Před branou ráje.
(Jul. Zeyerovi.)
S bran třeskotem se zavřel Eden jasný,
vstup chmurný anděl bránil země synu,
zemdlena Eva sklesla v palmy stínu
a slzy draly se jí ve zrak řasný.
„Jak hrozný je ten anděl!“ – výkřik hlasný
se vydral z jejích úst. – „Ó chraň mne, zhynu!“
a muž, skráň opíraje v jejím klínu,
„Je hrozný“hrozný,“ děl jak v snu, – „a přec je krásný!“
Jak chvějící se bílá holubice
upřela k muži zrak svůj zarosený
a šli. – Pak práce pot jim skropil líce.
A večer v kraj kdy zřel v červánků jasu
a v roli svou a v smavý zrak své ženy,
děl: „Nejsme bídní, Bůh nám nechal krásu.“
43