BLÍŽE K SOBĚ!

BLÍŽE K SOBĚ!
Je můj hlas jak hlas je zvonu v noc, kdy Bůh se na svět zrodil, a kdybych s ním v poušti chodil, v posledním by zazněl stonu: „Jedna krev nás, bratři, víže, přitulme se k sobě blíže!“ V srdci mém to sálá, hoří jako v sopce před výbuchem, a já chtěl bych sopky duchem aby to v tom Slávském moři v každé kapce zajitřilo: aby se přec v jedno slilo! 80 Jsme my jak ty holubice, pro luňáky jako ony?! – Našich srdcí miliony, našich páží ještě více – každé někde v poutech chví se, a ty páže nespojí se! Jsme my jak to listí v jeseň, kde je v světě bouře které, každá do nás vichrem pere, každý z nás je jinam nesen. – Proti nám jsou všichni v zbroji, my nebyli nikdy svoji! Od Urálu do Šumavy, k vlnám Baltu od Adrie, kde jen Slávské srdce bije, není, které nechuraví – Každý na nás cos si vlastní: my nebyli nikdy šťastni! 81 Roste na tom božím luhu svoboda pro všechny lidi, z naší krve jiní klidí, jenom my jsme národ sluhů! Co jste seliseli, přece skoste, také pro nás volnost roste! Jako bouře lesy kácí, kráčí osud přes národy, a na naše lípy v hody usedají bouřliváci, slétají se níž a níže, blíže k sobě, bratři, blíže! 82