Mezi svými.
Mezi svými! – kde kdo přijde,
starý, mladý, velký, malý:
toť by nás ti cizí lidé
z města ani nepoznali!
Ve světnici, v dýmek čoudu
sedí se to jako v ráji,
hlučný hovor v jednom proudu,
všichni jenom povídají!
Muži zhnědlých, vážných tváří,
hezké ženy u ohniště,
dívkám oči jenom září,
a kol dětí tratoliště.
Žena s ženou, kmotra s kmochem
nevědí, co dělat smíchem,
za kamny jen děvče s hochem
nějak zmlkli v koutku tichém.
45
Starý děd si nacpal znova
s úsměvem už dýmku třetí,
upřímná a věrná slova
všem od srdce k srdci letí.
A ty děti každou chvíli
přitulí se k naší selce,
a když dá jim krajíc bílý,
dál šeptají o Popelce.
Tak to u nás na vesnici,
sníh když zavál v prostřed zimy
od města tu železnici
a jsme doma – mezi svými!
46