NEVĚŘÍM!

NEVĚŘÍM!
FRANTIŠKU TYLŠROVI.
Já nevěřím v tu kněžskou víru, jež mozky tiskne do prachu a radost nebes, pekel síru lže bláznům v ples a k postrachu. Té vaší pravdě duchem líné já směle ve tvář udeřím: je řemeslo to jako jiné! – Nevěřím! Já nevěřím v tu panskou pýchu, jež malým světem velká jest, mně hrdý úsměv váš je k smíchu, váš titul, erb, i vaše čest! 76 Váš svět je světem trpaslíků, já jiný ještě jinde zřím, že v svém jste šťastni okamžiku, nevěřím! Já nevěřím v co zvete vloha, když srdce při tom kamenem, ni v poctivce ni v neznaboha, jenž ďáblu slouží nocí, dnem, ni v pokrytství, ať jak chce sluje, jež bědné strká ku dveřím a o lidskosti deklamuje, nevěřím! V ty vaše počty víry nemám, jež měří bezdnou světů báň, to děcko neodrostlé plenám, tu kapkou krve spustlou skráň; a v mravenčí tu vaši práci, a v soustavy a v „jak a čím“, když lidské štěstí v rumy kácí, nevěřím! 77 V kus práce, jakou pot kdy smáčí, v tvář, myšlenkou kdy rozžata, v kus pravdy v radosti i pláči, v kus lásky k bratu od brata, a v žalem zrytý pohled němý, tam k nebes dálným zášeřím, v cos jiného na širé zemi nevěřím! 78