STŘEVÍČKY.

STŘEVÍČKY.
Vyletí holoubek bělostných křídel v rok jednou z bran rajských na chmurný svět, zatřepá křídloma u lidských sídel, a kdo ho uslyší, otevře hned, vpustí jej do síně, vpustí jej dál tam, kde své nejdražší na srdci hřál a musí už bídný být zcela, komu on chmuru nesvane s čela. „A ty má jediná dceruško sivá, jak se ti líbilo ve světě tam? tvé oko klidně tak v moje se dívá, žeť jsi se šťastna vrátila k nám!“ 45 „„Matičko šťastna, kdo jak můž být, jenž na srdci věrném nalezl klid.““ Najednou rtové dí dvoji: „„a my jsme oba tak svoji!““ Na stromku vánočním ohnivá záře mile tak, světle a teple se chví, rozlévá blaženost i stín v mladé tváře – „Což se ti stýská? – však kdož to ví? – Do roka ručky, malounká líc budou se třepotat stromečku vstříc;“ – a ona s úsměvem, – tklivá, tiskne mu ruku a v prázdno se dívá. – „A toho šeptání ať už tam dosti, vám dvěma hezky je v hnízdku se smát, ale nás ubohé, kdo smutku sprostí? a my se konečně také chcem vdát!“ U stolu dvojí dívčí zní smích: „Kde že je střevíček?“– a obě z nich po jednom zuly si v mžiku a vskočily v dětinném ryku. 46 Střevíček v pravici, se tváří vzňatou přes hlavu hodí jej: kéž dobře pad! „Matičko pro boha! – ze dveří patou! smutné to znamení, kdo se chce vdát.“ Střevíček v pravici, ve tváři jas, přes hlavu druhá jej hodila zas: „Říkejte, matičko, co chcete tomu, letos už se vám nehneme z domu!“ „Ty vážná sestřičko, vstaň přece taky, zahoupej střevíčkem nad hlavou též; však my se vysmějem osudu v zraky, ať padne jak padne, bude to lež.“ Střevíček v pravici – čeho se bát? – ze všech tří jediný ven špičkou pad, a všechněm je to tak k smíchu, – – – jen ona usedla v tichu. – – Ty štědrý večere, na každém prahu úsměv ty vyloudíš, neb slzu z řas – kolik těch pohádek o lidském blahu dochovals, pochovals, nežs přišel zas! 47 Rok přešel, jako by stín se byl míh’, tvář bledá na hrobě tiskne se v sníh... Ó nikdo nevěřil tomu, že ona tak odejde z domu! – A ty jsi holoubku bělostných křídel zase dnes přiletěl na chmurný svět, a třepáš křídloma u lidských sídel – ó kdož by nevpustil k sobě tě hned! Poleť mi do síně, poleť jen dál tam, kde jsem na srdci to nejdražší hřál, a svěj ty chmury mi s čela: – ta pohádka byla tak vřelá! 48