Nesmířeni.

Josef Václav Sládek

Nesmířeni.
My rozhněvali jsme se pro tak málo! – Matička u mne celé noci v pláči. Ó„Ó přijeď, budu tě mít stokrát radši, – mně po tobě se tolik nastýskalo!“ Tak bledé, choré, mroucí dítě psalo – a doma nevěděli, co to značí; pak mrtvé děcko matka k prsoum tlačí, a dítě s dítětem se neshledalo. A druhé žilo dál; – a muž byl z něho; a po noci, již probděl, užil všeho, na písmo přišel, které přečet’ s těží. A z rána odjel vesský na hřbitůvek; však nenašel ten malý, dětský růvek: – Sníh tam tak hluboký, – tak čistý leží! 15