DÍK!

Josef Václav Sládek

DÍK!
Nuž tedy dík za zlaté srdce tvoje, já hledím naň a ruka má se chví, jak plavec z bouřných vln když perlu vyloví a břehu blízko již, zpět klesá do příboje. Já o tebe se třesu, perlo moje, o ten tvůj svit, o ten tvůj dětský klid, a přec tak hluboko jsem musel pro tě jít, než moh jsem přitisknout tě v siré srdce svoje. Teď – ke mně blíž! i ať se obzor chmouří, tys má; – a smrt až rozevře mou dlaň, jen rci, až naposled mou chladnou zlíbáš skráň: „Já vím to, pro mne rád že zahynul jsi v bouři.“ 126