Jiskry na moři (1880)

Básně, Josef Václav Sládek

Diplomatická verze Ediční verze
JISKRY NA MOŘI.
BÁSNĚ
JOSEFA V. SLÁDKA.
V PRAZE.
NÁKLADEM KNIHTISKÁRNY MILITKÉHO A NOVÁKA.
1880.
[I]§ KNIHTISKÁRNA: MILITKÝ A NOVÁK V PRAZE.
[II] SVÝM DRAHÝM RODIČŮM POSVĚCUJI TYTO BÁSNĚ.
J.V.S.
[III] I.
[V]
PŘIŠLO KE MNĚ ŽITÍ.
Přišlo ke mně žití smavý anděl s výší, podávalo k pití křišťálnou mi číši: „Zde, co kapka, to je žár, blažen mlád kdo kvapil stopit ret můj ve pohár“ – a já jsem se napil. Přišlo ke mně žití, přízrak s bledou lící, podávalo k pití číš mi pukající: „Zde, co kapka, to je žluč, mnohé mok ten trápil, chceš-li – ty se trpět uč“ – a já jsem se napil. [1] Přišlo ke mně žití, upomínka v letu, podávalo k pití slzu v zvadlém květu: – A já jsem mu v oko hled, já tu ruku chopil, zlíbal jsem ten zvadlý květ, a co v něm, jsem dopil. 2
Z BLUDNÉ DRUŽINY.
Jde posud světem družina rytířů bludných; jim v klid nebije hodina a s ostnem rodí vidina i snů se svůdných. Kde má že touha zaklena? ji musím míti. Ó zdes myšlenko blažená, já našel tě! – však ztracena zas musíš býti! Oř divoký je srdce mé, cos v dál je bodne cíl hledaný když najdeme: tak bídní, bludní jedeme soudného do dne. 3
V JESENI.
Na poli dozrál klas a v sadě plod se s prořídlého listí k zemi kloní; jarního ptactva píseň dozněla; bylina schne u vyschlých zřídel vod, keř brunatí, v zem zpět se míza roní; den krátí se a v mrazném přítmí z luk zalehá větrem ostrý kosy zvuk. To čas už není k písni slavičí; květ dozrál v plod a k zrnu dozrál klas a v duši jak když sever zafičí – jak málo jich! – a přec až k zemi níží tu hlavu první šedý vlas! Ne – ne! – i na nářek již přešel čas i vzpomínky, i slzy – vše, co tíží, co blažilo, – to nebyl čin, to slova! a odměřeně jen a v ráz a v ráz, jak pokaždé by srdcem projela tak ostře zní ta kosa sekáčova. 4
V BOUŘI.
Zaslech jsem ptáka kvil vichřicí půlnoční chvílí – mně krev se stáhla od lící, vichřice bouří, pták kvílí. Vichru a bouři své vše jsem dal, – ty se mi odměnily! vše v lidský smích, vše v lidský kal! vichřice bouří, pták šílí. 5
PRANIC VÍC.
Trochu si zasníme, chvilku jsme šťastni, trochu se milujem, chvilku se máme, trochu si zboříme štěstí své vlastní, a potom na věky s Bohem si dáme, pranic víc. Trvá to okamžik, věk můžem těkat, koho to omrzí, může zas doufat, ti mrtví pod zemí mají čas čekat, mrtví se dočkajídočkají, až budem zoufat, pranic víc. 6
COS BLEDÝ TAK –
,Cos bledý tak, můj panoše?’ „Mám, pane, velké hoře, ta nejkrásnější, nejdražší mi perla padla v moře.moře.“ „A nemám v světě pokoje a hlava k smrti stůně, mé celé štěstí pohřbeno s mou perlou v mořské tůně.“ ,Co v mořské tůni pohřbeno, nezlovíš naříkáním, a bylo-li to štěstí tvé, proč váháš? – Skoč tam za ním!’ 7
JEN ZÁBLESK JEDINÝ.
Jen záblesk jediný, jen zákmit, Pane, do tmy, jež kolem duše mé se chmouří, jen zákmit naděje ať jeden zplane nám, kteří hynem v bouři, v bouři, v bouři! Já modlil, rouhal se, já skal se třímal, já tonoucí kol stébla ruku vinul – Ó bože, z kolika již prsou hlas ten hřímal, a ještě každý zhynul, zhynul, zhynul! 8
ZASNI.
Už zasni, ty červe v srdci mém! hlodals tam leta nocí i dnem, což není tam pusto jak v rovu? Podhlodals, rozhlodals každý můj sen, zasni! než vzpučí zas jediný jen – – pak začni znovu! 9
BÁSNÍKŮM.
Vy básníte a sníte; – celý svět již vašim křídlům nedostačí v let: zde ubohé dvě dlaně k vám jsou vzpjaté: – – nuž, co jim dáte? Vy zlovili jste perlu z podmoří, vy uchvátili lesk, jímž hvězda zahoří, a chví se, leskne vám na diadému: zde oko strhané se o paprslek vzpíná k nebes lemu, a on mu nezplane; zde jednou zamihlo cos perla jak se v mořském vlnobití, a srdce mřelo po ní celé žití a přec ji nestihlo! – co dáte jemu? 10 Vy bloudíte na nebes pokraji, ba za jiskrou tam smělý titan vráží – a zde ty němé dlaně čekají na jednu slzu, která světy zváží, od dálných hvězd k snu děcka o blahu – neb snad jí není nebes na prahu? 11
JARNÍ. JULIU ZEYEROVI.
I.
Hory doly samý květ, ale mně je pustý svět – Zlaté jaro, řekni mi, kde těch květů k nabrání, máš-li který zbytečný, hoď mi jeden do dlaní. Jeden také na srdce, a pak jeden na čelo, aby se mi jako dnes steskem umřít nechtělo. 12 II.
Na křovinách již mládnou pupeny a v úžlabí se modrá podlíska a jihnou i ta šedá skaliska, jak dole zručí živé prameny, a na co jenom sněhu napadlo, tím jarem oživlo a omládlo. A ptáče hnízdo staví na klenku a pro včelu se kvítek rozpuká, a kde jen srdce, láska zaťuká – kde místečka je pro mou myšlenku? – Ó jaro, zlaté jaro, vrať mi zpět jen jeden nápěv z těch zapadlých let! 13
ADAGIO.
Je mladé jaro v plné vnadě, je plné vůně, snů a tuch, já vidím tebe sedět v sadě, větřík tu duje v splítku stuh, v čelo ti padá jabloňový stín a v klín ti zvadlý padá jabloňový květ. Bez vlády ruka odpočívá a do daleka tvůj se dívá hled, a jest, jak na večer když tůň se stmívá, tak šerý, bolný; chladné jako led se nade ním to nebe rozepíná a na tvém mrazném čele dohasíná poslední štěstí sled. 14
MY SPOLU ŠLI.
My spolu šli – den stměl se k soumraku; Tys děla: Nevidím dnes hvězdu žádnou – Já děl: „Tam dvě se stměly v oblaku!“ Já cítil v tvé mou chvít se ruku chladnou. Tys děla: „Řekni, co to vzpomínat? – jak je to, dvě když hvězdy spolu spadnou? těm spolu as je dobře usínat!“– a slza skrápla na tu ruku chladnou. 15
***
Květ sem, květ tam, Květ sem, květ tam,
 on každý uvadne – já poslední teď v ruce mám a také on mi z ruky vypadne. Nech být, nech jít, jen neplač mi tak usedavě – vždyť někdo musí žít a někdo musí mřít a lidské srdce puká zrovna hravě. 16
DONĚ INEZ.
I. I.
 Doňo Inez, doňo Inez, chystám se už psát vám dlouho, ale nevím, co to bývá, že mi pero padá z ruky. A na ruku hlava padá a na hlavu jako mraky, a já nechám mraky táhnout a já raděj myslím na vás. Doňo Inez, jak se máte tam ve staré Valencii? Sedíte teď na balkonu, hledíte, jak v noc se smráká. 17 Kolem háje oranžové dýchají k vám snivou vůni, na nebi se jiskří hvězdy a pod vámi šumí moře. A jak dole moře šumí, od severu větřík táhne, rosí květy oranžové, či vám také oko vlhne? Na severu bledý rytíř hledí ven, jak v noc se smráká, pod ním větrem pozimkovým žluté, zvadlé šustí listí. Neslyší on šustot listí, Neslyšíneslyší, jak vítr táhne, ale jest mu, jak by v prsou dunělo mu velké moře. 18 A ty vlny v hruď mu bijou jako bijou v boky lodě, když je plavec v polosnění – a on jenom ruce spíná. S nebe hvězda utrhla se, vlny za ní kvílí: běda! vrátí ji? – Ó nenavrátí! marně po ní ruce spíná. Doňo Inez, doňo Inez, až to moře uslyšíte, odbuďte ho, odsmějte ho: je to všechno hračka prázdná! 19 II. II.
 Napište mi, don Rodrigo, slůvko zase jak se máte, napište mi slůvka čtyry, jednu také píseň k tomu. Nepište mi, don Rodrigo, nic tom chladném o severu, pište jenom čitelněji, a kdo je ten rytíř bledý. A ta vaše píseň budiž tak, aby mne rozplakala, a ten bledý rytíř budiž tak, abych se rozesmála. *** Takto píše don Rodrigo doně Inez o svém zdraví, takto píše don Rodrigo doně Inez o rytíři: * 20 Doňo Inez, bohu díky, letos jsem se nenachladil, ale rytíř, doňo Inez, přes zimu je ještě bledší. A když stojí na pavlanu, stále ještě hledí k jihu, odkud vlahý větřík táhne, odkud přijde jaro s květy. A ty jeho bledé tváře rozkvětly už liliemi, jen ty jeho oči hoří stále jako hvězdy v zimě. A ta píseň, doňo Inez, není věru pro zasmání, zpívá ji ten rytíř bledý, v zem kdy víc než k jihu hledí: 21 „S jara přijde trochu lásky, v letě přijde trochu snění, v podzim přijde rozloučení a kdo zbyl, ach ten je bídný!“ Neslyšíte, doňo Inez, jak ta píseň světem táhne? a kdo jednou zazpívá ji, ten se jara nedopráhne!“ *** Takto napsal don Rodrigo doně Inez vše, co věděl, takto v záhon jarních květů zapěl vítr od severu. 22
PAMÁTCE BOHUMILA HAVLASY. (†1877 v Alexandropoli).
Tys přál si umřít mlád... Sám, neznaný v neznámé cizině bez přítele a druha, kol jen chlad, a s duší bloudící v poslední vidině kdes v domově po klínu matčině – tak umřels – mlád! V tvé duši nikdy nespočinul klid; byls jedním z nás, jimž osten nepokoje v srdce vryt, jejž zlomí hrob, ne čas. 23 Sám každý z nás se bere cestou svou jak dravý pták – neb uštvaná jak laň, a mezi sebou jsme si cizinou a v žití sotva stiskneme si dlaň; jen z našich řad když zase někdo pad, se ruka k srdci přitiskne a z oka slza vytryskne a víme, druh jak druha přec měl rád! Nač tobě více slov? jsouť jak to větru šelestění, jež táhne přes tvůj pustý, smutný rov – to tebe nezbudí – jen trávě, jež ti vzrostla nad hrudí, to z daleké bud’ vlasti pozdravení! – 24
ZE VŠEHO, CO JSEM ŽIL –
Ze všeho, co jsem žil a co jsem sníval, zbyly mi trosky jen. A přes ně dál se valí žití příval v den jako den a každý prázdný zeje bez štěstí, vzpomínek a bez naděje. Sklonila ke mně světlou svoji hlavu dnes večer duma, svatá duma má, ta ztracená ve všedním davu mých děl, mých myšlenek. A tma s mé mysle schází; – vidím hvězdu plát... bud’ zdrávazdráva, hvězdo mámá, mi tisíckrát, ty nejdražší, ty bílá, bledá, zašlá hvězdo má! A v lesku svém, tom nejkrásnějším z všech mne umřít nech! Ó dnes mne umřít nech! 25
POTOK.
V lesině pramen zašplouchal, já za břízou jej poslouchal jak zvučel a zručel v tichu; – přes šedé, chmurné kameny, přes mrtvé, zaschlé kořeny on zvučel a zručel: – jemu to bylo tak k smíchu. Spěl potok loukou, tek a tek kol rozpuků a pomněnek, – kol pomněnek tak v tichu. – V rozpuku žluč se rozlila, pomněnku slza zrosila, on zvučel a zručel: jemu to bylo tak k smíchu. 26 Tak dál přes luhy, rokle, les; – my u moře se sešli kdes; to dýchalo tak v tichu. Tu naposledy zašuměl. Což s tím, zdaž kdo mu rozuměl co zvučel a zručel, a co mu v tom bylo tak k smíchu. 27
***
S Tvé nevyzpytné výše hledíš dolů S Tvé nevyzpytné výše hledíš dolů
 na naše blaho, naše neštěstí, na naši lopotu, na zmatek v štěstí, bolu, na naše boje, ctnost i neřesti, na naši pravdu, naše bezcestí – a všechno je Ti „jak nevražení, jako hraní dětí!“ V své nevyzpytné touze ku Tvé výši hledíme my a jako kyklopi ve vzdoru vrozeném Tvou dobýváme říši – Ty zpět nás v propast srážíš! – proč? kdo pochopí? – vždyť přec ta ruka Tvoje uchopí se spjatých děcka dlaní a přivineš je k Sobě v usmívání! 28
II.
Ráno i na večer a v každé době to moje myšlení zaletí k tobě.
Vidím tě ve bdění,vídám tě v spaní: S tou myrtou ve vlasech. – S tím křížkem v dlani –
[29]
***
Tvář jako oltář duše živé Tvář jako oltář duše živé
 a čelo jasné jako ráno, a pod ním oko snivě tklivé tak v radost, žalost odevzdáno, jak, že to musí všechno být – a kudy šla, tam odlétaly vše trampoty a vešel klid; ký divdiv, že sobě povídali: „Jen bůh ví, jak se na ten svět tak krásný dostal květ!“ 31 Jak s jabloně se květy schvějí, jak vejde v srdce měkké pění, jak skane slza v chvíli snění, tak vešla láska v srdce její; co přišlo – bůh jen nazírá; i bylo pak to oko snivé jak holubičky oko sivé, když bez výčitky umírá. A děli: „Koho bůh má rád, ten umře mlád.“ To a žebrákova slza vřelá je pověst její celá. 32
ANDANTE.
(K motivu z Beethovenovy sonáty).
Pojď sem, tvůj zrak jen hoří, tvé ruce chladny jak mráz, pojď, pověz, co tě souží, snad oběma nám bude snáz’. Tvůj ret, ten je tak měkký, tak měkký, tak chladný, tak tich, tvé oči mluvit chtějí a líc tvá je jako sníh. To jedno kruté slovo, já nevím, jak jsem je řek’, co zničilo vroucí tvou duši, tvé sny, tvůj mladý věk. 33 V to naše krátké štěstí nám nasypali jed; já přec jen nebyl vinen vším, jak na to teď hledím zpět! Mně také život to stálo, když v rakev jsme tě oblekli – a bylo by stačilo slůvko – a my jsme si je nikdy neřekli! 34
VŘES.
To kvítek poslední, to květ je mroucích – když mlhy začnou slunce barvit jas, a v noci chlad se skrádá do hvězd žhoucích a těm, kdo k nim tam hledí, v srdce mráz. A mnohé štěstí vypučelo s vřesem a přišla zima, všechno uchladlo, a přišel sníh a na květy ho směsem i mnohou drahou ruku napadlo. A sám a sám tu sedím s těžkou hlavou a bledý, němý hledím na obraz a na květinu před ním červenavou –: SpiSpi, dítě mé, – jen na mne čekal mráz. 35
TVŮJ OBRAZ.
Ten obraz tvůj tak němo shlíží tam v pološeru v postel mou, co noc se po něm zrak můj plíží, než mdlá mi víčka spánek stíží, co noc to bílé čelo tmou se ke mně níží. Co den jsem k tobě ruce spínal, když z lože jsem se zved, a den když v síni uhasínal, já modlit jsem se započínal: mne děsil ten tvůj hled, – já modlitbu jsem skončit nedoved. 36 Však temnem zrak tvůj pozírá zas blíže v oko sdřímající, vždy blíž a blíž, až umírá i výčitka v té drahé líci; a ve snu snad že poznovu mých myšlenek zas vedeš osnovu a stíráš slzu na brvách se chvící. 37
***
Roky táhnou, roky mizí Roky táhnou, roky mizí
 a my jsme si víc a více cizí. – Roky táhnou, roky bolí; už mi ani na tvém hrobě plakat nedovolí. – Od východu vítr táhne a mně je tak bolno, bolno – po něčem to srdce práhne – Spíš? – ach tobě je tak volno! 38
HOSTÉ.
Přijdeme dnes, pane milý, pobavit se trochu s vámi, neradi jsme doma sami, večer bude roztomilý. To je od vás hezké zcela milí hosté, to je správno – Bože! jak je tomu dávno co má jizba osiřela? Není ještě dávno tuze, myslím ještě, že to není, ale u mne, hosté ctění, nějak prázdno je až k hrůze. 39 Není všechno již jak bylo, já již sám to nejsem ani, jen to vaše usmívání v praničem se nezměnilo. A mně je to milo dosti, že přec ještě o mně víte, ale, milí, odpustíte, mám už večer jiné hosti. Přicházejí nepozvaní, nikdo dveře neotvírá, jak by spadlyspadli ze tmy čira, usedají bez usmání. Přichází jich celá řada když je ticho v síni, venku, že bys slyšel po okénku jak se plný měsíc skrádá. 40 A já polo v bdění, snění, jak se jeví, jak se ztrácí vidím, jak se nazpět vrací vše, co bylo a už není. Na okně se v pavučině jako muška houpá v záři dítě s mou, jak byla, tváří, hledí vážně do mé síně. V koutku stará usedává žena polo v tmě a svitě, hledí chvilku na to dítě, hledí na mne, v pláč se dává. A tu slyším lehkých kroků podlahou jak zvuk se skrádá, – aj, to s děckem žena mladá usedává po mém boku. 41 Na ruce se prsten blýská; zvadlou myrtou vlas má spnutý: „Což se ti už, muži krutý, po nás ani nezastýská?!“– – – – – – – – – – – – – – – – A ta slova zní tak jemně, a ten pohled všech tak mrazný – zdá-li se vám sen to prázdný, přijďte jednou v půlnoc ke mně. 42
NA HŘBITOVĚ.
Hroby pusté, rozvalené, bez kříže a bez kamene. Od hrobů se růvek dělí, smutnější jste neviděli. Matku jinde pochovali, dítě tady zanechali. Do vypráhlé sypké hlíny vrývají se ostružiny. 43 V zimě jen ji větry krejí milosrdnou pod závějí. I ať květe, i ať mrazí, sem už nikdo nepřichází. Jenom v noc, kdy živí spějí, chví se ostruž pod kročejí. A jak vítr dále spiší, kolebavku nese tiší. 44
STŘEVÍČKY.
Vyletí holoubek bělostných křídel v rok jednou z bran rajských na chmurný svět, zatřepá křídloma u lidských sídel, a kdo ho uslyší, otevře hned, vpustí jej do síně, vpustí jej dál tam, kde své nejdražší na srdci hřál a musí už bídný být zcela, komu on chmuru nesvane s čela. „A ty má jediná dceruško sivá, jak se ti líbilo ve světě tam? tvé oko klidně tak v moje se dívá, žeť jsi se šťastna vrátila k nám!“ 45 „„Matičko šťastna, kdo jak můž být, jenž na srdci věrném nalezl klid.““ Najednou rtové dí dvoji: „„a my jsme oba tak svoji!““ Na stromku vánočním ohnivá záře mile tak, světle a teple se chví, rozlévá blaženost i stín v mladé tváře – „Což se ti stýská? – však kdož to ví? – Do roka ručky, malounká líc budou se třepotat stromečku vstříc;“ – a ona s úsměvem, – tklivá, tiskne mu ruku a v prázdno se dívá. – „A toho šeptání ať už tam dosti, vám dvěma hezky je v hnízdku se smát, ale nás ubohé, kdo smutku sprostí? a my se konečně také chcem vdát!“ U stolu dvojí dívčí zní smích: „Kde že je střevíček?“– a obě z nich po jednom zuly si v mžiku a vskočily v dětinném ryku. 46 Střevíček v pravici, se tváří vzňatou přes hlavu hodí jej: kéž dobře pad! „Matičko pro boha! – ze dveří patou! smutné to znamení, kdo se chce vdát.“ Střevíček v pravici, ve tváři jas, přes hlavu druhá jej hodila zas: „Říkejte, matičko, co chcete tomu, letos už se vám nehneme z domu!“ „Ty vážná sestřičko, vstaň přece taky, zahoupej střevíčkem nad hlavou též; však my se vysmějem osudu v zraky, ať padne jak padne, bude to lež.“ Střevíček v pravici – čeho se bát? – ze všech tří jediný ven špičkou pad, a všechněm je to tak k smíchu, – – – jen ona usedla v tichu. – – Ty štědrý večere, na každém prahu úsměv ty vyloudíš, neb slzu z řas – kolik těch pohádek o lidském blahu dochovals, pochovals, nežs přišel zas! 47 Rok přešel, jako by stín se byl míh’, tvář bledá na hrobě tiskne se v sníh... Ó nikdo nevěřil tomu, že ona tak odejde z domu! – A ty jsi holoubku bělostných křídel zase dnes přiletěl na chmurný svět, a třepáš křídloma u lidských sídel – ó kdož by nevpustil k sobě tě hned! Poleť mi do síně, poleť jen dál tam, kde jsem na srdci to nejdražší hřál, a svěj ty chmury mi s čela: – ta pohádka byla tak vřelá! 48
KLIDNĚ SPI.
Here dwelleth some sadness, but no despair. „David Elginbred“.
Klidně spi v té hrstce hlíny, samotinká spi tam tiše, s večerními jenom stíny, s měsícem, když svítí s výše, když už nebdí žádný jiný. Myšlenek ať táhnou roje přes tvůj hrob jak mraky chladné, ať si slzí v lůžko tvoje, jako s jara deště padne, nebuďtež tě ani moje, a jak moje nejsou žádné! 49 A když přijdu z ciza kraje vyplakat rok těžký k tobě, buď ti to, jak květy máje s lípy, jež v tvém kotví hrobě a jen z něho život ssaje. Jenom chvilku mám tu stání, nevím ani, proč jsem přišel, ale pod mou horkou skrání jest mi, jak bych dole slyšel to tvé klidné oddychání. A jestli se nad tvou hlavou sny nějaké ještě vznáší, s upomínkou z žití mhavou, zdej se ti o lásce naší, a že měkce šel jsem travou. 50
SVIŤ MI, MÁ HVĚZDIČKO.
Sviť mi, má hvězdičko, sviť mi jen sviť, kde koliv kráčím po tmavé dráze v práci a pláči, jde se to snáze, když ty mi svítíš, sviť mi jen sviť. V světě ta jediná byla jsi ty, v bouři a víru, v života boji, kdos-li dal míru té duši mojí, v světě ta jediná byla jsi ty. 51 Sviť jen, ať vysoko nade mnou dlíš; přes lidskou bídu duše i těla, veď ty mne v klidu jak’s to vždy chtěla, až ve svou výš! 52
S BOHEM!
Nuž s Bohem buď, když s Bohem tedy přec! když už to pravda, že tě více není, já nevěřím ni dnes v tu hroznou věc, že tolikrát již hrob tvůj pod zelení a já jsem ještě živ – však v srdci mém ta tíž – ty nenavrátíš se mi nikdy již! V mém srdci pustá tíž a ty se nevracíš, bys jediným mne slůvkem potěšila a přec ta ruka tvá tak měkká byla, a každé slůvko tvé, jak slunce, když se moje tvář jen chmurkou zasmušila. 53 Na šírý hledím svět a svět je prázdný, den po dni mijí, prázdný pro mne čas a lidský úsměv chladný mi a mrazný a lidská láska led; – mžik nenahradí svět, jenž jeden blažil nás! Jen někdy sen mi tebe navrací; však divnou, jak bys nebyla to sama, tvůj ruky stisk už můj mi nesplácí,– i ve snu již je prázdno mezi náma. Dnes ještě vzpomínám, však v mlhách hyne tvá podoba, tvá láska, hlas i hled i stisknutí tvé ruky naposled to před chvílí, než byla’s v říši jiné – a vše to mine! Nuž s Bohem bud’, i Ty, již unáší smrtelným zrakům svět ten daleký, a s BohemBohem, ty vzpomínko nejdražší, než vymizíš mi z duše bezděky. 54 A s Bohem sne, v němž jednou se mi zdálo o lidském štěstí, s Bohem naposled – a dobře je, že nevrátíš se zpět už nikdy sem, kde radosti tak málo a žalu na věky. 55
***
Ty světem tím jsi přešla jako dítě – Ty světem tím jsi přešla jako dítě –
 čím’s byla svým, to ví jen ten, kdo ztrácí, čím byla’s jiným, Bůh ti to již splácí: tvůj život čistý byl a nevinen a tedy spi ten dlouhý, věčný sen, tak, jak spí dítě – – (Na hrob mé sestry M...)
56
III.
[57]
ČECHY!
Pro vaše neštěstí, pro vaše utrpení, pro vaši němým žalem zrytou skráň, pro vaši samotu, pro vaše ponížení, pro šiji pode jhem, pro ukovanou dlaň, – Propro vaše bratry neslyšené vzdechy, pro výsměch nepřátel, i hvězdu naděje, jež, Bůh až uslyší se přec nám zaskvěje! pro ty, kdož věří v ni, ať bouře obzor kryje – [59] Pro každou krůpěj, jíž mi srdce bije, pro každé české slovo matčino, pro vše, co drahého mi ve vás žije, pro vše, co drahého mi ve vás pohřbíno, pro každou vzpomínku z pod rodné střechy, pro každou slzu v dálné cizině a pro svou povinnost, ve chmurné hodině, jež nedala mi zoufat bez útěchy – já miluji vás, moje drahé Čechy! Bůh opatruj a utužuj vás v boji, Bůh síli vás, až vaše rány zhojí, Bůh zachovej vás, v klidu, míru, spáse, Bůh vrať vám volnost, velkost, slávu zase! – a v kraji šťastném, smavém od výsluně, těm, kteří milovali v chmurném čase, ustelte měkce ve svém svatém lůně! 60
ZNĚLKY.
JANU NERUDOVI.
I.
Jste, Čechy mé, jak strom je v širém poli, Jste, Čechy mé, jak strom je v širém poli,
 tak opuštěný, sirý, truchlící, vydaný blesku, bouřné vichřici, a každého, kdo kol jde, na svévoli. Jen časem na něm ptáče zašveholí a je to píseň v duši ryjící, v níž srdce puká siré pěnici, vždyť ono přec to jenom tuze bolí. Ty otřískané větve, kdo je zhojí? v tom zřídlém listí stesk? – kdo rozumí? Tys, lípolípo, samotna i pěvci tvoji! Ti ostatní jdou kolem tupí, klidní i zoufalstvím když sněť tvá zašumí – Ó, my jsme přec jen bídní, ach tak bídní! 61
II.
Dnes ještě nenapsáno v božím soudu, Dnes ještě nenapsáno v božím soudu,
 že my jsme ze všech národ jediný, jenž zrozen k otroctví, jejž dějiny jak zvadlý list po vírném snesou proudu. Nám na hrob navezli již mnohou hroudu a počítali již nám hodiny a slétali se z každé končiny jak lační supi po zmrtvělém oudu. A Bůh jen psal a jeho tvář se tměla a děl: „Já sešlu vaší ku spáse nejmocnějšího ze svých archanděla: To lásku k sobě, živu býti chtění! než do svých účtů vpíšu: Rovná se!“ Bůh píše, píše – Lásky v Čechách není. – 62
III.
Je ten náš lid jak Kristus na kříž vbitý, Je ten náš lid jak Kristus na kříž vbitý,
 a vy pod křížem tím jste žoldnéři, o jeho šat zběř hraje se zběří, on na to hledí nahý, bídný, zrytý. Hloub do skrání ten věnec z trní svitý! a oko když se slzou zašeří, z vás, kdo má pěsť, jej v líci udeří a vůkol jásá tomu posměch zpitý! A on tak umučený s kříže zírá tu k nebesům, tu na vás ve své muce a na rtech jeho modlitba se chví. – Vy láteříte dál s kostkami v ruce, krev jeho zvolna pije země sirá – a v dálce duní voje Titovy! 63
IV.
Ty naše tepno, Labe rmutné, kalné, Ty naše tepno, Labe rmutné, kalné,
 proč z našeho máš kraje taký spěch? ty, kolébané písní v českých rtech, proč jdeš ji pohřbit do ciziny dálné? Již padly všechny naše bašty skalné a přec, kdož dbá, co odnáší nám z Čech, co z našich srdcí, co z pod našich střech! ty vlny tvoje bezcitné a schválné? Jen dál se valí, podrývají – letí – Ty slávskočeské tepny obraze, co odnes nám již proud tvůj od staletí! A dnes co zbylo, odnáší a boří: na prodej mužnost, krby k nákaze, do bláta řeč a – naše stesky k moři.
64
VYSTĚHOVALCI.
To na moři den první, a den to zasmušilý, loď ubíhá a břehy se právě do vln skryly. A tmavé kolem vody; jen u lodě se pění, a těm, kdož na korábu, též veseleji není. S paluby hledí zástup za zemí zniklou v mhavě, a píseň v rozloučenou doskřípal hudec právě. 65 V skřipkách to ještě zvučí, však hudec stisk je v páži, a mnohý ston, jak v skřipky, zpět v staré srdce sráží. A chvíli němo kolem a druh se k druhu stiská, pak: „Zahraj ještě jednou!“ to bujně z tlupy výská. „Ej, zahraj veselejší, ty starý muzikáři, ať už nám přece jednou ten smutek sejde s tváří. Ej, zahraj veselejší, než nám tam doma hráli, tam doma samý smutek, ať veselo je v dáli!“ 66 A veselo hrá starý, na lanovém hrá kolu; aj v také hudbě k tanci se zapomíná bolu. A kol se vlny krouží, a kol se vlny pýří, však stále veseleji to na palubě víří. A kolem vlny šumí, a kolem vlny hučí, však dumněji a dumněj ty skřipky do nich zvučí. A bolněj vždy a bolněj, leč kdo to cítí v plese? jen starý slouchá písni, jak v šumot vln se nese: 67 „Srdce moje těžké, srdce moje teskné, vždyť se vlašťovici po hnízdě zasteskne. A ta domovina naše je tak sirá, ale v té cizině těžko se to zmírá. Ono i to ptáče naposledy vzkřikne, než v hlubokém moři beze stopy znikne!“ 68
TY MÁ DOMOVINO.
Ty má domovino, jedna mezi všemi, zvou tě nejkrásnější perlou ze sta zemí. Ba že ty jsi perla velká, – pohozená, jako jen kdy která ze Slávského moře – vylovená! Ba že ty jsi perla sirá v světě dálném a máš sestry jenom v našem oku kalném. 69
ZIMA.
I.
Je zima mrazná, ledová v tom českém kraji našem, a kam jen oko pohledne, je vše jak pod rubášem. A mráz se vedral do města, a mráz do každé chatky, a kam jen v srdce pohledneš, je plné jinovatky. 70 II.
My už si zvykli na tebe, ty zimo šerá, mřivá, druh na druha už jinak se než mrazně nepodívá. Na krbech oheň dohořel, a v prsou shasla láska, jenom v tom srdci lecjakém jak v šindelích to praská! 71 III.
U cesty lípa jedinká se větrem klátí, chvěje, a v lípě tiká ptačina že zle už, ach tak zle je. Oj ptenče, zde to nechodí, ti lidé už jsou hluši, a kdybys duši vyzpíval, – proč? – kdož pak z nich jen tuší! 72
ČESKÝM HRADŮM.
Vy staré české hrady u staré české chaty, s tím cizím lidem v síni, s tím naším přede vraty. Vy, s leskem české slávy na vyvětralé líci, v nichž česká jsou jen srdce tam v kryptách práchnivící. Vy chladné cizí hrady z té staré české skály, když zřím vás jest mi, jakby jste na prsou nám stály! 73
JE PROTI NÁM, KDO NENÍ S NÁMI.
Je proti nám, kdo není s námi a jediný byť vlas to byl, kdo v nepřátel jej složil chrámy, to krev už není z našich žil! My potřebujem mužů celých a v boji, psotě vzdornou leb, a myšlenku na čelech smělých a pohrdu pro cizí chleb. My potřebujem velkých lidí, již v bouři velké umí stát, a z celé duše nenávidí, a z duše umí milovat! 74
***
Já tu svou šiji neskloním Já tu svou šiji neskloním
 a nesklopím svých zraků, i kdyby vylo u dveří z tevtonských lesů zášeří mi tisíc vlkodlaků! Já svoje ústa nestřísním, bychť na hrdle měl jílec, tím cizím, zpupným jazykem, v nějž za peníz, neb návykem se vprodá – odrodilec. Já děl bych jílci z železa: „Zde srdce, tak se napij! – a musíme-li už se bít, my po česku chcem žít neb mřít, a ne být vaši chlapi!“– 75
NEVĚŘÍM!
FRANTIŠKU TYLŠROVI.
Já nevěřím v tu kněžskou víru, jež mozky tiskne do prachu a radost nebes, pekel síru lže bláznům v ples a k postrachu. Té vaší pravdě duchem líné já směle ve tvář udeřím: je řemeslo to jako jiné! – Nevěřím! Já nevěřím v tu panskou pýchu, jež malým světem velká jest, mně hrdý úsměv váš je k smíchu, váš titul, erb, i vaše čest! 76 Váš svět je světem trpaslíků, já jiný ještě jinde zřím, že v svém jste šťastni okamžiku, nevěřím! Já nevěřím v co zvete vloha, když srdce při tom kamenem, ni v poctivce ni v neznaboha, jenž ďáblu slouží nocí, dnem, ni v pokrytství, ať jak chce sluje, jež bědné strká ku dveřím a o lidskosti deklamuje, nevěřím! V ty vaše počty víry nemám, jež měří bezdnou světů báň, to děcko neodrostlé plenám, tu kapkou krve spustlou skráň; a v mravenčí tu vaši práci, a v soustavy a v „jak a čím“, když lidské štěstí v rumy kácí, nevěřím! 77 V kus práce, jakou pot kdy smáčí, v tvář, myšlenkou kdy rozžata, v kus pravdy v radosti i pláči, v kus lásky k bratu od brata, a v žalem zrytý pohled němý, tam k nebes dálným zášeřím, v cos jiného na širé zemi nevěřím! 78
JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.
Kam spěl Tvůj let, a v každé době, ať ku hvězdám, ať v zem se hřížil, s tou zvěstí, již Ti daly k sobě: – já vím – žes čelo neponížil! – let v ideál že byl to stálý. V Tvém boji s žitím, prací, žalem Tě neznali; i ať jsi vysnil si laur neb trn v tom světě malém: já vím – žes duši nepotřísnil! A vím, že jsme se milovali. 79
BLÍŽE K SOBĚ!
Je můj hlas jak hlas je zvonu v noc, kdy Bůh se na svět zrodil, a kdybych s ním v poušti chodil, v posledním by zazněl stonu: „Jedna krev nás, bratři, víže, přitulme se k sobě blíže!“ V srdci mém to sálá, hoří jako v sopce před výbuchem, a já chtěl bych sopky duchem aby to v tom Slávském moři v každé kapce zajitřilo: aby se přec v jedno slilo! 80 Jsme my jak ty holubice, pro luňáky jako ony?! – Našich srdcí miliony, našich páží ještě více – každé někde v poutech chví se, a ty páže nespojí se! Jsme my jak to listí v jeseň, kde je v světě bouře které, každá do nás vichrem pere, každý z nás je jinam nesen. – Proti nám jsou všichni v zbroji, my nebyli nikdy svoji! Od Urálu do Šumavy, k vlnám Baltu od Adrie, kde jen Slávské srdce bije, není, které nechuraví – Každý na nás cos si vlastní: my nebyli nikdy šťastni! 81 Roste na tom božím luhu svoboda pro všechny lidi, z naší krve jiní klidí, jenom my jsme národ sluhů! Co jste seliseli, přece skoste, také pro nás volnost roste! Jako bouře lesy kácí, kráčí osud přes národy, a na naše lípy v hody usedají bouřliváci, slétají se níž a níže, blíže k sobě, bratři, blíže! 82
KU PŘEDU! (1877.)
K předu tedy, jmenem Páně, v svatou válku, děti k předu, starou cestou po Balkáně za krev bratří, popel dědů! Jako v mraku blyskavice v Balkán bílý orel letí, bledne záře půlměsíce – k předu děti, k předu děti! Slyším v dáli hřímat děla, mečů třesk a ržání koní, vidím smrti archanděla na krvavém letět broni: znamená vás na tisíce, ale vteká, v dál jak letí, kopí ve tvář půlměsíce, k předu děti, k předu děti! 83 Jako nebe od požárů, od krve jsou rudé nivy, neslyšíte z dravčích spárů kořisti ten výkřik divý? Hoj, však v Dunaj už to hříme v den jak soudný ku odvěti: „Přicházíme, přicházíme!“ K předu děti, k předupředu, děti! Tedy k předu jmenem Páně, v svatou válku, děti, k předu, za tu lidskost na pohaně, za ty hroby našich dědů, za Toho, jenž bitvy řídí a za volnost Slávských snětí, a za volnost všechněch lidí k předu děti! 84
IV.
[85]
MATKA.
„Jsi celé mé žití a celý můj svět, ty andílku můj zlatovlasý – jen dívej se, dívej – pro jeden tvůj hled co svět měl trampoty, co svět měl krásy – – v tobě to štěstím naposled!“ V ten den se matka na dítě dívá, a kolem se ve večer stmívá. „Tvá růžná tvář, tvůj zlatý vlas – cos chmurné mi taktak, mé robě?“– „„Má zlatá matičko!““ – „To tvůj je hlas, ty měkké ručky, ty patří tobě, ale ten jas ti v oku shas!“ V ten den se matka na dítě dívá a kolem se stmívá a stmívá. 87 „Mé zlaté robátko – blíž jenom, blíž, bez toho pohledu v líci tvou zhynu!– co bylo, je pláč, co zbylo je tíž, ale vždyť tebe chovám dnes v klínu; – mé dítě! – což mne nevidíš?“ V ten den se matka na dítě dívá; – to zrak jen slzou se stmívá. „Kde že jsi mé dítě? já slyším tvůj hlas, já slyším nožku tvou jemnou – Můj bože! – to není už slza z řas! – Kde žes mé dítě – co děje se se mnou? Pro rány boží! – což den už shas?!“ – A dítě běží a ručkama třepá a objímá matku, a matka je slepá. 88
HROBNÍK.
U mladého hrobníka divná bude muzika: bez hrany a bez pátera v nesvěcené zemi s šera pochoval dnes tatíka. Večer se to nevěří, počkej jen, až sešeří v půlnoci se kostelíček; přijde si pak pantatíček pro postel a večeři. „Večeř, postel! – Nebesa muž div hlady neklesá!“ děla žena: „neníNení hrobů, počíhej si v noční dobu na tatíka u lesa.“ 89 U mladého hrobníka, letem hraje motyka, ale nejde to tak leda když se třese, jak ji zvedá na starého tatíka. „Zahrabals hoho, člověče? přišli bychom do řeče,“ mluví žena – hrobník němý, myslí si: „Tak hrstkou zemi! – člověk rád, když uteče.“ U mladého hrobníka sejček s krovu naříká: „Počkej jen na půlnoc s věži“ – Jemu zdá se, jak tu leží, že se v rubáš oblíká. Půlnoc bije do čira, někdo vrátka otvírá, klika cvakla u hřbitova, jednou, dvakrát, a pak znova, jak když někdo umírá. 90 A jako když naměří klika cvakla u dveří, jednou, dvakrát, a pak náhle jak do rakve napol spráhlé motykou když udeří. „Vstávej, synku! – Tvrdě spíš! pro večeř a postel již přichází si táta starý; přichystej ty černé máry, pro koho – to také zvíš!“ Žena spí, jak na těle když si můra ustele; táta syna nevděčníka a na polo nebožtíka na zem tahá s postele. „Spěj mimi, synku, spěj mi, spěj, za zídkou hrob vykopej, na sáh dlouhý, jak se sluší, ale hlubší, při své duši! o dvě stopy hlubší rej! 91 Hlouběj, synku, ještě hloub, ty přec nejsi žádný troup – ať se marně nenamučil táta, když tě práci učil –“ Táta na zdi jako sloup. Táta u zdi jako stín, hloub a hlouběj kopá syn a to nejsou žádné čáry: v hrob teď skočil hrobník starý, – a teď šlo to jako mlýn! – Tak je našli na zoře: táta ležel nahoře! – táta živ, na mrtvém synu – Skonal teprv v půlhodinu v umrlčí jim komoře. 92
FARÁŘ Z PODHOŘE.
Ať jiný se na suchu, moři, po hrdinách svých otáčí, mně starý farář na Podhoři, vzdor kritice a konsistoři dnes na hrdinu dostačí. On svatě žil, jak být to mělo, a klidně stáhl čepičku, když na večer se spat mu chtělo a poznamenal křížem čelo a Anči své dal hubičku. A ráno vstal, tak někde k pěti a něco na zub v kaftanu každému nesl dobytčeti, od velké brůny, po hříběti, až ku starému hafanu. 93 Pak podíval se do zahrady; to požehnání jablek, sliv se stenčilo sic přes noc tady, však myslí si: „To z boží rady, a oni si to vzali dřív!“ Ze zahrady jej slunce záře dál v role vedla v pohodlí, a na ten odlesk božské tváře jal modlit se bez breviáře, jak sám se papež nemodlí. Pak chléb šel měnit v boží tělo – odbyl to trochu krátce snad, však, jestli komu co se chtělo, děl vážně: „Ite missa znělo! nechcete se mnou posnídat?“ Též mnoho nedbal na kázání, ač písma znal jak přísluší, mlád’ čas prý nemá na pokání, a staří jsou již odpykáni, a kluky brával za uši. 94 Když pátek byl, tu se to souká, by sám stál Černý u dveří, ký div, že stará Anče brouká; – on – na žebráka, na ni kouká a dí: „Mám něco k večeři?“ Na „bratří“ v čas, leč na vikáře si vzpomněl jenom o pouti, pak na kruchtě to hřmělo jaře, a dobře měl, kdo přišel k faře, jen kachny ne a – kohouti. A uprostřed té chásky zlaté, kdo na hodin dbá ručičku? „Půl-dvanáctá“ již táhne k páté – však za to slyší všechny svaté, když vyspává svou opičku. Co do kněh – sotva jednu ze sta čet poslední až do stránky; když do Prahy ho zvedla cesta, předplatil řádně „Blahověsta“ a pekli na něm bochánky. 95 Se sousedy žil v dobré míře, zvlášť po svatebním obřadu, a kdo-li hles o svaté víře, kouk’ do sklenky a do talíře a nevěstu štíp za bradu. Leč, když ten osud do osady sem tam též divně přicvakal, neb v hrob se spouštěl život mladý, tu nevěděl si věru rady: nu – on se také vyplakal. – Ať jiný se na suchu, moři, po hrdinách svých otáčí, mně starý farář na Podhoři vzdor kritice a konsistoři dnes na hrdinu dostačí! 96
STARÝ KANTOR.
Kdy starý kantor přišel k nám, věděl jen on a pán bůh sám; od starých cos se slýchá. Za nás už býval šedý děd a víme jen, že dlouho let v svém hrobě leží z ticha. Bůh popřej mu tam klidně spat! my měli jej, on nás měl rád: my byli jeho pýcha; sic nedbal mnoho na vědu, však říkal: „HošiHoši, ku předu! jen baba sedí z ticha!“ 97 Když někdy jsme se porvali, on usmál se: „Jen pomali; ať kdo se neudýchá!“ leč v každém srdce utuchlo, když rákoskou to zabuchlo a zahřmělo: „Ted’ z ticha!“ A když se sešli u zkoušky tatíci, matky s dědoušky, tu nějak nedoslýchá, a když vjel vikář do toho, to ví sám pán bůh na koho ten kantor vykřik: „Z ticha!“ Na pohřeb, svatbu, na křtiny, my hned jsme měli prázdniny: jeť pozdě honit bycha; a v posvícení, v koledu, jej všichni zvali k obědu a on pak pil tak z ticha. 98 Při velké mši už z návyku děl: „Ať jen žádný z muziků mi v taktu nepospíchá; ta vložka ať jde bez hany a pozorujte varhany a teď mi laďte z ticha.“ A u muziky nedaří se s žádnými tak šumaři, jak on když v ně se vmíchá, ten prim – kdo že to dovede? – jak ledem když se rozjede, i pusón je teď z ticha. Však o půlnoci vánoční, to byla jeho výroční!: jen ďábel ve žluč zpychá! – tu k pastýři: „Jsme druzi,“ děl, „dnes lidstvu přišel spasitel!“ – a slzu setřel z ticha. 99 A tak to šlo od roku v rok a k cíli dojde každý krok, loď každá v přístav spíchá, pak ruka byla jako cent a smrt, ten starý dirigent, prim ve svou vzala z ticha. „I až mne snášet budou v dvůr, mou píseň zapějte – tu v dur!“ to děl – už sotva dýchá. „Já mním, že jsem vás dobře ved, jdu k Bohu v konkurs naposled – a teď mé dítky – z ticha –“ 100
Z DOB ROBOTY.
Došková střecha, okna jako ruka, leč, co z nich vidím, můj je lan i luka! Na panském zámku malta opadává, mně na mé sýpce pán bůh požehnává. Za týden jezdit dvakrát na robotu: – selátka správci rostou za tu psotu. Chraň bože pole, chlév a každou stranu od krup a ohně, vojny, moru, pánů. A musíš-li už chopit naší kliky se v neštěstí, chyť nejdřív chalupníky. 101 Co vidím z oken můj je lan i luka, mám holku na vdaní a k vojně kluka. Dám vám tu holku; – a ty! – konec křiku; – jalůvku s ní a čtvrtci dvacetníků. A tobě chlapče, by tě neodvedli, dnes postupuje živnost táta sšedlý. Modli se, pracuj – a nehrdlinehrdli, synkusynku, mě, já jak hrdlil tátu pro výminku! 102
U OKNA.
Okénko zářivé, svlačec je věnčí, do malé komůrky dívám se z venčí. Venku je zimavo, tmavo a mživo, v komůrce světlo je, teplo a snivo. 103 Lampička na stole svítí tak mile na svaté, na Krista na stěně bílé. A tam, kde do tmava v koutku se tratí, dvě hlavy stříbrné pableskem zlatí. Nad nimi se stropu z pouka a sítí, kývá a točí se holoubek s niti. Nevím, jak v chaloupce s chlebem se daří, ale Bůh s klidem svým hledí z těch tváří. 104 Staroušek zadumán, stařenka přede, občas se nakloní k té hlavě šedé. A jak ten holoubek stropem se kývá, u nich as myšlenka s myšlenkou splývá. Staroušek pohnul se: staruška sloku polšeptem zapěla od mladých roků. A je to písnička nějaká stará, ale jim oběma zní jako z jara. 105 Staroušek usmál se, staruška přede: k sobě se sklonily ty hlavy šedé. – A já jak dále šel, děl jsem: „Kéž jednou ti siví holubi spolu se zvednou!“ 106
LIST Z KRONIKY XIXXIX. VĚKU.
Toto se stalo a je věc to jistá, po narození spasitele Krista v rok osmnáct set a tři a šedesátý, a volné Italie na rok pátý. Markýz de Loma, bohatý a starý modenský velmož, který na rozmary své a svých koní, psů, na ty a ony za jeden rok dva vydal miliony, a tři do anglických uložil cheků, hrad nový postavit si vzpomněl v pozdním věku. 107 Před pěti roky byla věc to snadná, co poddaný, to dělník a mzda žádná, dnes, na druhé už leto, druhou zimu kdo pracoval, pět dostal centesimů. Lid dobrý jest a rád že můž’ být doma, však těžce, pochmurně to nesl Loma: Pět centesimů pokolení psímu! Tak pracoval tam také člověk starý, jenž ztratil vše již před mnohými jary, ženu a děti a byl sám teď v světě až na synka, to ještě děcko v květě, však slabé, churavé – leč člověk žíti musí, a líp, čím dřív se dítě v práci zkusí. Tak pracovali syn a otec spolu, ten na lešení, synek otci z dolu podával maltu, cihly, vše co třeba, večer pak spolu jeden jedli chleba a smáli se a pokojně pak spali. Lid dobrý jest a spokojený v máli. 108 Však v jedno jitro bylo konec všemu, hoch dole stál a s horních prken lemu sletěla cihla s vysokého stohu a cihla přerazila chlapci nohu. Ze zdola vzkřik a druhý výkřik s hora, pak s hora skok a jako v půdu vorá se rádlo, tak ta šedá ve štěrk hlava – hoch omdlévá a otec dokonává. Pak odnesli je z práce pomocníci, v kostnici otce, synka v nemocnici. Před pěti roky byly věci snadné: když cihlu nezadržíš, cihla spadne, a každý sám jak můžeš chraň své oudy; – jak dřív ty cihly v padání jsou řádné, však čert dnes stvořil v Italii soudy. A takto nález markýzi zněl Lomě: „An při stavení na vašem byl domě zmrzačen Pietro – a důkaz není, 109 že jiný kdos by byl stál na lešení než jeho otec, a ten v takém stavu byl nalezen, že nemůž’ dáti právu ni svědectví, ni pohnán býti k stání a Pietro je bez pokrevných – ani ku práci schopen, vy ve vašem domě neb mimo dům jej živte, pane v Lomě.“ Tak napsal soud a markýz kývnul hlavou: „Sem přiveďte mi chlapce, má již zdravou tu nohu schromenou?“ „Již chodí, pane.“ „Mám chlapče živit tě – nuž tak se stane – Soud dal mi mrzáka! – a soud lhal Bohu; by nelhal – sluhovésluhové, mu zlomte druhou nohu!“ – A tak se stalo a je věc to jistá osmnáct set let po narození Krista. 110
SVATÁ ZEMĚ.
Nebylo proň slunce záře, nebylo proň ptáků pění, ani stromů šelestění, ani úsměv květů v jaře, ani úsměv lidské tváře. Věčně také v světa lůně spasení se nenarodí, pro toho, kdo stín jak chodí mezi stíny bez výsluně, pro toho, jenž srdcem stůně. 111 Sprchnul paprsk záře zlaté jako v žalář padá mříží: „Odlehčím já vaší tíži, okovy vám budou sňaté, dám vám poklid v zemi svaté.“ Roztálo mu slovy těmi srdce, z jara led jak jihne s poledne, když vítr tíhne a jak ptáče s perutěmi vyšel poutník k Svaté zemi. Přešel doly, přešel hory, přejel i to moře dálné, neoddechnul v poušti palné, dokud Jordán v svitu zory neovlažil rety chory. V Getsemanu hlavu níží, na Golgatě slzy roní, k svatému se hrobu kloní, vzpíná ruce k svatu kříži, ale v srdci balvan tíží. 112 Přešel zase pouště lemy, proplul moře poutník chorý, přešel doly, přešel hory, pták s chromými perutěmi do rodné se vrací zemi. Komu jste to otvírali? „Já to, poutník z Palestiny, Jordán smývá hříšných viny, ale já se vracím z dáli, abyste mne pochovali.“ Sprchnul paprsk záře zlaté na hrob jarních větví mříží: „Odlehčím já vaší tíži, okovy vám budou sňaté: – v zemi siré – v zemi svaté!“ 113
STARÝ HŘBITOV.
Na kraji lesa, z pola stíněn kmeny a z pola v slunci, učiněná lada, je travný lan – jen mělkých vln tu řada dí chodci, že to hřbitov opuštěný. Kde zídka byla, sporé roste hloží, zde čas jen přidává, nic neohlodá, tu tam jen nápis utvořila voda a na vše slzí velká rosa boží. Po vpadlých rovech volně stádo kráčí a od jednoho popěvek zní dítka, jež na proutek si váže lesní kvítka, teď nad skráň vzrostlá každému již spáči. Těch, kdo tu leží, není pamětníků, ni těch, jimž bylo bolno šlápnout na ně, jen šedý kříž v zem káceje se k straně rozpíná náruč k bohu slitovníku. 114
NESMRTELNOST.
Co vítěz nad všemi a na výsluní štěstí za věků dávných takto pravil král: Postavte pomník, jenž by překonal čas, paměť lidskou, mé ať jmeno věstí. A pomník postaven a do oblak se vrýval a v pomník vryty skutky válečné a jmena krále časy na věčné se ku oslavě zvučný paian zpíval. 115 A ku pomníku zas se bídný žebrák vláčel, a bludný pěvec spatřil žebráka, a pohled naň, a pohled v oblaka a s hlavou plnou dumy dále kráčel. Kde král a pomník, zpěv? – Po širé stepi splýval stín oblaků; – kde stopy zanechal? Však já z úst slepce píseň doslechal, již básník tenkrát o žebráku zpíval. 116
V.
[117]
JÁ TÉŽ PĚL...
Já též pěl mnohou píseň pravou, jak žijí v lidské pověsti, však ta mi táhla jenom hlavou, jak osykou kdy šepotavou večerní vítr šelestí. A zvučela mi v ňadrech, vzpjaté jak moře hučí v daleku, já nechal šumět vlny zlaté, co povídaly tisíckráte – vždy jednomu jen člověku. 119 Pak jako v člun jsem used malý a dal se nésti v peřeje; a ty mne nesly, v mhlavé dáli až přede mnou se otvíraly – snad sama ráje veřeje. A bylo mi, jak led když jihne a jaro větvím šelestí, a vlašťovka se první mihne, a bylo mi, jak sen když tíhne, z nějž budíme se s bolestí. 120
JARO PŘIŠLO.
Jaro přišlo jako v mžiku, jako z houští laňky skok, s rosou, květem na trávníku, s prchou, sluncem podle zvyku, s ptačím zpěvem, jak co rok; nedbá pranic na kritiku. Jaro přišlo, z ticha, z ticha: něžné slovo v něžný mžik; – neví nic, co lidská pýcha, lidská zlosť a lidský ryk: jenom z hluboka tak dýchá. 121 Dýchej, dýchej jaro na zem, my už jsme tě čekali: podlíska pod skalným srázem, brouk pod tmavým zimostrázem, pramen z hor, a z povzdálí, mnohé srdce skřehlé mrazem. Dýchej, dýchej, v zmladlém křoví přitul ptáče k ptáčeti, zadýchej pod lidské krovy, pověz také básníkovi, jak by lidem v podletí jara vždy byl posel nový. Dýchej v duši teple, slunně, a na horké čelo chlad, a kde které srdce stůně, vdechni mír v ty kalné tůně, a kdo se zlem v zápas pad, dechni po té dobra struně. 122 A kde se nad drahou hlavou zavřela už země v klid, obetkej ji měkce travou, a od těch, kdo dál jdou vřavou, můžeš ji tam pozdravit. 123
PROBUZENÍ.
To byla bludná holubička, jež přišla do mé samoty, já zaslechnul ji jednou z rána, když z pola otevřená víčka vlhnula slzou z dřímoty. Tak broukala a povídala jak pohádku když pozlatí, já divil se to lidské štěstí jak divně tak a z nenadála se v lidské srdce navrátí. Zda sním či bdím, já nedbal více, já sepjal ruce na hrudi, a bylo mi jak v tmavém doubí, když s houkáním se holubice den letní v ráno probudí. 124
OPAKUJ TO.
Opakuj to ještě jednou, že je dosud na úsvitě, než se zachvím zimou lednou, než mi ještě vlasy sšednou, opakuj to: „Miluji tě!“ Dosud růže neuvadly, dosud mnohá ještě v puku – a kdy byl bych anděl padlý, v jehož rukou všechny schřadly, rci: „Já tobě podám ruku!“ 125
DÍK!
Nuž tedy dík za zlaté srdce tvoje, já hledím naň a ruka má se chví, jak plavec z bouřných vln když perlu vyloví a břehu blízko již, zpět klesá do příboje. Já o tebe se třesu, perlo moje, o ten tvůj svit, o ten tvůj dětský klid, a přec tak hluboko jsem musel pro tě jít, než moh jsem přitisknout tě v siré srdce svoje. Teď – ke mně blíž! i ať se obzor chmouří, tys má; – a smrt až rozevře mou dlaň, jen rci, až naposled mou chladnou zlíbáš skráň: „Já vím to, pro mne rád že zahynul jsi v bouři.“ 126
TY TÉŽ.
Ty též a ze srdce jsi milovala tou první láskou, jež se nevrátí, tak čistá, svatá, krásou neskonalá, že člověk rád ji žitím zaplatí. – Ty též jsi ztratila a navždy, bez naděje, ty též jsi přežila ten nejkrásnější sen, já viděl v oku tvém ta slza jak se chvěje: ten sen nebude nikdy zapomněn! A tak jsme sešli se, tak s duší štěstí prázdnou, u květu, jaké rostou v jeseni, my oba sáhli po něm rukou mraznou a ruce dotkly se v tom zachvění. Pojď sem, já na prsa ti připnu květ ten bílý, pojď sem, já vypláču se tvojí na hrudi, zde šťastni spolu budem ještě chvíli, a tam – sny zašlé – vždyť se probudí! 127
PÍT ŠTĚSTÍ...
Pít štěstí ze rtů tvých a nechat být ten svět! je sláva v pouhý smích, má není: – ze rtů tvých já si ji vypiju! A potom umru rád, a potom umru tich: dal svět, co moh mi dát a ostatní je v smích, a číš kdy v dno jsem stíh, – rád zrak si zakryju – – 128
JULIU ZEYEROVI. Aún es tiempo de remediarlo todo Juan Valera.
Tys nezoufal nade mnou v chmurné chvíli, když Genius mým vzkřikem vyplašen zved od básníka křídla ustrašen – Tys děl: Jen vyplač se – on zas je schýlí! I přišel – jaks jen Ty jej v sobě tušil, však jiný anděl za ruku jej ved, jejž nepoznals; – kéž po bok též Ti sed a polibkem, jak můj – Tě z psaní vzrušil. 129
PÍSEŇ.
Již slunce úsvit zlativý na polštář padá sněživý i na tvou skráň – křepelka zmlkla na poli a vlašťovka už šveholí, – milenko, vstaň! Co příze v noci natkal Puk, co Mab vložila do tvých ruk, nech se to chvít, jen jak by z všech těch vzpomínek růžový spadl lupínek v pavouka nit. S paprskem slunce nachový svez lupínek se růžový teď na tvou skráň – křepelka hlesla na poli, vlašťovka v hnízdě šveholí – milenko, vstaň! 130
V TIŠI.
Z tvých ňader dýchá pokoj a mír z tvých stinných řas – jen blíž mne přitiskni k sobě! ať věřím, že jsem šťasten zas. Jen dívej se, dívej tak dlouho, vždyť dlouhý byl to žal, ale tvůj úsměv naň padá, jak v mrak by úsvit dopadal. A v duši mé je tak jasno, a teplo a klid a lad, a v těch mých očích je vlhko, jak se to mohlo stát! – 131
DEŠŤOVÉ KRŮPĚJE.
Nad krajem vlhký závoj páry visí a v dáli nad ovrubou modrých hor se černo oblaků se zlatem slunce mísí, jež druhou stranou klesá za obzor. Je po bouři a vzduch je plný vůně: to voní květ, – i rozpukřelá zem, a na pahorku zlatém od výsluně stíráme chladnou rosu kudy jdem. O samotě keř stojí růže plané, je květu pln v své síle červnové, sem tam jen leží lístky opadané: – na květu, na lístcích tkví kapky dešťové. My stáli tu tak dlouho, mlčky spjaty dlaň ve dlani – dešť na vše napadlý! – mrak v daleku – a ten tvůj úsměv zlatý na mladý květ – i na ten uvadlý! 132
DVA ANDĚLÉ.
Z utichlé noci hles už nedopadá v utichlou síň; – ty spíš, má ženo mladá. K tvým hlavám našeho slét štěstí anděl s výše a ke mně vzpomínek přistoupil anděl tiše. Pod jeho pohledem krev bouřná žehne v skráni; jak do sna doslýchám tvé klidné oddychání. Mně z mraků na čele skanula slza v řasy, ze slunečna tvých snů tvých na rtech úsměv hrá si. A teď se zašeřil a slza v líc se plíží, to chmurný anděl můj se ku tvé loži blíží – Proč jsi se zachvěla? – proč já se usmál v muce? To ti dva andělé teď podali si ruce. 133 1875–1879.
OBSAH. I. Str. Přišlo ke mně žití1 Z bludné družiny3 V jeseni4 V bouři5 Pranic víc6 Cos bledý tak7 Jen záblesk jediný8 Zasni9 Básníkům10 Jarní I. II.12 Adagio14 My spolu šli15 Květ sem, květ tam16 Doně Inez17 Památce Bohumila Havlasy23 Ze všeho, co jsem žil25 .Potok26 S tvé nevyzpytné výše28
II. Str.
Tvář jako oltář duše živé31 Andante33 Vřes35 Tvůj obraz36 Roky táhnou38 Hosté39 Na hřbitově43 Střevíčky45 Klidně spi49 Sviť mi, má hvězdičko51 S Bohem53 Na hrob mé sestry56
III. Čechy!59 Znělky: I. II. III. IV.61 Vystěhovalci65 Ty má domovino69 Zima: I. II. III.70 Českým hradům73 Je proti nám, kdo není s námi74 Já tu svou šíji neskloním75 Nevěřím76 Jaroslavu Vrchlickému79 Blíže k sobě!80 Ku předu!83
IV. Str. Matka87 Hrobník89 Farář z Podhoře93 Starý kantor97 Z dob roboty101 U okna103 List z kroniky XIX. věku107 Svatá země111 Starý hřbitov114 Nesmrtelnost115
V. Já též pěl119 Jaro přišlo121 Probuzení124 Opakuj to!125 Dík !126 Ty též127 Pít štěstí128 Juliu Zeyerovi129 Píseň130 V tiši131 Dešťové krůpěje132 Dva andělé133
E: lk, aš; 2002 [134]
Další informace
Bibliografické údaje

Nakladatel: Militký, Hynek; Novák, [?]
(Nákladem knihtiskárny Militkého a Nováka.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [VI]+134

Věnování: Sládek, Petr; Sládková, Antonie
(Svým drahým rodičům posvěcuji tyto básně. J. V. S.)