HROBNÍK.
U mladého hrobníka
divná bude muzika:
bez hrany a bez pátera
v nesvěcené zemi s šera
pochoval dnes tatíka.
Večer se to nevěří,
počkej jen, až sešeří
v půlnoci se kostelíček;
přijde si pak pantatíček
pro postel a večeři.
„Večeř, postel! – Nebesa
muž div hlady neklesá!“
děla žena: „neníNení hrobů,
počíhej si v noční dobu
na tatíka u lesa.“
89
U mladého hrobníka,
letem hraje motyka,
ale nejde to tak leda
když se třese, jak ji zvedá
na starého tatíka.
„Zahrabals hoho, člověče?
přišli bychom do řeče,“
mluví žena – hrobník němý,
myslí si: „Tak hrstkou zemi! –
člověk rád, když uteče.“
U mladého hrobníka
sejček s krovu naříká:
„Počkej jen na půlnoc s věži“ –
Jemu zdá se, jak tu leží,
že se v rubáš oblíká.
Půlnoc bije do čira,
někdo vrátka otvírá,
klika cvakla u hřbitova,
jednou, dvakrát, a pak znova,
jak když někdo umírá.
90
A jako když naměří
klika cvakla u dveří,
jednou, dvakrát, a pak náhle
jak do rakve napol spráhlé
motykou když udeří.
„Vstávej, synku! – Tvrdě spíš!
pro večeř a postel již
přichází si táta starý;
přichystej ty černé máry,
pro koho – to také zvíš!“
Žena spí, jak na těle
když si můra ustele;
táta syna nevděčníka
a na polo nebožtíka
na zem tahá s postele.
„Spěj mimi, synku, spěj mi, spěj,
za zídkou hrob vykopej,
na sáh dlouhý, jak se sluší,
ale hlubší, při své duši!
o dvě stopy hlubší rej!
91
Hlouběj, synku, ještě hloub,
ty přec nejsi žádný troup –
ať se marně nenamučil
táta, když tě práci učil –“
Táta na zdi jako sloup.
Táta u zdi jako stín,
hloub a hlouběj kopá syn
a to nejsou žádné čáry:
v hrob teď skočil hrobník starý,
– a teď šlo to jako mlýn! –
Tak je našli na zoře:
táta ležel nahoře!
– táta živ, na mrtvém synu –
Skonal teprv v půlhodinu
v umrlčí jim komoře.
92