Jen jedna pravda, jakož krása jedna
V rozličné světův skvítá obdobě.
Úsměvy Máje, mrazivé sny Ledna
Jsou jedna duše v dvojí podobě,
Z bouře i z jasna kyne výhoda
A věčně dobrá jest jen příroda!
Kdož tajemství však zná, v nichž ona rodí?
Kdož v dílnu bezdného nahlédnul světa?
Kdož nebe proniknul kdy větrolodí,
Kdož jiskru zná, jež z prachu život plodí,
Kdož popel zkoumal, Fénix z nějž vylétá?
Vy oči zkřehlých školních trpaslíků,
Vše látky znáte, drápy, lebky, červy,
Krájíte srdce, zpytujete nervy,
Zkoumáte síly mluvu i kyslíků,
Však kdo-li se vás: Co jest život? – táže,
Hle, moudrost vaše na smrt mu ukáže.
Soustava, škola! křiklavá to hesla;
Věřícím žákům snadno kázati!
Však nelze ducha k kostrám vázati,
Když k plavbě v nebe uchopí se vesla,
By k zřídlům světla věčného se vznesla.
Nedajíť rukami se chytat mraky
A marně do mhly vysíláme zraky.
Co za obzorem vězí, neuzříme,
Ni pod zemí co na nás čeká, zvíme.
Duch touží dál než tam, kam smysly stačí,
A vaše nedovedné učení,
Jež božskou peruť do mhly zemské tlačí,
Jen šeré zbuzuje v něm tušení
O pravdách, v nichž se božská moudrost zračí.
Jakž zcela jináč chvíle zápalu
Nás sprošťují otroctví návalu!
Ty chvíle blažícího odpoutání,
Kde duch se stápí v zřidla zjevení,
Perutí zdoben krásných vidění
A věšteckých v snách slaví z mrtvých vstání!
Byť se i školy rozpadaly v rumy,
Nezajdeť pravda krásy u výkvětu.
Nad zbořeništěm papírových světů
Zjevením věštců rodí se svět dumy!