V LESE.
Na obloze hvězda svítí
a já v tmavém bloudím lese;
jen když suk se pozatřese,
hvězda se mi v oko třpytí.
Dál a dál v tom nočním plášti
ubírám se do huštiny;
dole suché větve praští,
shora šeré suků stíny
hustší se a hustší řadou
mezi mne a hvězdu kladou.
Dál a dále – prasklo klestí
rozestřené plachou laní.
Tak na dávné zašlé štěstí
srdcem bodne vzpomínání.
80
Marně však – jen houštím kráčí
laň a klenbu nerozrazí
a ten bol, co v srdci mrazí,
duši k míru nepostačí,
neprotrhne, nerozcelí,
co mne od mé hvězdy dělí.
A přec dál jen v šíl’ném spěchu
táhne mne to ve huštinu – –
hvězda shasla větví v stínu
a já hořce pláču v mechu.
81