O DĚTECH A S DĚTMI
[IX]
Děti na jahodách.
Hlaholný smích se rozleh’ v lesním chladu,
a stará jedle, sdřímnuvší si maně,
dí k bříze: „Aj to ptáci táhnou raně,
to nějak si na nepohodu kladu!“
A děti pějí: „Teď jahůdku hadu,
a na pařízek jednu Marji Panně,
pak hrstku sobě, pak až plno v džbáně,
a potom zase sobě, co je hladu!“
[1]
A večerem až domů táhnou děti;
a hledíc na podrost, dí jedle k bříze:
„Vždyť tušila jsem psotu v každé sněti!“
a bříza: „Sčinily to na pasece!“
A starý kos, jenž ve vsi ulít’ z klece,
dí k mláďatům: „Po těch je těžká sklíze!“
2
Pampeliška.
Babička naše jako pampeliška,
tak šedivá, jak sedí podle meze
a celé hejno dětí po ní leze,
jak s mladými když na mez vyjde myška.
A vzpomíná nám dětem na Ježíška,
jak od Prahy už k nám ho liška veze:
– však jí, že už to v hlavě jako v jeze
a umře spíš, než přijede ta liška.
,Jak se to umře?’ – ptá se jedno z dětí.
– „To jako na ten květ když tady foukne
a jenom Bůh ví, kam to pýří letí! –“
A kluk si myslí: „Zkusit to je hříčkou“–
– a v pampelišky fouká za babičkou
a zvědavě se vždycky po ní koukne!
3
Děti v koupeli.
Vyrostlo jich co máku na souvrati
a umourány jsou až pán Bůh brání!
– až otec přijde z díla po klekání,
chce matka s andílky ho uvítati.
I jsou v té vaně jako kapři zlatí –
až cely unaví se od šplíchání:
– a vlasy zrosené, jak pažit ranní,
tu andílkové stojí košilatí.
A slunce vpadá proudem ze zahrádky,
kde na kvetoucí jabloň pousmívá
se nejmladší; – květ po květu naň splývá.
A v oku zamyšlené mladé matky,
jak hledí tam, se tolik štěstí zračí! –
A v sazích popelí se košiláči.
4
Děti v práci.
Tak přiskákaly jako z lesa srnky
a šveholí jak v poli konipasi,
a válí snopy, posběrují klasy,
tváře co růžák, oči jako trnky.
Jak ptáčata se pokrmují zrnky,
hrsť plnu květů, osin plné vlasy; –
pak sednou na mez: Ba to budou časy,
až zakouří se doma plné hrnky!
Pak naložil jich táta plnou kopu,
co nenaložil, vezl na paveze
a na řebřinách pějí nevinňata. –
„Kde nejmladší?“ – teď ulekl se táta.
Kluci je maní zavázali v snopu:
– tam zrovna ještě vříská podle meze.
5
Malá idylla.
Na práci otec, matka někde mlátí,
a kluk se ujal nemluvněte v pláči,
i ošetrává je, až pán Bůh ráčí,
a děcku pomáhají všichni svatí!
Co chvilku někde z peřinky je ztratí,
pak za nožku je s povijanem vláčí,
pak v strouze suší je a v prachu máčí,
a posléz v trní začne si s ním hráti.
6
A dítě křičí, – také chůva vříská,
a zruby na rub obracet je zkouší. –
Však v nouzi největší je pomoc blízká:
tam ptačí hnízdo kryje větev hustá,
a mláďata si krmí chocholouši: –
„Snad jedlo bys?“ – a cpe mu šípky v ústa.
7
Malí muzikanti.
Dědouškův svátek! – kluci už se fantí:
toť polednice aby pomáhala!
– však matka dětem něco pošeptala
a zbytku dovtipí se mudrlanti.
„Slavíků“ nadělali špekulanti,
lipový list, neb lýka sobě vzala
neb ostřice ta dětská havěť malá
a k „vyhrávání“ táhnou muzikanti!
A byla hudba jako býti sluší:
je všechno v ní, co lesem zní a v poli
– a dědouš zdřímnuv zacpává si uši!
A píská to a výská, ječí, frká:
děd gratulanty vyprovází holí,
– a babička jim po jablíčku strká.
8
Ještě o dědouškovi.
– A dědoušku, jak zlobily vás děti,
byste nám s holí nezůstal tu státi,
dovolujem si upřímně vás zváti,
by za kmotra jste přišli pravnoučeti.
Že nemůžete slova rozuměti?
– I vždyť je tiché! – netřeba se báti!
A hluchý děd se k nám z chaloupky klátí
a může nechat zrak na nemluvněti.
Toť víte, že si přišli se stařenkou
a pochovali dítě: – každý chvíli –
a teď se oba nad kolébkou chýlí
jako dvě staré vrby nad sněženkou...
Tak, dědoušku, jste hezký! v světle denním,
a tak vás nechám státi, – s dovolením!
9
Pohádka.
,Proč, matičko, se chví ta bříza bílá?‘
– „Poslouchá, co si ptáci povídají.“
,Co matko si ti ptáci povídají?‘
– „Jak pod večer je víla postrašila.“
,A jak ta víla ptáky postrašila?‘
– „Honila bílou holubičku v háji.“
,Proč honila tu holubičku v háji?‘
– „Byla by se jí v tůni utopila.“
10
,A jak by se jí byla utopila?‘
– „Chtěla tam zobnout hvězdku spadlou s nebe.“
,Zdaž, matičko, tu hvězdu vylovila?‘
– „To nevím, dítě, – ale když zas k líci
ta víla tiskla bílou holubici,
tu zlibala ji, jako teď já tebe!“
11
Chocholouši.
V matčině sukni, kalmuk po dědouši,
na hlavě zbytek beranice šedé, –
a ona celá ve plachetce hnědé
jdou sněhem návsí jak dva chocholouši.
Kde kalužka, tam přenáší ho k souši;
kluk jako ráče, děvčátko tak bledé –
a nyní k nám ho koledovat vede
a v předsíni se ozval hlásek mouší.
A koleduje; – druhý pípá v tichu:
„Veselí blahé nastalo nám nyní...“
– Ti malí koledníci jsou tak k smíchu!
až na ty oči bojácné a divé – –
– A nepouštějte chocholouše dříve,
než ohřejou a najedí se v síni!
12
Malá prodavačka.
Tak stojí obalena v jinovatku
jak strůmek, jenž se dívá v sněžná lada
a sníh jen přes ty domy padá, padá
na ni i na psa ukrytého v šátku.
Má doma sestry dvě a chorou matku,
ta matka pro ně každým soustem strádá –
však jediného mají kamaráda,
,hladoví samy! – co dát ubožátku?‘
13
Již třetí den tu do večera stojí
a líto jí, že kupec nepřichází,
a kdos-li zastaví se, – tak se bojí!
Zas už ten soumrak! – psa to v šátku mrazí:
„Mlč, půjdeme!“ – Co řekne matka tomu?
– A přec tak ráda zas ho nese domů!
14
Nesmířeni.
My rozhněvali jsme se pro tak málo!
– Matička u mne celé noci v pláči.
Ó„Ó přijeď, budu tě mít stokrát radši, –
mně po tobě se tolik nastýskalo!“
Tak bledé, choré, mroucí dítě psalo
– a doma nevěděli, co to značí;
pak mrtvé děcko matka k prsoum tlačí,
a dítě s dítětem se neshledalo.
A druhé žilo dál; – a muž byl z něho;
a po noci, již probděl, užil všeho,
na písmo přišel, které přečet’ s těží.
A z rána odjel vesský na hřbitůvek;
však nenašel ten malý, dětský růvek:
– Sníh tam tak hluboký, – tak čistý leží!
15
U kolébky.
Spíš ve své malé kolébce –– tak líně!
Tvá matka dala běloučké ti prádlo: –
toť zrovna, jak by sněhu bylo padlo
od košilky až vrchem ku spružině.
A ty jak lístek růžový jsi v klíně
té závěje! – to z kvítka, které vadlo
po zemi touhou a pak maně skradlo
s anděla ruky se do naší síně.
Spi tiše, spi! – Ten úsměv na tvé líci:
to zdá se ti snad ještě o snech z ráje!
– ne, ne! – to mní jen otec blabolící.
Kol rtíků tvých to dumlání jak hraje!
– už vzhůru, šotku? – Nuž, zde matka jesti:
pij z prsou jejích – všechno její štěstí!
16
U psaní.
Tak’s růžová, jak v červnu hlohu snítek,
a já tě miluju tak neskonale!
– však teď už jdi! – mám práci, kutíš stále,
jdi, andílku! – tam pannu máš a svítek.
A píšu: „Oplatí vám děti dítek,
co učinili jste pro děcko malé,
a bude chvíle, kdy –“ v tom nenadále
mi ingoust převrhnul ten malý skřítek.
17
Teď kaboní se, natahuje k pláči:
„Nu mlč! – vždyť hůře ve světě se daří –
tys přece jen můj květ, a to mi stačí!
– Leč až ta ruka má zde jednou zvadne,
pak jako s hlohu květ, s tvých šťastných tváří
ať jeden úsměv – také na ni padne!“
18
DOMA
[19]
Ve mlýně.
Vzpomínám na ten mlýn porostlý vínem,
kde býval jsem tak často jako klouče,
a při pohádkách u hořící louče
my děti byly jako v světě jiném.
A mlsků ve fěrtochu pajmaminém
a práška, jenž nás vázal do kotouče,
a na stárka, jenž polibkem nás mouče,
vždy říkal, svět že jest jen velkým mlýnem.
[21]
A známých mlečů, a co bylo divu,
když starý krajánek čas nešel dlouhý:
– toť pomáhal už Bohu při melivu!
A pantáty v kabátě bezposkvrnném,
jak v svátek chodil s námi podél strouhy
a říkal, že je člověk jenom zrnem.
22
Doma.
Zas jednou doma! pryč z městského hluku!
ba že to je ten pokoj přívětivý,
ta vůně jalovce, ten praskot dříví,
ta matka, jíž jsem děckem vedle vnuků!
A síň je plna družných tváří, zvuků:
tu starý soused, věčně novin chtivý,
tu kmotra udivená, že jsme živi! –
až v dobrou noc tu starou zlíbám ruku.
A pak si vyjdu ještě na nádvoří:
ba, že to naše chaloupka je tichá, –
tam nad stodolou znaméznámé hvězdy hoří
a vedle v chlévě dobytek náš dýchá.
– Teď leknutím jsem couvnul proti vůli:
to huňatý náš pes se ke mně tulí.
23
Dub.
Před naším statkem dub je křivolaký,
můj pradědek už lezl v jeho snětě;
on ševelí nám v okna v zimě v letě,
a chrání v chatě nás, jak hnízdo s ptáky.
Pán míval druhdy vrtoch všelijaký,
a děd se s vrchním o dub porval kletě;
a vrchní pravil: Kdyby na tvém hřbetě
byl dub ten vyrost’, můj jsi! – a dub taky!
Pak pod ten dub přivedli dědka z klece
a chyt’ ho dráb; – však děd měl tvrdou hlavu;
když vstával z lavice, děl: – „Můj je přece!“
Sto dvacet let už tomu, nebo více; –
čert dávno už vzal všechnu panskou slávu,
– a s dubu šveholí nám vlašťovice.
24
Mušketýr.
Vlád’ šatlavou, jak vrchní vládnul hradem,
a koho chyt’, ten neušel mu z kleští;
nás kluky honil jenom od angreští,
a odpykali jsme to všichni řadem.
Teď do chaloupek docházívá zadem
a jde-li návsí, kluci za ním vřeští,
bos, holohlavý v slunci, sněhu, dešti,
tak starý a tak třesoucí se hladem.
A zaklepal též u nás ve předsíni:
Nuž, starý mušketýre, jak se vede?
„Aj tak, můj pane, časové jsou jiní, –
však bývalo to! – pán-li vzpomnít svolí –“
A teď to bleskem šlehlo v oko šedé,
jak vzpřímil se co prut – a seknul holí!
25
Hodiny.
Čtyřicet roků v lopotě a práci!
– však hodin neměli pro chvat a v zmatku:
ve dne je slunce, nocí kohout v statku,
a ráno budí děti je a ptáci.
Teď na stará jim léta pán Bůh splácí –
leč v síni prázdno jest jak po tom sňatku:
tři děti v světě, – čtvrté Bůh vzal v krátku,
– a bábě nějak steskem zrak se ztrácí...
26
A dědouš koupil hodiny jí bicí!
a v noci teď je oba poslouchají,
jak na ty svoje děti vzpomínají –
Leč rokem, když k nim přijde jedno z dětí,
tu pohledne do vetchoučkých těch lící, –
– a v hodiny... jak jim tak rychle letí!
27
Zimostráz.
„Dnes mlha se nám v zimostrázu chytá,
to jistě přes pole k nám jede kdosi –“
– a za chvilku je síň jak hnízdo vosí,
dětí co máku, starších jako žita.
A kolik na chudobce lístků zkvítá,
jest jich kol báby, jak se na stůl nosí, –
jen srdéčko té chudobky se rosí:
– vždyť ona jen, kde lístek schází, čítá!
A vzpomínek je, a je povídání,
jak přešel rok, co příští nese znovu. –
– A za týden si dáme na shledání!
Děd za kostelík až nás doprovází
a bába oknem jdoucím ku hřbitovu
se zamyšlena dívá k zimostrázi.
28
Pod sněhem.
V svůj zimní šat se země přiodívá
tichounkým sníh se dolů snáší letem:
to podvečer, kde duma celým světem
jest těm, jichž den se valem připozdívá.
A u krbu, kde oheň dohořívá
a stěny šatí plamenným se květem,
se v knize kdes uvadlým nad poupětem
i zasněžená hlava zamyslívá.
Jen hustě padej, sněhu! vše, co ruší
tvůj bílý koberec, ať venku stlumí:
ať měkce jde i kdo je ve spěchu,
přes vzpomínky a svého štěstí rumy!
– a zem, jak tiše lehá k oddechu,
ať pokojno jest v zasněžených duši!
29
Žluťák.
Mám rád ta hluboká a vlhká luka,
když z jara žluťák potáhne je zlatě,
i potok, jak se řine oklikatě,
a vůkol všecko dýchá to a puká.
Mám čejku rád, jak hustou travou šuká,
i motýla, jenž přiletuje k mátě
i starou vrbu, zase v dívčím šatě,
a datla, jak do hnědé kůry ťuká.
30
A uřícený kluk po Božím hodě,
jak červeným zde vejcem popovejší, –
pak dívka, jak se shlíží v čisté vodě:
„Co řekne asi dnes můj nejmilejší?“
– a odskočí a trhá kytku s chvatem
a po sukénky rousá se tím zlatem.
31
Srdečník.
Pro každou bolest pověděla líku
a vědělavěděla, kde roste, co ji hojí:
na lukách, v lese, ve skalách i chvojí,
– ba našla prý kdes také srdečníku!
Od lidí brala za plat slovo díků,
neb půlko měla své a chalup svoji;
teď ale synek proti ní se strojí,
– však stará vyšla z domu bez povyku.
A jak se nyní návsí belhá s holí,
„VyVy, babičko!“ dí děvče k ní, než zašla,
„jste lék prý nalezla, když srdce bolí!“
A kořenářka ohledne se stranou
a usměje se trpce: – „Našla – našla,“ –
a v zhublou tvář jí proudem slzy kanou.
32
Role chudých.
Stráň skalnatá, že šípku úpar hrozí,
a holá jako žebrákovy dlaně;
však živo je tu večerem i raně:
z té holé ruky sbírají tak mnozí!
Vychrtlá kravka, po ní přijdou kozy,
pak žena listí trhající na ně,
pak dětí na trnky neb tvrdé pláně
a kolem plné snopů jezdí vozy.
Tak po sobě se vystřídají hosté,
na tom, co nechal zajíc, nebo ptáci.
I šel jsem kol: „To máte těžkou práci,
Bůh dej, ať tady hodně mnoho roste!“
A žena, dále žnouc na stráni holé:
„Toť nebylo by dávno chudých pole!“
33
Vraní hnízdo.
Doškový barák nad vymletou hloubí,
jak vraní hnízdo, když je vítr smete,
i v červnu sotva že tu šípek zkvete,
jen děti rostou tu, jak v lese houby.
Kraj celý vůkol pěstí je a roubí,
sem žito souseda už přijde mleté,
i prasátko, když cestu sobě splete,
a husa zrovna do peřin a trouby.
34
Jen časem trhne to od městské strany,
a s komisí když četník vejde v chatu,
dí otec vážně: „Dítky, ctěte pány!“
a máma: „Za příklad si berte tátu!“
Pak ve chvilce je vše v pořádku starém,
a kluci hází trnky za kočárem.
35
Sedlák Louda.
My ještě brali za vous kmotra Loudu,
jenž pro dceru, – fořt dí, že nůšku trávy!
až tuze rychle přišel do šatlavy
a zatím přišel o poslední hroudu.
Za rok to přece nějak dostal k soudu;
tři léta čekal, že mu fořta spraví!
a zatím ztratil ženu a dvě krávy,
pak přišlo to – tož tak: že ztratí boudu!
A přišel dráb a začal sepisovat, –
tedteď ale Louda vzkřiknul: „U všech ďáblů!“
a dráb když začal rohy vystrkovat,
– že neměl kropáč, sáh’ si Louda k hřablu!
A ponejprv se zasmál za rok mnohý:
„Hle spravedlnost přec má rychlé nohy!“
36
Pokání.
„To pole ještě dnes mi zoráš znova!“
na samý večer chlapci velel správce;
– kluk pohled’ na vola a k chudé kravce
a oral do noci a neřek’ slova.
Však ráno stál u bytu kantorova,
– a každý den tam bral po malé dávce,
pak v městě used’ na studentské lávce,
a farářem teď krev je sedlákova.
O velkonoc šel správce k zpovídání
a z těžkých asi zpovídal se hříchů –
a kněz mu tak uložil za pokání:
„– Já odpouštím vám, jestli pán Bůh svolí;
leč večer v pluh se zapřáhnete v poli,
a zoráte mi – jenom jednu líchu!“
37
Polní květy.
Jak polní květy v nádheru se šatí
a pokrývají luhy, les a lada,
slunce a prcha do klína jim padá,
nesejou, nežnou a jsou celí zlatí:
Svěřep a stoklas, mnišci chocholatí
i květ, jenž svítí pod korunkou hada;
klas chudý vedle na úhoru strádá,
však jim se rozmar nikdy nepohatí.
A koukolem a pejrem, kokoticí
a svlačcem, luštincem tak po dni tuhém
když kráčí sedlák s uřícenou lící
a chudou jař obzírá do daleka
a vzpomene, co vrabců na ni čeká, –
tu pomyslí si: Tak do toho pluhem!
38
Studánka.
Na kraji lesa studánka je živá,
v ní stará olše list i kořen smáčí,
a celý kraj se vůkolem v ní zračí
i obloha jak holub modrosivá.
Sem rusalka dřív chodívala snivá;
teď stane chodec jen, když vedrem kráčí,
žnec uřícený, pak to hejno ptačí,
a v noci s kolouchem tu srna pívá.
39
Můj rodný kraji! v lopotném tvém žití,
jak chtěl bych, abys žnec jak ze studánky
moh’ plným douškem občerstvení píti!
a klid by schladil horoucí tvé spánky,
jak večer; – křepelka když zvoní lukou
a vlhkým olším slavíci zde tlukou.
40
Z LIDU A PRO LID
[41]
Lipany.
Krvavě slunce zašlo za Lipany;
bojiště tmí se v sledním rudém proudu –
Šat selský, zbrocen od krve a čoudu,
tu leží muž jak balvan vyoraný.
Tvář vybledlá, vlas divě rozcuchaný
a obě mrtvé pěstě vryty v hroudu,
jak nechtěl by ji pustit do dne soudu!
a slepý zrak do tmavých nebes vklaný.
[43]
A nad mrtvolou rytíř vzdorné šíje
se sklání s koně rudé ve záplavě.
Kůň podkovu do mrtvých prsou ryje.
A jezdec usmál se tak pohrdavě! –
jak v dáli splanul žár a slyšet skřeky –
Byl tu jen mžik; – však stál tak čtyry věky!
44
Bílá hora.
Boj ztracen byl a na útěku řady,
– jen tři sta reků stojí u obory.
„Teď vzdejte se! jsou zbytečné to vzdory!“
Tři sta jich o zeď opírá se zády.
Pluk před nimi, pluk za nimi, pluk všady,
– jen v dáli modrají se české hory:
ty hnědé chaloupky! – ty bílebílé dvory!...
a jeden nevzdal se z těch u ohrady.
Zahřměly pušky, – píky měly práci,
– nad nimi duby třesou se a klátí,
ob muže muž se mrtev u zdi kácí,
ob muže muž tu mrtev zůstal státi!
Král utek’, chlap jen úpěl s hrudou svojí, ––
vlasť ztracena – však ve svých mrtvých stojí!
45
Kancional.
Ve starém klášteře, jenž v kraj se dívá,
je kancional pokryt plísní, prachem, –
čtyři sta roků přešlo tady vzmachem
a cizí mnich z něj slova nezazpívá.
Jen západem když slunce zahořívá
a do knihovny padne v mihu plachém,
ta stará kniha obleje se nachem,
pak zvolna zas a krvavě se stmívá.
Čtyři sta let ta kniha tak tu leží!
nach z venku na ni padal od požárů,
ryk, lomoz zbraně otřásal tou věží,
kraj tonul v krvi, jásot ryčel zbůjný
– a v prachu, plísni, ve křivdě a zmaru
tu něma leží píseň: „Pomiluj ny!“ –
46
Božetěch.
Za viny otců a za hříchy svoje
zved’ těžký kříž a nes’ ho k branám Říma.
Šij skrušenu, s nohama krvavýma,
tam stanul, přešed sněžná horstva troje.
I zved’ svůj kříž a volá u bran stoje –
smích zazní zpět: To lžikříž! – a když hřímá,
je sražen v zem. – I šel. –Teď stýrán dřímá:
– stín jeho padá v zem i v mraků voje.
Co žil a trpěl, všechno jemu zdá se,
jak pod ním v bouři chví se horská lada
a nad ním orel vichřicí se třepá. –
A s mraků trhliny mu na kříž padá
– jak sní o vinách otců, – vnuků spáse! –
proud červánků, jejž nevidí zem slepá!
47
Na prahu ráje.
Ku prahu ráje v slunečnu i chladu,
ve zlatých snech i bouřném vlnobití,
v lásce a záští prahnem celé žití
od slunce východu, až do západu.
Ku prahu ráje v slunečnu i chladu,
v klidu i bouři prah’ jsem celé žití –
srazilo stokrát zpět mne vlnobití,
– až stanul jsem u slunečného hradu.
Na prahu ráje v slunečnu a hluši
staneme všichni! – Andělé jsou němi –
Bůh slituje se: Vpusťte sem tu duši!
V tom chmurný objeví se anděl v zlaté bráně:
to náš je mrazný hled! ty vzpurné lidské skráně!
– a jednou ranou zpět nás srazí k zemi!
48
V bouři.
Jen jedno místo! – Člun se loučí s vrakem
a vlna za vlnou se nocí vzrývá –
a s vraku velký pes se v loďku dívá
s hrbatým, jednookým marinákem.
Na lodi hráli krutě s ubožákem!
krom psa naň nepohledla duše živá –
„Pro psa, neb člověka vám místo zbývá?! –“
„„Pro jednoho!““
„Nuž dolů s Njufaundlákem!“
A vichr urval člun od boku lodě –
Ten ve vraku si vzpomněl jen své matky,
jak jejich psa mu dala na rozchodě:
– když nikdo milovat jej není v stavu!
A v dol šel vrak. On s ním; jen ještě hlavu
ucítil huňatou: – pes připlul zpátky.
49
Zedník Kára.
L. P. 1716.
Nějaká malba kacířská a stará,
ač na věži se rozpadává v kusy,
než kardinál dnes přijede, pryč musí!
– kdo vikýřem by vylez’ tam než Kára!
Byl nemocen sic od samého jara
a ještě vrávorá, – však ať to zkusí!
beztoho žebrák obec s dětmi dusí,
– a Kára jde, chceť konšel to i fara.
A Kára vylez’, – rozhledl se v dole
na tu svou chalup, nezorané pole,
vzpomenul dětí, – vzpomínati musí!
V tom zvony udeří a kočár cválá
– a dole kacířské té malty kusy
jsou s Károu, jak ten purpur kardinála!
50
Strýček.
Kdo kabonit se viděl pana strýčka? –
roj dětí stále za ním jako včely,
a není jednoho, jež nepodělí:
když nemá v kapsách, alespoň je hýčká!
Po celý život říkal, že si „vyčká!“
a v kanceláři „čekal“ život celý,
a zbyly mu dvě dýmky na neděli,
a na den všední ukousaná špička.
O dušičkách rád po hřbitově chodí
a pokleká na hroby opuštěné, –
kde nepoklekne, aspoň květ tam hodí.
– Až odhodíte, strýče, tu svou špičku,
kdo pod tím rovem vás si připomene? –
Zde dlouho byste zůstal klečet. – Strýčku!
51
Slepá chůva.
Tak čista sedí, úpravná a bílá
tam v besídce, – jen víčka má tak stinná –
a dí: – „Já byla jako chůva jiná,
a k milému jsem na mžik odskočila.
Bylť přišel z vojny. – Já se navrátila
a dům byl v ohni, matka ruce spíná:
je dítě tam! – a já tím byla vina!
– a já také to dítě zachránila!
Tak zohavena, – jaké pak to vdaní!
však dítě, – teď už výbavu mu strojí –
je ke mně hodné; – a když u mne stojí
tak plna stěstí, na rámě mi klepá,
tu neželím, že k vůli ní jsem slepá!
– jen kdybych mohla podívat se na ni!“
52
V měsíčné záři.
Park jasní se a tmí v měsíčném linu
a skrze otevřené okenice
světlo se proudem řine do ložnice
a těžká, vlahá vůně od jasmínu.
Na polo svlečena, pol v záři, stínu
leží tu dívka; – světlo od měsíce
na černý padá vlas a bledé líce,
v zmačkaný list a sněžnou na peřinu.
53
Na stolku vedle stojí obraz muže
a měsíc chví se od tabulky sklené,
jak od večerní rosy operlené...
a pod obrazem leží bílá růže.
– To celé štěstí své dnes vyplakala!
Teď spí. – A teď se ze sna pousmála. –
54
O vánocích.
Dostali v lese špičku od výkazu;
matka je v práci; hoch strom táhne z lesa,
boří se v sněhu, vrávorá a klesá
a chvěje se jak lístek zimostrázu.
Konečně klesnul cestou podle srázu.
Je štědrý den, a celý svět dnes plesá –
jen tam ten výkřik nevnik’ nad nebesa,
kde skřehlého jej matka našla v mrazu.
A hřeje ho, – ni vlasem neporuší –
a jí tak mrazno je a pusto v duši,
jak v bílou zem a tmavé nebe zírá.
– „A já si myslila, jak to dnes bude,
zda vzpomene kdos na ty lidi chudé!“ –
– A dítě tmavé oči otevírá.
55
Pytlák.
Takových ve vsi nebylo dvou soků!
od první lásky: až na chleba skývu –
že na smrt nenávidí se, co divu!
– a nenávidí se už dvacet roků.
Jeden byl hajným, – druhému jsou v kroku
pro vraždu někde při vodce a pivu!
a pušku v líc a mušku jako v zdivu
sok soku čelí ranou srnčích broků.
Ve zraku pytláka se tmí a šeří
dvacet let záští – v lásce, žití, – v plenu!
„Skloň!“ volá hajný. – Druhý dále měří.
„Jsou za mnou v patách ti, kteří tě honí!
jím jejich chléb, a děti mám a ženu. –
Tys sám! Tak pojď!“ – A pytlák pušku kloní.
56
Noční obraz.
Kraj chmurný byl a prvním sněhem bílý
a šerem, od běla se odrážeje,
se rybník tmí a v něm se hvězda chvěje
jediná, bledá v obzor zasmušilý.
A k rybníku se stará vrba chýlí
přes hladinu se šeříc od závěje
a k ní jdou stopy těžké od kročeje
a světlí se a tmí, jak mraky pílí.
57
A v šíř i v dál je ticho v noční hluši
i zde tak ticho, jako ticho bývá
už v blahoprázdné, beznadějné duši! –
– Teď odskočila od vln hvězda chvivá!
Pak tiše jiskří se od jinovatky
stopou, jež vedla sem – a nejde zpátky!
58
Kdo může za to...
Že zrno v ornici a v skále roste zlato,
– že stejně o obé se ruka naše trudí,
že jiným zlato v dlaň a nám, jak jsme tak chudí,
ni zrna nespadne, – kdo může za to!
Že pro nás prokleta je hrouda tato,
že stesk nás uspává a hořkost budí,
že zrno žene v trn a hloh to pudí
se zvrhnout jiným v květ, – kdo může za to!
Že i ten výkřik náš už nudí lidi
a naše modlitba nevnikne nad oblohu, –
že v prsou máme trn a nenávidí
z nás jeden vše! – že rouháme se Bohu–
ba, i když zlatem chceme být, jsme bláto!
že jsme tak bídní, – kdož pak může za to!
59
Noc.
Teď velké ticho nastoupilo vládu,
mrákotným snem je ostrá vřava denní,
spí čistá myšlénka, i osten zatracení,
a o kus chleba neslyšeti vádu.
Noc kráčí tiše přes prodajnou vnadu
i kolébku, kde matka v polou bdění,
dům boháčův je v měkké vhroužen snění,
u bědných slyšet slzu v horkém spádu.
60
Kol ticho, – ostřicí jen vítr švistí,
a těm, kdo bdí, chlad mrazný duší vane;
na nebi dalekém se hvězdy čistí:
Nad spícím stádem svým či bdíš tam, Pane?
– Slyš křídel šum: to dravec za kořistí! –
a bdíš-li, proč pak zas ten člověk vstane!
61
Sfinx.
Na poušti večerem rudého za soumraku
vrávoral poutník písku žhoucím žárem,
hlad myšlénky rval srdce jeho spárem
a žízeň touhy hořela mu v zraku.
Tak podoben jsa vychrtlému ptáku,
jenž dlouho s bouří zápasil a zmarem
skles’ k nohám sfingy kdes při chrámu starém,
jak pták ten zmámen klesá u majáku.
A vzkřik’: Té trosce zde po vlnobití,
ty němá stvůro, pověz, co je žití?!“
Sfinx němá jest a jenom poušť se chvěla.
A z rána, ucho kloně v sfingy ústa,
tu ležel mrtev; – poušť je němá, pustá,
– však sfinx mu tajemství své pověděla.
62
Kyklop.
Tisíce let v propasti země mračné
připoután k výhni buší kyklop divý –
v líc chmurnou pot se řine s tmavé hřívy,
jak cetky kuje tam pro bohy lačné.
Sto let kul jednu, a zas druhou začne
a zpívá jen ten zpěv svůj zádumčivý;
však blesk mu šlehne v zrak, a ret se zkřiví,
když slechne jásot s výše nadoblačné.
63
Proň není jas, jen ten, který ho žehne!
Však přijde den, kdy bozi věkožízní
zblednou jak sníh, nad nějž ta sopka šlehne,
až kyklop vztyčí, tam kde oni trůní,
ta prsa huňatá, tvář zrytou trýzní
a s kladivem se zjeví na výsluní!
64
Lid.
Lid v práci své, to lid je ve své síle,
ať v kamení, ať v lidská srdce buší,
ať rukou pracuje anebo duší,
on může čekat: přijde jeho chvíle!
Ten velkým v sobě, kdo je velkým v díle,
on tvrdý kámen na chléb sobě zkruší,
sta mrtvých srdcí jednou jiskrou vzruší
a nezoufá, byť sebe dál byl cíle!
On dojde ho! Jak deště kapka k moři
každá ta krůpěj potu spěje k němu: –
Nuž, ať jen skrápá s čel, ať líce hoří,
v tvrz bušíc křivdy dlaň ať krvácí! –
– ty slzy, pot a krev, ty přijdou k svému!
přes hlupců smích; – to stojí za práci!
65
Velikost.
Ne na dne slávu jen se velkost cení,
– jest velkost, o níž teprv věky slyší,
neb jako stín za orlem letí s výší
též lopota a prostá sudba denní.
Jsou lidé také velcí v utrpení, –
ta matka, která dítě slzou tiší,
ten dělník, který denně k práci spíší
tak bez naděje a tak bez umdlení.
66
Co prachem zemským šlo, v něm nechá sledy,
jež oživnou zas v té, neb oné změně
a velkost rodí z blaha se – i z bědy!
Oživne král i rob, jenž před ním bledne
a v Caesaru až z mrtvých vstane, – zvedne
se gladiator padlý na areně!
67
Český granát.
Krůpějí krve s čela Trpitele,
jak tryskla z pod hloží, a zemí vpita
ustydla v drahokam: – ten kámen svítá
pln temnoty – i vítěznosti skvělé.
Té české krve v granát zkamenělé,
co vpila jí ta půda věkovitá!
jak nikde ve světě ta krev tu slita:
jen ve skále! – však v srdcích není déle!
Ty rudý, temný, skvoucí drahokame!
co už tě jen pro dívčí cetky máme?–
Ó mužové! vy, tepny ochabené, –
což krve krůpěje tam není jedné?!
– ni té, jež ve tvář se neb k srdci žene,
když studem rumění a hněvem bledne?!
68
Borovice.
Střískaná bleskem, zdraná od vichřice
a na pol sklácena od severáku,
kořeny ve skále a suky v mraku
stará a drsná stojí borovice.
Jas padne zřídka v její chmurné kštice;
však zrumění se časem za soumraku,
když křídlem sražena jsouc od luňáků
v dol s větve sprchne plná semenice.
Tak hledí v lada kamenná a šerá,
a ve vichru a bouři neurvalé
to hučí v kořenech: – „To už ta sterá!“
Však opodál, když jarem strůmek vzklíčí,
tu vzdorně otřískané větve vztýčí,
a zašumí to v nich: „Zas o krok dále!“
69
Náš erb.
Náš rodný erb, ten tvrdého je slohu,
jej první šlechtic marně v štítu hledá,
jak na nás přešel od dědova děda:
klas potem zrosený a větev hlohu!
Dlaň ku pluhu a v prsť hluboko nohu
my tiskli od věků, a králi nedá
ni kníže, co mu dala naše běda!
– a král tak čistou nedá duši Bohu.
Tak nosíme ten erb svůj tisíc roků;
však meč a ostruhy, my též je známe:
kde který v štítu, dřív byl v našem boku!
a ostruha dřív plouhala nám hrudu:
– A také na své heslo něco dáme:
„Zde byl jsem věky, a zde také budu!“
70
OBSAH
O dětech a s dětmi
Děti na jahodách1
Pampeliška3
Děti v koupeli4
Děti v práci5
Malá idylla6
Malí muzikanti8
Ještě o dědouškovi9
Pohádka10
Chocholouši12
Malá prodavačka13
Nesmíření15
U kolébky16
U psaní17
Doma
Ve mlýně21
Doma23
Dub24
Mušketýr25
Hodiny26
Zimostráz28
Pod sněhem29
Žluťák30
Srdečník32
Role chudých33
[71]
Vraní hnízdo34
Sedlák Louda36
Pokání37
Polní květy38
Studánka39
Z lidu a pro lid
Lipany41
Bílá hora45
Kancional46
Božetěch47
Na prahu ráje48
V bouři49
Zedník Kára50
Strýček51
Slepá chůva52
V měsíčné záři53
O vánocích55
Pytlák56
Noční obraz57
Kdo může za to59
Noc60
Sfinx62
Kyklop63
Lid65
Velikost66
Český granát68
Borovice69
Náš erb70
E: lk, aš; 2002
[72]