce slabé, zbuď zápal, skutky, ctnosti,
Na mrtvé pomni reky, na zpěvce z minulosti.
54
Ty synu nových věků, z hrobů svých tě vítáme!
Ve věčnou zahřmi harfu u bujarém zpívání;
My každou nocí nové tvé písně posloucháme,
A věk mladistvý uzná tvé vyšší povolání.
55