Práce.
Trvá to dlouho, nežli vykrvácí
se srdce z toužení v tom žití ději –
ba: Ještě krůpěj! – naše rty se chvějí,
když štěstí, mladost, naděj’, vše se ztrácí.
Však blažen ten, kdo, vše kdy v zmar se kácí,
sen po snu zniká, naděj’ po naději,
se vrací do sebe, jak vlny spějí
a pevnou kotvu nalézá v své práci.
Buď sebe prostší – kladivem a kosou,
v paži se jev, neb v myšlenkové síle,
– byť nečítal ji nikdo v zásluhu:
ti šťastni jsou, kdo kropí potu rosou
ten širý svět a padnou při svém díle
jak oráč bleskem sražen u pluhu. –
45