VYSTĚHOVALCI.

VYSTĚHOVALCI.
To na moři den první, a den to zasmušilý, loď ubíhá a břehy se právě do vln skryly. A tmavé kolem vody; jen u lodě se pění, a těm, kdož na korábu, též veseleji není. S paluby hledí zástup za zemí zniklou v mhavě, a píseň v rozloučenou doskřípal hudec právě. 65 V skřipkách to ještě zvučí, však hudec stisk je v páži, a mnohý ston, jak v skřipky, zpět v staré srdce sráží. A chvíli němo kolem a druh se k druhu stiská, pak: „Zahraj ještě jednou!“ to bujně z tlupy výská. „Ej, zahraj veselejší, ty starý muzikáři, ať už nám přece jednou ten smutek sejde s tváří. Ej, zahraj veselejší, než nám tam doma hráli, tam doma samý smutek, ať veselo je v dáli!“ 66 A veselo hrá starý, na lanovém hrá kolu; aj v také hudbě k tanci se zapomíná bolu. A kol se vlny krouží, a kol se vlny pýří, však stále veseleji to na palubě víří. A kolem vlny šumí, a kolem vlny hučí, však dumněji a dumněj ty skřipky do nich zvučí. A bolněj vždy a bolněj, leč kdo to cítí v plese? jen starý slouchá písni, jak v šumot vln se nese: 67 „Srdce moje těžké, srdce moje teskné, vždyť se vlašťovici po hnízdě zasteskne. A ta domovina naše je tak sirá, ale v té cizině těžko se to zmírá. Ono i to ptáče naposledy vzkřikne, než v hlubokém moři beze stopy znikne!“ 68