HOSTÉ.

HOSTÉ.
Přijdeme dnes, pane milý, pobavit se trochu s vámi, neradi jsme doma sami, večer bude roztomilý. To je od vás hezké zcela milí hosté, to je správno – Bože! jak je tomu dávno co má jizba osiřela? Není ještě dávno tuze, myslím ještě, že to není, ale u mne, hosté ctění, nějak prázdno je až k hrůze. 39 Není všechno již jak bylo, já již sám to nejsem ani, jen to vaše usmívání v praničem se nezměnilo. A mně je to milo dosti, že přec ještě o mně víte, ale, milí, odpustíte, mám už večer jiné hosti. Přicházejí nepozvaní, nikdo dveře neotvírá, jak by spadlyspadli ze tmy čira, usedají bez usmání. Přichází jich celá řada když je ticho v síni, venku, že bys slyšel po okénku jak se plný měsíc skrádá. 40 A já polo v bdění, snění, jak se jeví, jak se ztrácí vidím, jak se nazpět vrací vše, co bylo a už není. Na okně se v pavučině jako muška houpá v záři dítě s mou, jak byla, tváří, hledí vážně do mé síně. V koutku stará usedává žena polo v tmě a svitě, hledí chvilku na to dítě, hledí na mne, v pláč se dává. A tu slyším lehkých kroků podlahou jak zvuk se skrádá, – aj, to s děckem žena mladá usedává po mém boku. 41 Na ruce se prsten blýská; zvadlou myrtou vlas má spnutý: „Což se ti už, muži krutý, po nás ani nezastýská?!“– – – – – – – – – – – – – – – – A ta slova zní tak jemně, a ten pohled všech tak mrazný – zdá-li se vám sen to prázdný, přijďte jednou v půlnoc ke mně. 42