Na samotě.
Vácslavu hraběti z Kounic.
U lesa stojí samota
úhledná, bílá a čistá,
uvnitř je jako v hnízdečku,
kde pro dvě sýkorky místa.
K lidem je odsud daleko,
tak v dáli bělá se víska:
když jedna sýkorka vyletí,
ký div, že druhé se stýská. –
On ven si vyšel do polí
a ona šije a šije,
a jenom hlavu pozvedá,
když zas to v hodinách bije.
17
Na bílé plátno zlativý
slunečný paprslek padá:
„Než doplíží se tam ku dveřím,
byla bych hotova ráda!“
Venku je větrno, v polích je sníh,
zde teplo, venku tak zle je:
„Aby se mi jen vrátil zdráv!
– ale to slunko už hřeje –“
„Můj hochu, můj muži, má duše ty!“
teď ruce do klínu skládá –
na chvících se ústech úsměv se chví
a slza na plátno padá.
Paprslek sluneční ztichounka tak
podlahou skrádá se dále,
a v její duši je světlo tak,
tak blaze neskonale! –
A teď to zas hrklo v hodinách,
zas letem steh letí k stehu –
paprslek slunce právě teď
ku dveřím dospěl v svém běhu.
18
V něm teď se dvéře rozlétly,
v něm rtové pojí se s rtoma:
„Já celé dopůldne ničehož nic...
však ty jsi zas doma, – zas doma!“
19