ZPĚVCŮV RÁJ.

Karel Sabina

ZPĚVCŮV RÁJ.
Zřím-li tam v tu tmavomodrou říši, V ony miliony nočních hvězd: Mním, že jedna z nich mou vlastí jest, A v mém srdci bouře se utíší. Blaho mně, kdy čarodějná noc V temný závoj zemi mdlou zavine! Vznešená s vysosti vlast mi kyne, Nadzemskou v sobě cítím moc: Srdce plane vroucí blažeností, Toužebný hled bloudí po vysosti. – Proč mne k sobě vábíš bludný světe? Všední země, proč mne držíš v letu? Vím, že zde mi věnec nevykvěte, Protož krásnější si tam upletu. Kvítky, jakéž věkem nevadnou, Nechť ověnčí zvučnou harfu mou. Marnéť, země, tvé k sobě volání Mne: nezrušíš báječný můj sen; Nocí tvou se můj osvítí den K vznešenému budě mne konání. Dokud jaro oblétá mé líce, Nezmění se toužebnosti hlas; Ni blud tvůj, ni všemohoucí čas Z ráje mého nesvede mne více. – 25 Zde, kde Byron poklidu nenašel, Z Albionu když ho v jižné dálky Osud zahnal do Helenské války; Truchlivý, kde zoufanlivý zpěv, Světu když ohlášel věčný hněv, Nepochopen, jakž i zpěvec zašel; Zde, kde Kamoens – an mořské valy Tvorce Lusiady zachovaly – K hanbě člověčenstva bídou mřel; Povržený Lomnický kde zpíval, Tassona lid šílencem nazýval: Zde, kdy zpěvec ráje svého zřel? – V samotnosti jen, v básnickém zdání, Svět za světem kde se rychle shání, U večerních zvonků liboznění Obrazy kde čarovně se mění; Hájů stín kde vonný vzduch vydává, Květinami vlažný jih pohrává, Kam ni hlučná všednost, řeči plané, Sprostoty ni zápach nezavane: Tam na zašlé usadiv se hroby Zpěvec slaví blažené své doby. Nechť pak oko slzí neb se směje, Srdce blahem, žalostí se chvěje, Ve vidinném opět snu okřeje. Objasníť se zraky tam zvolence, Nový světu neznámý jej ples Uvítá, soumračný jme ho les Divuplných výjevů; milence 26 Tajemné on ruku podá svoji, Zapomenuv, co jej k nuzné zemi I k vděčnosti kouzlem zvyku pojí. Tam roznícenými perutěmi Lze od hvězdy k hvězdě mu létati A vším, co země v svém lůně kojí, Ano – životem povrhovati! – 27