Na podzim.
Mé jaro přešlo
a léto s ním
a vítr duje
už na podzim.
Z hluboka duje
přes pláň i sráz,
v hlasu má smutek
a v dechu mráz.
Však v duši moji
se nevkrádá,
tam kvete čarovná
zahrada.
Mnohý tak odkvet’
mi v žití stvol,
já střádal je všechny,
i slast i bol.
Ať v jitru mi lásky,
ať na hrobech květ’,
když zvad’, já neuměl
zapomněť. –
103
A vítr-li duje
přes pláň i sráz,
v mé duši ten každý
květ pučí zas.
A voní a rosy
se krůpějí skví –
jde přes ně vzpomínek
dech májový.
A málo kdo měl jich
v svém jaru, to vím,
co já květů v duši
měl na podzim.
104