VŘES.

Josef Václav Sládek

VŘES.
To kvítek poslední, to květ je mroucích – když mlhy začnou slunce barvit jas, a v noci chlad se skrádá do hvězd žhoucích a těm, kdo k nim tam hledí, v srdce mráz. A mnohé štěstí vypučelo s vřesem a přišla zima, všechno uchladlo, a přišel sníh a na květy ho směsem i mnohou drahou ruku napadlo. A sám a sám tu sedím s těžkou hlavou a bledý, němý hledím na obraz a na květinu před ním červenavou –: SpiSpi, dítě mé, – jen na mne čekal mráz. 35