Božetěch.
Za viny otců a za hříchy svoje
zved’ těžký kříž a nes’ ho k branám Říma.
Šij skrušenu, s nohama krvavýma,
tam stanul, přešed sněžná horstva troje.
I zved’ svůj kříž a volá u bran stoje –
smích zazní zpět: To lžikříž! – a když hřímá,
je sražen v zem. – I šel. –Teď stýrán dřímá:
– stín jeho padá v zem i v mraků voje.
Co žil a trpěl, všechno jemu zdá se,
jak pod ním v bouři chví se horská lada
a nad ním orel vichřicí se třepá. –
A s mraků trhliny mu na kříž padá
– jak sní o vinách otců, – vnuků spáse! –
proud červánků, jejž nevidí zem slepá!
47