POTOK.

Josef Václav Sládek

POTOK.
V lesině pramen zašplouchal, já za břízou jej poslouchal jak zvučel a zručel v tichu; – přes šedé, chmurné kameny, přes mrtvé, zaschlé kořeny on zvučel a zručel: – jemu to bylo tak k smíchu. Spěl potok loukou, tek a tek kol rozpuků a pomněnek, – kol pomněnek tak v tichu. – V rozpuku žluč se rozlila, pomněnku slza zrosila, on zvučel a zručel: jemu to bylo tak k smíchu. 26 Tak dál přes luhy, rokle, les; – my u moře se sešli kdes; to dýchalo tak v tichu. Tu naposledy zašuměl. Což s tím, zdaž kdo mu rozuměl co zvučel a zručel, a co mu v tom bylo tak k smíchu. 27