S BOHEM!

S BOHEM!
Nuž s Bohem buď, když s Bohem tedy přec! když už to pravda, že tě více není, já nevěřím ni dnes v tu hroznou věc, že tolikrát již hrob tvůj pod zelení a já jsem ještě živ – však v srdci mém ta tíž – ty nenavrátíš se mi nikdy již! V mém srdci pustá tíž a ty se nevracíš, bys jediným mne slůvkem potěšila a přec ta ruka tvá tak měkká byla, a každé slůvko tvé, jak slunce, když se moje tvář jen chmurkou zasmušila. 53 Na šírý hledím svět a svět je prázdný, den po dni mijí, prázdný pro mne čas a lidský úsměv chladný mi a mrazný a lidská láska led; – mžik nenahradí svět, jenž jeden blažil nás! Jen někdy sen mi tebe navrací; však divnou, jak bys nebyla to sama, tvůj ruky stisk už můj mi nesplácí,– i ve snu již je prázdno mezi náma. Dnes ještě vzpomínám, však v mlhách hyne tvá podoba, tvá láska, hlas i hled i stisknutí tvé ruky naposled to před chvílí, než byla’s v říši jiné – a vše to mine! Nuž s Bohem bud’, i Ty, již unáší smrtelným zrakům svět ten daleký, a s BohemBohem, ty vzpomínko nejdražší, než vymizíš mi z duše bezděky. 54 A s Bohem sne, v němž jednou se mi zdálo o lidském štěstí, s Bohem naposled – a dobře je, že nevrátíš se zpět už nikdy sem, kde radosti tak málo a žalu na věky. 55