MATKA.
„Jsi celé mé žití a celý můj svět,
ty andílku můj zlatovlasý –
jen dívej se, dívej – pro jeden tvůj hled
co svět měl trampoty, co svět měl krásy –
– v tobě to štěstím naposled!“
V ten den se matka na dítě dívá,
a kolem se ve večer stmívá.
„Tvá růžná tvář, tvůj zlatý vlas –
cos chmurné mi taktak, mé robě?“–
„„Má zlatá matičko!““ – „To tvůj je hlas,
ty měkké ručky, ty patří tobě,
ale ten jas ti v oku shas!“
V ten den se matka na dítě dívá
a kolem se stmívá a stmívá.
87
„Mé zlaté robátko – blíž jenom, blíž,
bez toho pohledu v líci tvou zhynu!–
co bylo, je pláč, co zbylo je tíž,
ale vždyť tebe chovám dnes v klínu; –
mé dítě! – což mne nevidíš?“
V ten den se matka na dítě dívá;
– to zrak jen slzou se stmívá.
„Kde že jsi mé dítě? já slyším tvůj hlas,
já slyším nožku tvou jemnou –
Můj bože! – to není už slza z řas! –
Kde žes mé dítě – co děje se se mnou?
Pro rány boží! – což den už shas?!“ –
A dítě běží a ručkama třepá
a objímá matku, a matka je slepá.
88