HROBNÍK.

HROBNÍK.
U mladého hrobníka divná bude muzika: bez hrany a bez pátera v nesvěcené zemi s šera pochoval dnes tatíka. Večer se to nevěří, počkej jen, až sešeří v půlnoci se kostelíček; přijde si pak pantatíček pro postel a večeři. „Večeř, postel! – Nebesa muž div hlady neklesá!“ děla žena: „neníNení hrobů, počíhej si v noční dobu na tatíka u lesa.“ 89 U mladého hrobníka, letem hraje motyka, ale nejde to tak leda když se třese, jak ji zvedá na starého tatíka. „Zahrabals hoho, člověče? přišli bychom do řeče,“ mluví žena – hrobník němý, myslí si: „Tak hrstkou zemi! – člověk rád, když uteče.“ U mladého hrobníka sejček s krovu naříká: „Počkej jen na půlnoc s věži“ – Jemu zdá se, jak tu leží, že se v rubáš oblíká. Půlnoc bije do čira, někdo vrátka otvírá, klika cvakla u hřbitova, jednou, dvakrát, a pak znova, jak když někdo umírá. 90 A jako když naměří klika cvakla u dveří, jednou, dvakrát, a pak náhle jak do rakve napol spráhlé motykou když udeří. „Vstávej, synku! – Tvrdě spíš! pro večeř a postel již přichází si táta starý; přichystej ty černé máry, pro koho – to také zvíš!“ Žena spí, jak na těle když si můra ustele; táta syna nevděčníka a na polo nebožtíka na zem tahá s postele. „Spěj mimi, synku, spěj mi, spěj, za zídkou hrob vykopej, na sáh dlouhý, jak se sluší, ale hlubší, při své duši! o dvě stopy hlubší rej! 91 Hlouběj, synku, ještě hloub, ty přec nejsi žádný troup – ať se marně nenamučil táta, když tě práci učil –“ Táta na zdi jako sloup. Táta u zdi jako stín, hloub a hlouběj kopá syn a to nejsou žádné čáry: v hrob teď skočil hrobník starý, – a teď šlo to jako mlýn! – Tak je našli na zoře: táta ležel nahoře! – táta živ, na mrtvém synu – Skonal teprv v půlhodinu v umrlčí jim komoře. 92