Mladé zpěvačce.
(Anně Veselé.)
Svou duši netrať v cetkách malicherných,
jež v umění ne zlatem jsou, – však škvárem,
jenž tráven nesvatým a všedním žárem
se rozpadává v popel troudů černých.
Chci v umění Tě vidět z oněch věrných,
kdož v modrojasu, jako skřivan jarem
zpěv vrací nebi, jejž jim dalo darem,
až v nebes tůních zniknou bezeměrných.
Chci vidět Tě v tom čistém, dívčím zjevu,
jenž svěcen uměním jest nejskvělejší. –
Tvůj zpěv ať srdce teskná ukonejší
a srdce vinou těžká vznese k výši.
Buď zpěv Tvůj modlitbou; – ať Bůh ji slyší,
jak bílých andělů naslouchá zpěvu.
92