TVŮJ OBRAZ.

Josef Václav Sládek

TVŮJ OBRAZ.
Ten obraz tvůj tak němo shlíží tam v pološeru v postel mou, co noc se po něm zrak můj plíží, než mdlá mi víčka spánek stíží, co noc to bílé čelo tmou se ke mně níží. Co den jsem k tobě ruce spínal, když z lože jsem se zved, a den když v síni uhasínal, já modlit jsem se započínal: mne děsil ten tvůj hled, – já modlitbu jsem skončit nedoved. 36 Však temnem zrak tvůj pozírá zas blíže v oko sdřímající, vždy blíž a blíž, až umírá i výčitka v té drahé líci; a ve snu snad že poznovu mých myšlenek zas vedeš osnovu a stíráš slzu na brvách se chvící. 37