DO DÁLI.
Má otčino, má drahá otčino,
dražší mi všeho, čemu duše blízká,
čím oko mé kdy slzou zrosíno,
má otčino, mně po tobě se stýská.
Ach stýská, stýská po té tváři milé
jak dítěti se po náručí matky,
z níž vyrvalo se za svévolné chvíle
jdouc za vidinou v jiném světa díle
a se sklamáním chce a nemůž’ zpátky.
A bez útěchy bloudí cizí zemí
a nemá nic, než k vzchodu pohled němý
a jen tu noc s tím sněním o domovu
a jen ten vzdech, když probudí se znovu.
45
O domovino, domovinko v dáli,
kéž vyslovit mi lze, jak toužím zpět,
kéž to, co div že prsa mi nespálí –
leč marně, marně, řeč jest pouhý led,
s nímž prsou žár se spojiv slzu zroní –
ta novou v líc jen vrásku vyzebe
a skane, schne, ty nevíš ani o ní,
a já tu práhnu, hynu bez tebe.
46