MATKA.

MATKA.
„Jsi celé mé žití a celý můj svět, ty andílku můj zlatovlasý – jen dívej se, dívej – pro jeden tvůj hled co svět měl trampoty, co svět měl krásy – – v tobě to štěstím naposled!“ V ten den se matka na dítě dívá, a kolem se ve večer stmívá. „Tvá růžná tvář, tvůj zlatý vlas – cos chmurné mi taktak, mé robě?“– „„Má zlatá matičko!““ – „To tvůj je hlas, ty měkké ručky, ty patří tobě, ale ten jas ti v oku shas!“ V ten den se matka na dítě dívá a kolem se stmívá a stmívá. 87 „Mé zlaté robátko – blíž jenom, blíž, bez toho pohledu v líci tvou zhynu!– co bylo, je pláč, co zbylo je tíž, ale vždyť tebe chovám dnes v klínu; – mé dítě! – což mne nevidíš?“ V ten den se matka na dítě dívá; – to zrak jen slzou se stmívá. „Kde že jsi mé dítě? já slyším tvůj hlas, já slyším nožku tvou jemnou – Můj bože! – to není už slza z řas! – Kde žes mé dítě – co děje se se mnou? Pro rány boží! – což den už shas?!“ – A dítě běží a ručkama třepá a objímá matku, a matka je slepá. 88