ZLATÁ ŠLÉPĚJ.
[3]
Zlatá šlépěj.
S nebeské výše anděl slét,
jak slétá papěrka sněhu:
tak zvolna, tak zlehka skroužil se v svět;
leč kam jen vstoup, za kročejí
zanechal zlatou šlépěji.
Zbudilo dítko se ze zlatých snů,
perutě bílé úsvitem dnu
od kolébky jeho se vznesly:
je marně v tu chvíli už hledal zrak,
leč na rtech zbyl úsměv nebeský tak –
a jeho rty ponejprv hlesly.
V mrákotách bolu o vlhkou dlaň
kdos bledou a zrytou opíral skráň,
neb celý život byl svízel! –
[5]
tu zdálo se mu, jako dech
by rtů ucítil na svých rtech
a s úsměvem jak vzhůru vzhled,
jen na okně se pohnul květ,
jak motýl byl by zmizel.
Strmácen tělem, na duši,
šel dělník ráno k dílu,
to tisícové netuší,
že za zlatou jde šlépějí:
kdo v duši vdech mu naději
a v páž i srdce sílu. –
A básník vyšel v kraje dum
jak v moře beze vesla,
tu slyšel jako křídel šum
a myšlenky se hrnou k rtům
a v klín mu píseň klesla. –
Svět ve svém boji, ve svém běhu
když anděl sletne v hluchý tlum,
jen dí: „Hle spadlo pírko sněhu!“
a přece každou kročejí
jde zlatou jeho šlépějí!
6
Píseň.
V lupení ptáče zapělo,
zda víš,
čeho se mu v tom zpěvu zachtělo,
zda víš?
Co perlí se v listí zalesklo,
zda víš?
a po čem se ti tak zastesklo,
zda víš?
V tom listí ptáčat na tisíc,
ty víš,
těch rosných perlí tam ještě víc,
ty víš.
7
Pták jeden lístkem zachvěje,
ty víš,
a deštěm shrknou krůpěje,
ty víš!
Však po čem si ptáče zastesklo,
zda víš?
a proč se ti oko slzou zalesklo –
ty víš! –
8
V mlhavé touze.
V mlhavé touze a ve zlatých snech
jsem bloudil lesy a po ladech
tak lehký, tak volný, jak ve vzduchu pták; –
leč v srdci, pták sladce mít nemohl tak!
Paprslek slunce pad v lesní chlad,
já musel se za ním vzhůru podívat
tam k nebi vysoko, kde ani mrak:
vždyť v duši mé bylo také tak!
Té písně hluboké, co táhla skrz les!
mé mhavé touhy s ní splynuly dnes,
splynuly v píseň; snů zlatý pták
s ní odlet domů, tam do oblak. –
9
Neděle v podjaří.
V slunečném svitu
v šíři a v dáli
dřímají pole,
lesy a skály;
nad ně se nebe
sklání tak z ticha,
jako když ptáče
perutě šíří
a na svém hnízdě
v mechu a pýří
hledí a dýchá. –
Modlitbo svatá,
modlitbo tichá,
jež v tomto mžiku
v prsou mi dýchá,
jak také nade mnou,
dítětem zniku,
10
nebesa z ticha
perutě šíří, –
dřímavou tiší
naplň mi duši,
hřej tam a bydli;
neleť mi k výši,
jediným hlesem,
který se slyší;
nebe tě tuší
pod svými křídly.
11
Jarní píseň.
Na vlašťovičích perutích
přilétlo jaro zpět,
zrak blankytný, ret jeden smích
a roucho jeden květ,
zelené roucho jeden pestrý květ.
„Vy zimní spáči z lůžka ven!
já klepám na váš dům,
já nesu každému váš sen
a tisíc krásných dum,
stotisíc krásných, pohádkových dum!
To teď co slyšels, jasavý
že slavičí byl zpěv?
Ó ne, to táhne z doubravy
zpěv bledých lesních děv,
můj zapěl zpěv i sbor těch lesních děv.
12
A vám se, zimné myšlenky,
s těch bledých nechce čel?
zde! pro vše dobré, pomněnky,
pro to, co bolí, pel,
pro vše, co bolí, rosou vlhký pel.
Dnes v každém srdci postavím
si z lučních květů trůn,
a jako sníh je roztavím
svou hudbou měkkých strun,
divocesladkou hudbou měkkých strun.
A celý svět svou skryje líc
do šatu mého řas,
jak stopí hejno vlašťovic
se v nebes modrojas,
v nebeský volný, čistý modrojas!“
13
Ritornelly.
„Ne, pane můj, vám škoda růže jedné,
ji raděj’ zahodím zde vedle cesty –“
a srdce tluče: „Zdali přec ji zvedne?“
„Ty černé oči, ach, kdo mne jich zbaví?
matičko, matko, pomstěte mne přece,
a rcete jim, ať vlídněji mne zdraví!“
„Mráz kosti láme – nechoď ku okénku“ –
„Já komůrku již, matko, zuvírala,
což by můj milý dnes si počal venku?“
„Proč, matičko, ten slavík zpívá z jara?“
„Dceruško, na to’s příliš ještě mladá“ –
„Což ptala bych se, kdybych byla stará?“
14
Po moři loďka pluje v tisíc mílí –
„Což nebojíš se bouřlivé té vody? –
„Vezmi mne ssebou, plavče roztomilý!“
„Kdo manželství, ten řetězů prý ušel,
a já bych chtěla řetízek jen malý,
když pro nic víc, jak aspoň by mi slušel.“
Je pavouk, pavučina, muška slepá –
a není láska jedno ani druhé
a srdce jako muška v ní se třepá.
15
Píseň.
Přes pole a luka vítr věje,
lehounký vítr v slunce zář,
a dýchá ti do obličeje
a tvými vlasy na mou tvář.
Ty v dáli hledíš jako v snění,
jak vítr táhne přes osení
a s větrem letí stín a zář. –
Přes pole a luka vítr věje
a po mezích přes vlčí mák;
po lístku lístek s větrem spěje,
jen nehleď za ním smutno tak:
Což zář a stín a žití změna!
tys jarní květ – a do ruměna
tě zlíbám vždy, jak vlčí mák!
16
Na samotě.
Vácslavu hraběti z Kounic.
U lesa stojí samota
úhledná, bílá a čistá,
uvnitř je jako v hnízdečku,
kde pro dvě sýkorky místa.
K lidem je odsud daleko,
tak v dáli bělá se víska:
když jedna sýkorka vyletí,
ký div, že druhé se stýská. –
On ven si vyšel do polí
a ona šije a šije,
a jenom hlavu pozvedá,
když zas to v hodinách bije.
17
Na bílé plátno zlativý
slunečný paprslek padá:
„Než doplíží se tam ku dveřím,
byla bych hotova ráda!“
Venku je větrno, v polích je sníh,
zde teplo, venku tak zle je:
„Aby se mi jen vrátil zdráv!
– ale to slunko už hřeje –“
„Můj hochu, můj muži, má duše ty!“
teď ruce do klínu skládá –
na chvících se ústech úsměv se chví
a slza na plátno padá.
Paprslek sluneční ztichounka tak
podlahou skrádá se dále,
a v její duši je světlo tak,
tak blaze neskonale! –
A teď to zas hrklo v hodinách,
zas letem steh letí k stehu –
paprslek slunce právě teď
ku dveřím dospěl v svém běhu.
18
V něm teď se dvéře rozlétly,
v něm rtové pojí se s rtoma:
„Já celé dopůldne ničehož nic...
však ty jsi zas doma, – zas doma!“
19
Píseň.
Tak moře není hluboké,
jak hluboká lidská je touha
a přec mi z prsou zlovila
perlu ta ruka tvá pouhá.
A je-li tou perlou píseň jen,
je láska-li, slza-li pouhá:
v těch tmavých prsou hlubinách
pro tebe zrála tak z dlouha. –
Teď ty ji nosíš na srdci
a na prsa klesá ti hlava,
vždyť zrála ti tak hluboko
a je tak těžká a pravá.
20
Socha u lesa.
Krajem lesa světec stojí,
na svět ven se dívá z chvojí,
v sněhu, ledu
hledí v luh na holou bědu.
V bradě mráz a jíní v skráni,
hrstku suchých proutků v dlani,
vítr hvízdá
do prázdného v loktech hnízda.
Ale berla
jediná je pravá, zmrzlá perla
a jeho tvář smavá
spokojeně jaro očekává.
21
Šel jsem tady kolem něho,
ale každý má dost svého –
ale, svatý, jistě,
jaro chtěl bych prožít na tvém místě!
V stínu chvoje, úsměv v zraku,
v loktech hnízdo pernatících ptáků,
v dlani proutek v květ ženoucí líče,
u nohou petrklíče. –
22
MINIATURY.
[23]
Den.
Den mladý z hluboka se noci noří
a rozpíná svá křídla purpurová,
a světlé zraky stínem, jasem hoří.
A éther chví se jeho pod kročejí
a hvězdy blednou a den mladý jásá:
„Jsem žití zdroj, mnou vše se věci dějí!“
A bílým jasem zaskvěly se skráně,
a na zem shled: „Co tobě nesu?“ pravil,
a usmál se, a k očím přitisk dlaně. –
25
Kristova hlava.
Při všem, co myslel a co vídal v snění,
– neb v jeho čistém srdci našel místa
svět celý ve svém velkém utrpení, –
tvář jediná bez poskvrny a čistá
mu byla z toho světa ztraceného
obrazem všeho: – tvář mroucího Krista.
A byla tak jí plna duše jeho,
že žitím srost s tou mukou božské hlavy,
hledící naň z pod věnce trnového.
I maloval; a obraz z půdy tmavy
naň hleděl, jak jej v duši vídal dříve,
tak plný běd, – leč záře božské slávy
tam nebylo, to usmíření tklivé,
jež osten smrti lomí, vítězící
a mrtvý prach ku záři vznáší živé.
26
A mnohý den se zachmuřenou lící
se díval na své nehotové dílo
a stále zřel jen prach, – prach zmírající.
A srdce prudčeji a prudčej’ bilo
a hlava žehla stravujícím třeskem,
až vše, krom Krista, v jednu tmu se slilo.
A ze tmy té to náhle šlehlo bleskem
a v líci, chmurné smrtném po zápasu,
splynul svit záře s nekonečným steskem.
Byl to jen tah, jen jeden pablesk jasu
do moře temnoty, do stínu muky! –
On ruku zved, – on viděl smír a spásu! –
Tu smrt mu zvolna štětec vymkla z ruky.
27
Půlnoční zvony.
Když v němou půlnoc lidé v spánku leží
a strastiplná hruď oddychá volně,
tu mluví spolu, duní zvony s věží.
V dvanácti úderech si poví spolně,
vše lidské osudy, jak dole mijí:
ten s jásotem a ten zas duní bolně.
Teď ze hlav sterých věží zvony bijí;
od věže k věži nocí táhnou tmavou,
paměti zemřelých i oněch, kteří žijí. –
„Já zazvonil dnes k svatbě hudbou hravou.“
„Já hranou zaduněl“ – a jiný hřímá:
„Já krále uvítal dnes nad Vltavou!“
28
A jeden hučí rtoma kovovýma:
– to velký zvon je u svatého Víta –
„Ta stará sláva, jak tak pevně dřímá!“
Řad mrtvých králů dole rány čítá. –
29
1621.
(K obrazu M. Aleše.)
Náměstí pusté; pozdní noci stíny
s prvního jitra šerem zápasíce,
v dol sráží se od domů lomenice
a těžce ulehají do hlubiny.
Tou hluší jde jak poslední zvuk rány;
neb těžkým šerem táhne to jak chvění,
jež hluchnouc, tetelí se od lešení,
kam tupě hledí domy s každé strany.
Nad Týnským chrámem zoře úsvit prvý
od hlubokosti nebes pruhem hoří,
a věží dvé ční v nebes žhoucí zoři,
jako dva prsty volající krví. –
30
Stíny se kupí u lešení lemu,
a nad ním, světlaje se v ranní šeři,
pochmurné věže od kovových dveří
schod vede k špalku, černě zastřenému.
A u sloupu, těch dveří na zámkoví
zrak upírajíc, – stojí Smrť a čeká:
v dlaň jednu hlava níž se k jílci smeká...
a v druhé chví se věnec vavřínový!
31
Točič.
Na čele pot a strhán v každém rysu
na večer stál u tiskařského lisu;
na páži, prsou chvěl se každý sval,
vlas slepený, – tak stál a vrávoral,
až na kolo z pol opřel se, z pol pad,
jímž otočil dnes třicettisíckrát.
Na chladný kov položil těžkou hlavu:
on tisk dnes lidem knihu pro zábavu;
zrak na archy upírá nehnutě:
jich šedesát vylétlo v minutě,
on cítil jen, jak řeže každý v sluch
a srdce ssebou beře na popruh.
32
Sáh’ po jednom; byly to veršů řádky
o lidském blahu, lásky hlahol sladký,
o jarním větru, lesinou jak táh’
o ptačím zpěvu, slunci na nivách,
a v duši mrak a sníh kdy padne v skráň,
jak vše nám vrací jedna drahá dlaň. –
Přes zachmuřenou líc se slza skrádá:
„Ta pohádka, ach jak se lehce skládá!“ –
pak těžkou rukou přejel obočí
a přes líc jak když úsměv poskočí,
jeden ten arch když za ňadra si klad’:
„Snad pohádka ta bude se mi zdát...“
33
U klavíru.
Od rána do večera sedí u klavíru
a hraje skályškály, přechody a trylky
a má-li prázdné od cvičení chvilky,
studuje půltóny a časomíru.
A po prstu prst druhý, pátý zvedá
a cvičí zápěstí a cvičí klouby,
a její zrak se zatím hloubí, hloubí,
– neb, co jí rozum káže, cit jí nedá –
na pultu ležícího do Chopina...
A náhle útržek zní nokturny
tak zápasící, divý, pochmurný, –
zas cvičení, – a klavír skřípá, stená. –
A venku jaro je a plno kvítí
a její hlava klesá unavena; –
vždyť nemá ničehož a nemá věna
a cvičí, hraje o to živobytí...
34
Smích.
Tak perlivě jí úsměv ze rtů zvonil,
jak tisíc ptáků když se rozpěje,
a my jsme byli, jak když zavěje
přes klasy vítr, – tak nás všechny sklonil
ten její smích.
To děvče, bůh ví jak to všechno bralo;
nám každému se, že nás má rádo, zdálo,
a ona jen se smála, tak smála!
Nic zlého jen si nemyslete o ní,
to byl by hřích!
Nám každému se do dnes stýská po ní,
z nás do dnes každý stich,
když vzpomene kdo na ten dětský smích,
jímž zasmála se, a pak dokonala...
35
V chýši.
Paprslek hvězdný zapadnul
do tiché chýše;
byla to více zlatá nit,
to chvějná stezka spíše,
po které duše odchází
zpět do nebeské výše.
Tichounká jizba, bílý stůl,
tam stín a bělo
si hrají sem a hrají tam
přes bílé, chladné čelo;
to spíš’ byl úbělový květ,
než drobné dětské tělo.
Vedle kdos dřímá u lože;
je neodstláno;
ji bol a bdění přemohly,
jeť dokonáno!
ale té prázdné náruče,
až probudí se ráno! –
36
Hvězdná noc.
Noc byla hvězdná, kraj byl mhavý, němý,
tu tam jen světlo kmitalo se v dáli,
a jedno po druhém v hloub noci haslo;
jen tam, v tom malém domku pod olšemi,
jediné ještě chví se haluzemi –
a to již tolik nocí tam se třáslo,
již tolik nocí u lože tam stály
smrt, život, smrt a boj a utrpení
a žádné naděje, – a žádné vykoupení!
Obloha hluboká a siná, tmavá
a světlo hvězd tak měkce, vlhce padá
na závoj mlh, jenž zemi obetkává
tak zvolna, pokojně, – jak mír se vkrádá
v oči, jež trpěly a potom zasly –
Jde k půlnoci...
Teď pod olšemi shasli.
37
Osiřelé.
Své malé ručky rozpíná
k té tváři cizí, jež usmívá se na ně,
ta slabá, v život se deroucí květina –
jen ráda, slunce svitne-li, byť maně.
Ty dnes to nevíš, duše nevinná,
ty malý květe pnoucí se kol hloží,
jak měkká jest – jen náruč matčina.
Tvá matka dnes již v chladné dřímá loži.
Však poznáš to, co lidská láska značí,
až velké budeš a tvá hlava vtlačí
se v chladný její rov – v tom hořkém pláči!
38
Fialy.
Dubnové jitro vlhké a šedé,
dláždění mokré mrazně se leští,
na rohu ulice v drobounkém dešti,
na ruce drobounké děťátko bledé,
talířek fialek na druhé dlani,
stojí tu žena opřena k hrani.
Kdo by jí neviděl, když kráčí kolem,
kdo by si nekoupil kytičku fial? –
na děcko s úsměvem, na matku s bolem
pohledne, líto mu, kvítku že přijal –
Fialy, fialy, – květ jarní v lese! –
jak do vás dívá se to dítě bledé,
němé tak, smutné tak – a zimou se třese.
39
Bludný rytíř.
Čtyry hradby, smutny, holy,
bělají se v širém poli;
kolem velká cesta vede –
měsícové světlo bledé
rozlévá se na topoly,
v čtyrech koutech dlouhé stíny,
padající v rovy hlíny,
na desky a kříže v řadě.
Z dáli cestou, hluchem polí,
zazněl hlas, jak na úpadě:
„Daleko-li, daleko-li?!“ –
Jel tak asi mnohou míli;
a hlas zněl, že na topoli
každý list se zachvěl bílý.
Zmužile! – je blízko k cíli!
40
Mnich.
V legendu svatých, z rána od svitání
až k večeru, kdy k modlení se zvoní,
ta bledá líc se k pergamenu sklání.
Za črtou črtu maluje on do ní
ty drobné obrazy, před nimiž věky
ač vírou chabé, vlhké zraky cloní.
A lidské pitvory a ďáblů skřeky
a světců k nebi pohled vážně jasný
je vidět zde; – a je to štětec měkký,
jímž malován každý ten oblak řasný
a každá tvář, – ba nebeského jitra
i v ďábla chmurnou líc pad odlesk spasný.
Vše měří váha hlubokého nitra
a smutku víc-li někde v zemském zjevu,
hned jinde úsměv praví: „Doufej ! – Zítra !“
41
A tak tu všechno plno jasu, zpěvu,
že myslím si, jak dívám se v tu knihu,
jak okénkem skrz rosou vlhkou révu
padalo slunce v zlatoskvoucím mihu
a ptačí zpěv v tu tichou zvučel celi
a on jak vše, by žití zmírnil tíhu,
to v obraz spojil, sice nedospělý
svým uměním, leč do něj všechno vložil,
co k Bohu vede, co nás od Něj dělí! –
Co všechno asi mnich ten dříve prožil.
42
IDYLLY.
[43]
Petr zvoník.
„Že beztoho tě obec musí živit
a nemá zaměstnání pro mrzáky
a přec ti nikdo nechce vlasu skřivit,
ač ten tvůj původ je tak všelijaký,
tož zvoníkem nám budeš ode dneška
a za to, ač to práce není těžká,
ten snídani, ten večer dá ti stravu,
a o polednách komu něco zbude.
A zůstávat tam budeš podle splavu,
kde chalupa je pro obecní chudé;
a ničemů že takých u nás málo,
jako jsi ty a nebožtík byl táta,
tož samotnému dlouho ti ta chata
ku blaženému sloužiž králování,
jak za táty se vám tam královalo.
A za to budeš zvonit na klekání
ráno a večer, vždycky v pravý čas
45
jak táta tvůj, a hodinky a hranu
a na kroupy, když půjdou v naši stranu,
a na vše zlé, čehož nás pán bůh spas!“
„I abys dobře začal, začni hned! –
tvůj táta v žití divoce si ved,
teď je s ním konec. – Zvoň! ať průvod hne se,
beztoho obec těžko dost to nese,
že taký člověk uložit má kosti,
kde my budeme ležet do věčnosti.
Však, ať si někdo mrtvé učí spát!
A on byl přec jen dobrý kamarád
dokud byl mlád, a ona ještě živa –“
A blbý Petr, vytřeštěné zraky,
se na rakev a na rychtáře dívá
a opakuje: „Půjdou v naši stranu
klekání ráno, večer v pravý čas,
a zvonit hodinku a zvonit hranu
a zvonit tátovi –“ a chytil za provaz:
„Vám všechněm taky...“
46
***
Zůstával Petr v chatě pod splavem
rok, zase rok a s jara, v zimě, v letě
a chodil ku všem v čase nepravém,
jen zavčas těm, kdo skončili v tom světě;
a že byl srdcem chor, sláb na rozumu,
naslouchal jenom tomu vody šumu,
jak od rybníka padal v roklinu;
a tak se stali nerozlučně druhy
a nemohli se nechat hodinu
a druha druh provázel podél struhy,
když Petr dolů chodil v dědinu,
jež v hloubi sedla jako v hnízdě stála.
A nade vsí se výše vypínala
hromada jílu, z pol zarostlá travou
a na ní červenal se velký kříž
a spasitel dotýkal rukou pravou
se vidlice, kde zavěšen byl zvon,
a hleděl přes ves, jenom kříže níž.
A byli druhy Petr, splav a on.
47
A přišlo jaro s kytkami a ptáky,
a v rybníku se všechno zalesklo,
a všemu po něčem se zastesklo,
po družce ptáku, po květině včele,
po trávě skále, všemu, co má v těle
srdce, i nemá – a Petrovi taky.
A bylo to po velkonočním hodě
a nebe bylo zakaleno, rmutno,
v horách tál sníh a Petrovi tak smutno
naslouchat vodě, pořád jen té vodě.
I chýlilo se večer k soumraku
a bylo čas jít zvonit na klekání,
a Petr měl až vlhko ve zraku,
a zdálo se mu, i to vody lkání
že dnes je větší, nežli jindy bývá.
A s nebe dešť se spouštěl sychravý;
i šel dnes do vsi jako mrakavý
a myslel si, jak se tak brzo stmívá.
A ode vsi zněl výskot junáků
a pod každou byl náspí houfec lidí
a on, jak je tam v hlučném smíchu vidí,
se přidruží k nim plný rozpaků
48
a nesměle se dívá na veselí
jak ten, kterého od nich propast dělí.
A přistoup kluk, – nic nebylo to více! –
a za hlučného tlupy chechtání
děl: „Nezvonil jsi ještě klekání,
jdi, odzvoň! – a pak vari, zase domů!
jdi zatančit si s mámou na rybníce,
chodí tam kolem, ač již leta tomu,
co skočila tam sama –“
„Poběhlice!“
dodala kmotra stojíc podle kluka.
A Petr šel a zavěsil se k zvonu
a zdálo se mu, spasitel že v skonu
naň mrká tmou a že se mu chví ruka.
A deštěm, tmou, přes kameny a suky,
úpadem, střemhlav, vravorem a srázem
a horečný a zas jektaje mrazem,
před sebou stále prst Kristovy ruky,
a v uších vody šum, jež chvílemi
prudčeji zakloktala kleče svazem,
49
ubíhal Petr, až se jedním rázem
jak mrtev skácel v chatě na zemi.
A teď měl sen: – V ráz jeden, druhý, třetí
to napřed dzvinklo sklenných do oken,
jak s hory protější když kámen sletí;
pak zalomcovalo to stěžejí,
jak když se vítr opře, – prudčeji
pak na ráz ráz do drobivého zdiva;
pak ranou, pod níž chalupa se kývá –
a někdo tmavým oknem v síň se dívá
a rukou vzhůru pokyvuje ven;
teď požárem jak nebe zahořívá
a venku Smrť to stojí u oken
a volá: „Petře, zvoň! je soudný den!“
A Petr jde – a Smrť se v tomto mžiku
shroutila v prach a prach kam větrem hnán,
zem, vzduch i vody byly plny ryku
a z mrtvých vstávalo vše, co kdy žilo.
A teď se náhle nebe rozpoltilo
a velký anděl dolů na zem letí
a v ruce drží velkou borovici,
jež přes nebe se klátí jako metla
50
z východu v západ – a ta nebes světla
skví se a tmí skrz suky šlehající;
a šourem, od východu k západu
ten anděl smetá v jednu hromadu
co ožilo, jak vítr prach a smetí.
A volá: „PetřePetře, zvoň!“ – a Petr zvoní.
A zvonem je ta celá obloha
a shaslé slunce srdcem bije do ní
a pod hromovým každým nárazem
sesrší hvězdy s nebes klenutí.
A on tu stojí jako mátoha
a na všechno se dívá bez hnutí.
A dívá se po všechněch hřbitovech,
jak lidé ven se derou v příkrovech
a za sebou je vlekou k tomu soudu
a chtějí strhnout je, – neb lepí k oudu
se mnohý železo jak řežavé –
a jsou to cáry sdrané, špinavé
a cetky s nich jak sněhu chumelice
spadají dolů; – a on hledí jen
jak v divokém to skřeku vše se honí
a trhá příkrovy; – a zvoní, zvoní.
51
A anděl volá: „Zvoň!“
Hle, tam se kloní
vždy níže v zem i jejich údolí;
tam lomí se ty čtyry topoly
a všechny hroby jsou už rozevřeny;
jen ve štěrku tam u hřbitovní stěny
se svírá jeden, drží za rubáš –
a jeden mrtvý zápasí tam v něm,
chtě utrhnout se, nesvěcená zem
však drží jej, – on znov se zvedá, klesá
a anděl volá: „Zvoň!“ a Petr plesá
a zavírá mu ku hřbitovu vrátka.
„Zvoň, Petře, zvoň!“ - A Petr pustí zvon:
To byla jeho matka.
A Petr probudil se v těžký ston –
a kolem tma a venku hukot vod
a dveřmi se to valí jeden brod
a venku potok volá: „PetřePetře, pojď!“
52
A Petr proudem potácí se k splavu.
Je soudný den! ZvoňZvoň, Petře, zvoň! – a ruce
se chytly stavidla. – Zvoň matce hrany!
V tom protrhaly vody hráz a prudce
jak slabé, vetché pýří, bez obrany,
v dol odnášely dítě k vesnici.
Teď zvonice se černá blíž a blíž
a v smrtném zápasu chyt černý kříž –
a vyděšeně upřel k němu zraky:
– a pustil jej! – a chyt se zvonice.
ZvoňZvoň, PetřePetře, matce! –
A nám všechněm taky...
A zvonek zařinčel a zapotácel
se v dol a s Petrem v temnotě se ztrácel.
53
Jan Lamač.
R. E. Jamotovi.
Jan Lamač zdědil po svém otci mlýn
v hlubokém sedle vlhké Šumavy.
Po obou stranách vzhůru táh se les,
nahoře vrouben letem oblaků
a dole mladých sosen podrůstem,
jenž rozryt mnohou roklí z jarních vod,
pojednou v svěží louku přecházel.
Té jednou stranou vejš se náhon táh
a podél cesta; pod ním v oblouku
tek chudou vodou potok jalový;
dál hučel splav a pod ním klepal mlýn
jen v lesa hluš, neb v dáli byla ves
a zrak, ni sluch nesáhal sem, ni tam.
Z té vsi a jiných mleči jezdili,
ba přijížděli sem až od hranic,
neb ten byl hlas: že na Lamačův mlýn
od konců světa není daleko –
bylť mlynář Bohu, lidem spravedliv.
54
A z mlýna chodil mlynář do vsi jen,
když k sousedům ho táhlo řízení,
o svátcích na mši, vždycky na pohřeb,
– co před lety mu žena zemřela.
Ku svatbám, křtům jen poslal, co mnil vhod
a nešel řka: „Nač bral bych víc, než dám?
a požehnání může dát jen Bůh.
Kdo rád mne má, to můj se dozví hrob,
tam mezi nimi budu dlouho dost.“
Tak schýlenému klasu dozrál čas
a odnesli jej k vísce na hřbitov,
za božích soudů vzácné semeno.
Když nyní knězi za výkrop dal plat,
sousedům dík, a první, poslední
na čerstvém rovu slzu vyplakal,
– dřív hleděl na vše s okem vypráhlým
a rukou pevnou rakev spouštěl sám,
a teprvé, když všichni odešli,
a on se vrátil, v krutý vypuk pláč, –
Jan Lamač sám se vracel k domovu.
55
Byl slunný den, z těch prvních v podjaří;
v úvalech strání ležel ještě sníh,
a s habrů loňský teprv sprchal list,
holými břehy prudce potok spěl,
po stranách vrouben křehkým náledím
a všechno bylo plno tesknoty,
– neb ve smutku se život probouzí.
Však nebe bylo jasné, holubí,
a on jak do něj hleděl upřeně,
ssál svit a teplo v duše mrákoty.
A jako jimi probouzí se květ
pod hnědých keřů hustou spletení,
tak svitem tím a teplem nebeským,
ve stínu sterých smutných myšlenek,
myšlenka jedna propukla co květ –
A jako ten, s nějž velká spadla tíž,
pln vážného, blahého oddechu,
pevným se krokem vrátil do mlýna.
Pak dům obešed kolem do kola
na prázdno velké spustil stavidlo
na počest tomu, který odešel
a poslouchal a hleděl do vody
a děl: „Tak v prázdno letí život náš –“
56
A potom vešel v jizbu otcovu
a otevřel tam starou, těžkou skříň,
jež v domě byla jako svatyně,
jíž nikdo netknul se než otec sám:
tam po své ženě choval památky,
svatební šat a vínek myrtový
a u něj první uschlé chudobky,
jež vypučely jejím na hrobě.
Pak po otcích tam starou bibli měl,
z níž čítal každé spůldne v neděli,
a on, Jan Lamač, jeho starší syn
sedával u něj tich a naslouchal,
jak četl hlasem těžkým, pokojným
a mohutným, jak venku hučel splav.
A tím do hlubin duše synovy
přecházel otce přísný, vážný duch,
však po matce že srdce měkké měl,
ten proud vždy hloub a hloub se do něj ryl,
a takou naplnil je ozvěnou,
že světa hluk v něm stichal docela.
A když pak zralých, mužných dospěl let
a pro tu svoji přísnou povahu
– ač pod ní každý znal tu dobrotu,
57
však proto, že se nejevila hrou
a laškováním, – zůstal samoten,
nenašed té, jež vyplnila by
tu celou jeho duše hlubinu,
uzavřel, život skončit v samotě;
všem láskou žít, byť nebral nižádné.
Tu bibli vyjal teď a takto čet:
„Blažen, kdo truchlí, bude potěšen;
blažen, jehožto srdce čisté jest,
neb spatří Boha; blahoslaven ten,
kdo žízní práva, – budeť napojen.“
Pak blížících se kroků ozval hluk
a různé hlasy; čeleď od pohřbu
se s mladším bratrem domů vracela.
Jan Lamač zavřel bibli, zavřel skříň
a na dvůr bratru vyšel v ústrety,
a stisknuv ruku mu, jej mlčky ved,
kde od stavidla vody hučel proud
a o těžké se opřev brlení,
stál chvíli němo; – slunce padalo
mu v plavý, běle prokvětalý vlas,
58
a na tvář klidnou, jako nad splavem
ta vodní hladina; pak položiv
dlaň vlídně na bratrovo rameno
a v jeho oči pevně upřev zrak,
děl takto:
„Chci živ býti v pokoji;
do rukou tvých své dávám dědictví,
jsi mlád a uveď v místo matčino
sem duši, která duší bude všem,
neb duše všemu schází bez ženy.
Buď pánem zde, já sluhou živnosti;
však bratry jeden vždy ať pojí stůl,
dbej, abys u něj nikdy nezbyl sám.
Já bez tvé vůle zrno jediné
v tvůj nedám mlýn, ty hleď, bys pod žernov
mi nikdy zrnka písku nevsypal.
Jsme jedna krev, buď jedna mysl v nás.“
Pak, slovo každé váže, pravil: „Já
chci věrným bratrem být ti do smrti!“
To děl a srazil k žlabu stavidlo
na znamení, že dotruchlil už mlýn
a voda bude sloužit novému,
jak bývalému pánu sloužila.
59
Pak mlčky vešel v jizbu otcovu
a na zanášku dal si donést skříň,
a na prahu odevzdal bratru klíč
od jizby té: „Tam domov tvůj, zde můj.“
A když byl nyní na zanášce sám,
svlek černý šat a v skříň jej uložil
podle své matky šatů svatebních
a jak jej skládal, sám nevěděl jak,
mu přišla myšlenka, v obleku tom
že do rakve kdys bude uložen –
Pak z truhly vyjal šat si po otci
a za chvilku v hluš lesní klepal mlýn.
***
Jan Lamač rok již v mlýně stárkoval
a s bratrem v jeden zasedali stůl
a zrno nepadlo ni sem, ni tam;
že mlčky však sedali při stole
a v domě bylo jako bývá tam,
kde duše není, smutno, podivno,
po roce uved v místo matčino
si bratr ženu, – bratru matku ne. –
A za krátko byl smutný, pustý mlýn
60
jak nikdy dřív. Jan Lamač neusmál
se celé týdny, něm’ sed ku stolu
a němý vstával; že však protivno
se stalo ženě ono mlčení,
protivný jí i bratru stal se on.
Pak k vůli ženě mlýn byl zanedbán,
neb mlečů nevšímal si hospodář,
i opouštěli jeden po druhém
a žena děla: „To nás opouští
pro Lamačovu vzdornou posupnost.“
Však sedávali dosud u stola –
a slova nepadlo ni sem, ni tam.
Tak chudnul mlýn, – však aby jako dřív
moh hospodář být ženě po vůli
a u lidí netratil pověsti,
co týden jednou, dvakrát odjížděl
a místo mlečů ob čas podivné
do mlýna přicházely postavy,
však v noci jen a jizba mlynáře
pak časem byla kupecký jak sklad
různého zboží s druhé strany hor;
neb mlýn se stával skladem podloudným.
61
Co týden napřed, každý druhý den
pak mlynář skoro do hor vyjížděl
a k ránu až se vracel každou noc.
Jan Lamač nevídal jej u stola
a celé dny když mlýn stát musel tich,
on mysle jen, že bratr toulkami
svůj statek maří, chmurněl víc a víc
a celý den se v mlýně zavíral
a celou noc, – neb nechtěl zrno to
bez vůle bratra na bratrův dát mlýn.
Však po tři dny když jednou u stola
jen s ženou jed’ a na čtvrtý když den
zas s bratrem seděli si tváří v tvář,
tu pravil: „Sypeš písku pod žernov!“
a druhý, v zraku ženy čta, co děl,
jíž Lamač stal se protivným jak smrt:
„Mlč! v mé jsi jizbě! – beztoho to vím,
že jako Jidáš krev svou zradíš kdys!“
Pak stich’. Jan Lamač zbled a vstal a šel.
A jak jej viděl dveře zavírat,
tu bratrovi to v uších hučelo
jak splav, u nějž byl tenkrát s bratrem stál,
62
a do hukotu zněla slova ta:
„Však bratry vždy ať jeden pojí stůl,
dbej, abys u něj nikdy nezbyl sám,“ –
a bylo mu, jako by pod žernov
dnes býval hodil srdce bratrovo, –
a věděl, – hodina že odbila.
Jan Lamač k stolu nikdy nesed víc. –
Teď ale vojna v zemi vypukla
a k hranicím se táhla blíž a blíž
od cizé strany; tlupy podloudné
teď nejbohatší mohly míti žeň;
leč víc než dřív též požínala smrt,
neb v horách hlídky byly nepřátel
i našich vojsk, a život v sázce byl,
ať kostky sem už padly nebo tam.
Leč ziskuchtivost mocnější než strachstrach,
a tak za letní noci bouřlivé
zas odjel mlynář. – Těžce hučel splav
ve vlhkých lesů dálný, táhlý šum.
Jan Lamač seděl dlouho do noci
sám na zanášce, – před ním ležela
na stole bible, – četl hlasitě
63
a jeho hlas se mísil z hluboka
v bouření stromů, přes něž vítr táh’.
Na jeho tváři nehnutý byl klidklid,
když zavřel knihu; pak jen naslouchal,
jak bouře z dálky táhne blíž a blíž;
pak přišlo mu si vzpomnít na otce,
na jeho hrob a starou na lípu,
jak nad ním její suky klátí se
a v dol as větve rve ta vichřice;
pak bylo mu, jako ten pohřební
by slyšel zpěv, když odnášeli ho;
pak slyšel jako kněze modlení
a chmurné žalmy umírajících. –
V ten mžik se dveře ranou rozletly
a na podlahu, tváří do země
k nohoum mu těžce jeho bratr pad.
„Jsou za mnou v patách!“ vzkřikl smrtelně,
„jsem vrah!“ – –
Jan Lamač povstal od stolu
a krokem klidným přistoup ku dveřím
a zastrčil je na dvě závory.
64
Pak děl: „Zde jizba má! – tvá tam!
a na tvou hlavu padniž bratra krev!“ –
Pak odvlek jej jak odvlekáme psa
až na práh druhdy jizby otcovy. –
Tam pustil jej, a sám se vrátil zpět.
Vzal starou bibli, uložil ji v skříň,
a zvolna vyjal ten svůj černý šat
a pokojně se do něj oblekal; –
pak s dveří sejmul obě závory
a ze země bratrovu pušku zved.
Pak poznovu se dvéře rozlétly
a zazněl hlas: Kde jest? Sem prchnul vrah!
Jan Lamač křížem ruce nastavil:
„Zde svažte mne!“ – a tak ho odvedli.
A z rána, trojí kulí do prsou,
u hřbitova Jan Lamač dokonal.
65
Na podhradí.
Jak luňák na house, tak hrad váš s šedé skály
se chmouří, pane hrabě, na můj barák malý.
Jak mezi chalupí a hradem potok běží,
tak mezi mnou a vámi propast leží.
Jen já když nahoru a vy hledíte dolů,
pohledy plné záští potkají se spolu.
Je stár ten hrad, však starší je ta skála
a dřív než hrad tu naše chalup stála.
Po synu otec dědil řeč a víru,
vy svlékali jste se jak plémě štírů.
A jako smrt a nákaza a hlíza,
tak protivna mi vaše krev je cizá!
66
***
Jste hodný, pane hrabě, z nové školy,
že skupujete naši hrstku polí;
váš správec kdys nám z hladu pomoh vlídně,
a za úrok teď můžem zmírat klidně.
A sedlák, – vždyť to víte, jak to bere,
když praskne lan, ať všechno ďábel spere!
však – pane hrabě, dejte si to říci –
jste Achab Nathanově na vinici!
A jedete-li kolem s dvěma páry,
jak uhněten a shrben sedlák starý
za vaši mzdu, na svém se poli moří,
váš ret se ku pozdravu nepokoří,
jen vaše fena po sedláku skočí
a po vás – záští blesk z pod sedlákových očí.
***
Jak luňák na house, tak hrad váš s šedé skály
se chmouří, pane hrabě, na můj barák malý.
67
Dnes večerem, ku zámecké vám bráně
přiletěl tryskem kočár nečekaně;
pak vzhůru doktor šel a naši kněži,
a řeklo se, že mladý hrabě leží,
cos o souboji mluvilo se skrytě, –
pak, že dnes v noci zemře vaše dítě!
Tu vzpomnělo se na mého mi syna,
jejž za zdí kryje nesvěcená hlína:
váš syn znal jej – i ji!... vy víte, jak to bylo,
co o život mé dítě připravilo,
mé zdravé, dobré, trpělivé dítě –
– Nu, byl můj syn – a bylo na úsvitě,
než z upomínek zamhouřil jsem oči.
Noc byla jasná, hradu po úbočí
měsíčný svit se níž a níže skrádal,
až plně do vašeho okna padal.
Já vyšel ven a used na svém prahu
a přemýšlel o svého syna vrahu; –
tu pohnulo se vaše okno slabě,
a u okna jste vy stál, pane hrabě!
68
Noc byla tichá, měsíc v plné záři,
a mně neušel rys na vaší tváři,
ni cuknutí, ni křečovité chvění –
mně za tu rozkoš bylo do modlení!
Tak, pane hrabě, nebyli jsme zvykli
vás nikdy vídat! – nikdy nevykřikly
tak vaše rty, jak teď do hluché noci:
„Spěj, Bože, jedinému děcku ku pomoci!“
Ó pane hrabě, Bůh byl stejně blízký
vám na hradu i mně zde chlapu z vísky!
a od Něj nekoupí, když pána bolí,
se slitování jako od nás polí,
a před Ním, hrabě, je to všechno stejno,
ty vaše rody, i to naše hejno! – –
Aj tak, – já viděl vaše siné líce;
dnes, méně nejsme oba, ani více
než otcové –
Nuž, s umíráčkem z rána
já pomodlím se za mladého pána! – –
69
Vlci.
Chalupa sdraná v skalném úžlabí,
na samotě, jak hnízdo jestřabí.
Tři šeré sosny stojí dokola
nad ní, jak v svah je vryta do pola.
Na střeše klesť a stěny slepené,
a práh z té jedné sosny kořene.
Z pod nízkých dveří ven se valí dým
a choulí se pod hustým sukovím.
A kdo jde kolem, když se přitmaví,
u doupěte se sotva zastaví,
kde, na půl cesty k lesu z vesnice,
se uhnízdili vlk a vlčice.
70
***
„To na dětech si člověk vyhlídá!“
vlčice stará vlku povídá,
jak prázdného dva sedí u stolu
a oheň z krbu šlehá v plápolu.
„Den po dni se tak v hladu vystřídá
a on se dívá na své rodiče,
jak nevděčné a němé dobytče,
jež nedbá, zda mu matka vyhladne!
Však, když se chce, se lecos popadne!
a nechtějí-li vzíti do díla,
že bojí se té chasy z vlčince,
je dosti děr do jejich ovčince.
Ne nadarmo bůh noci posýlá,
a nač pak v poli sžatý leží klas,
a nač pak v světě všechno má svůj čas
a známou stopou chodí z lesa ven! –
Však Jíra sedí, zabrán v hloupý sen
a chodí, jako nebylo by nás
a hledí v svět jak tupé nevinně,
a neví, bůh jak v nebes výšině
ten nevděk dětí trestá nejhůře!“ –
71
A do kouta hled matky střelí jen,
kde Jíra sedí jako přimrazen.
„Já hrabala proň jako pro kuře,
když malý byl, a on se vzepíná,
když dím: „Tam chlapče dobrá příčina,“
a huhlá cos o lidech poctivých. –
Já, matka tvá, ti pravím, není jich!
a byť mi stokrát sděli: vlčice,
já podívám se všechněm do líce
a dím, že vlků pln je celý svět
a hledí jen, jak druh by druha sněd!“
A matky divá, vlčí zřenice
do kouta hledí, opřen u stěny
kde do plamene, s chvojné lavice,
se dívá Jíra jako zjevený.
„A nač tě táta střílet naučil? –
když kluk jsi byl, tu jsi se nemučil
pro lecjakéhos toho zajíce –
leč, co k nám přišel nový myslivec
a cukrová ta jeho dívčice,
tu po čertech ti nějak těžká věc
72
tu pušku vzít a zajít do lesa –
Což matka! – ať si hlady poklesá,
což pak jsou tobě tvoji rodiče?
Ty, nevděčné jak němé dobytče,
jsi zadíval se někam v zahradu,
jež zavřena ti na sto západů!“ –
A teď, jak oheň do krve si ved,
se zdálo, v koutě že ten Jíra zbled.
A beze slova z lavice se zved
a sňal tu starou pušku se stěny. –
A němý vyšel přes práh světnice,
odkud se lila záře měsíce
přes skalnou stráň až v obzor vzdálený.
***
„Je daleko ta panská obora,
však Jíra přec už mohl by tu být,
snad někde zas se u myslivny shlíd –
ó krásná je to v stáří podpora!“
73
A starý, v němž se přece pohnul cit,
ven vyšel přes práh. Měsícový svit
lil protější se vzhůru po hoře,
kde bělala se stezka k oboře.
A za horou se obzor modravěl,
že, jak se plně proti němu skvěl
ten bílý, ostrý měsícový jas,
byl bys tam poznal jeden z hlavy vlas. –
A v tom tam šlehnul blesk – a druhý zas!
Však, jedna rána ozvala se v ráz:
jen zahučela dlouhou ozvěnou. –
A starý pytlák, s tváří zděšenou,
v dál upřel vlčí, vytřeštěný hled,
a zachvěl se; –
leč byl to jenom mžik:
Vždyť myslivec už stár je tolik let
a za pytláky neslídí v ten čas! –
A do tváře krev vrátila se zpět,
neb od obzoru odrazil se stín
a on jej znal, že byl to jeho syn.
Než vešel do jizby, děl: „Bohu dík!“ –
74
A teď se otevřela závora
a Jíra vstoup, – však trochu vrávorá,
a není div, neb Jíra byl tu hned,
sotva že starý ku stolu si sed.
A Jíra pušku hodil na skobu
a těžce sed a měnil podobu. –
Teď pravou rukou pod kazajku vjel. –
Pak hodil číms do prostřed světnice:
„Zde matko máte toho zajíce,
buď za vaše vám slova odveta...
Ta cesta, matko, buď však prokleta!“
A Jíra mrtev spadl s lavice.
75
Hodiny.
„Dal jsem vás volat, dal jsem vám plat
za každý úder tepnový, –
co zevlujete napořád?
přec dím, že vám chci všechno dát
a žádný z vás mi nepoví
jak dlouho ještě budu umírat!“
A na hodiny upřel hled,
hodiny zvolna v sled a sled
se pošinuly o minut pět.
„Ten parní stroj ať zastaví!
ten skřipot kol mi řeže v sluch,
toť sama věčnost rozpráví
z té litinové ohavy,
pryč s párou, čoudem, chci mít vzduch!“
76
A na hodiny upřel hled,
hodiny zvolna v sled a sled
se pošinuly o minut pět.
„Ten stroj, – nu jen ho nechte jít –
jen minutu chci oddechu,
tam od těch hodin chci mít klid! –
což ty nemůže nikdo zastavit,
neb popohnat je ku spěchu?!“
A na hodiny upřel hled,
hodiny zvolna v sled a sled
se pošinuly o minut pět.
„Kde že můj syn? – již od včíra
sem nepřišel; – aj vesele
tam není, kde se umírá...
Teď někdo dveře otvírá,
kdo že mu přístup odpírá? –
Aj, – pusťte mi sem přítele!“
A ku dveřím teď upřel hled
a ku hodinám zase zpět:
„Těch lidí bylo tolik set...!“
77
A starý Brožek, tich a bled
se k nemocného loži sklonil:
„Nuž, pane, za těch minut pět,
jež jste co den postrčil zpět,
by zvonek z práce pozděj zvonil,
– mnou dávají vám všichni odpouštět...“
78
Imogena.
F. Heritesovi.
Byla dcera loutkářova,
měla otce, měla matku
a pak jednu kamarádku,
říkala jí Imogena.
Měla jiných přátel taky,
znala je však jen dle jména,
ale bledá Imogena
půjčila jí tvář i zraky.
Rytíře a prince, mnichy,
kouzelníky, loupežníky,
zvěšela je na hřebíky
a pak nastal hovor tichý:
„Je ti zima, Imogeno?
zde je teplý šátek z vlny,
nebude-li poslouženo,
zde je čaje koflík plný.
79
Ne? – tak pojď na prsa moje,
hlavu sem a sem dej ruku;
slyšíš, jak ti srdce v tluku
dí, žes moje, Imogeno? –
Ach, jdi pryč! – ty oči tvoje
hledí, jako když se stýská
ah, tam ten tvůj princ se blýská! –
Imogeno, duše moje!
Hleď, jak se mu oči svítí,
a jsou přec to oči z ledu,
co je v nich, říc nedovedu –
Imogeno! ublíží ti!
Sem dej hlavu a sem ruku,
s bohem spi a s andělema;
jak? – že nelze pro tu muku?
pravím ti, že srdce nemá!
Pojď, já budu tvoje máti
a ty moje dcera milá,
ne, – já budu smrťka bílá
a ty budeš umírati.
80
Teď to umíš! – zrovna k slovu!
mlč, vždyť my si rozumíme –
A nyní tě položíme
v prázdnou rakev Kašpárkovu.
A teď je to ukončeno. –
Vidíš je, ty oči z ledu?
kdybys mohla zřít, v tu bědu
jak se dívá! – Imogeno!“
„Imogeno“ – slaběj znova
a pak v koutku, v loutek stínu
s Kašpárkovou rakví v klínu
spí dceruška loutkářova. –
Se skoby zrak čaroděje
do čira, jak v dál, se dívá,
vedle něj se ďábel směje
a Kašpárek hlavou kývá.
81
Kamarádi.
Světnice skoro bez nábytku;
dvě nízké v rozích postele,
dvě židle, stůl přistrčen v zídku,
tak zrovna pro dva přátele,
skříň jedna na chleb, věšák dvojí,
na stěně obraz vrouben chvojí
a ticho jako v kostele.
Kamínka hřejou, lampa čadí,
v strop dým se valí tabáku,
tak sedí tu dva kamarádi,
dvé starých, pevných junáků;
jeden jak mléko vlasy šedé,
mladicky druhý ještě vede
si s knírem, šedým do máku.
82
Z konvice jedné pijou oba,
a druh ji druhu přistrčí,
a v dno-li vede krátká doba,
jen ramenoma pokrčí,
dí: „V hodinách se dnes to mate,“
a ručkou točí tolikráte,
až devátá v nich zahrčí.
To čepobitím bývá k spaní,
však dnes už dávno minul čas,
a v konvi skoro tknuto ani,
ten kroutí vous, ten hladí vlas
a každý hledí v jinou stranu,
až, ob minutu v jednu ránu
jich zrak se sveze na obraz.
Druh na soudruha nepohledne
a vousáč hledí z nesměla,
teď druhý číhal, teď se zvedne
a obočí pne do čela:
„Vždyť, hrome, nejsme na poplachu!
jen též se dívej, starý brachu! –
vždyť třicet let, co umřela. –
83
Že mně jí přál, Bůh měl mne radši,
však ona? – nevím ani hles,
leč měls ji rád – byls hezčí, mladší,
a já se toulal vojnou kdes,
až pustili mne podle stáří,
šla plačky se mnou ku oltáři,
pak byla věrna jako pes.
Šla za mnou nazpět k mému pluku;
nač voják, než by vojačil? –
tam nejprv my si stiskli ruku,
když v ráz nepřítel přikvačil:
já v před, ty raněn; – já dal v stanu
ti chorou ženu pod ochranu
a tys jí oči zatlačil.
A dnes je tomu třicet roků,
nuž, starý brachu, vesele!
Zde připij té tam v dlouhém loku,
já tisknu ruku přítele –
– Nu, víš, já byl už u hrobníka,
ať co si chce kdo tomu říká,
on v jeden hrob nám ustele.“
84
Anna Potocká.
Květ jabloně se zvolna v trávu chvěl
a na nejvyšším suku zpíval pták,
a skrze suky slunce západní
se proudilo jak zlatou záplavou. –
Vzduch vlahý byl a příjemný a tich,
jen lehkým vánkem mluvě do duše,
jak zalehá do husté trávy luk.
Ve stínu květem bílé jabloně
seděla v trávě Anna Potocká
a vyšívala svatební svůj šat.
Na jejích lících rozhostěn byl klid
jak v líci těch, v jichž duši jaro jest;
tak snivý, blahý, vážný zároveň
jak jaro samo; – též tak plný tuch.
A v takové jak duše náladě
nám všechno bližší, každý boží tvor
85
i květ i tráva, řečí mluvíc k nám
svou vlastní, však v té chvíli naší též
že cítíme, jak s nimi jedno jsme:
tak bylo jí, jako by celý svět
v tu chvíli žil a dýchal v jedno s ní.
I jak teď oči zvedla od práce
a rozhledla se travou u nohou
a spatřila tu bujnou květů směs,
žluťák a zvonky, sléz a jitrocí
a pomněnky, a spatřila již teď
tak mnohý, záhy podlomený stvol
a na všem zvadlý jabloňový květ,
tak rozsypaný jako první sníh:
tu bylo na mžik jí, jak v šerou hloub
by žití nahledla; – však na mžik jen.
Pak přes líce jí úsměv přeletěl
a utrhnuvši sama jeden květ,
jak jeho tvar a zvláštní podoba
na šaty jala se ho vyšívat;
a děla tak: „Zde bude se mnou žít,
co se mnou květlo v jaru lásky mé,
i bude se mnou žíti v zpomínce,
až napadne ten stáří mrazný sníh.“
86
Na jabloni teď zvučně zapěl pták
a strhal pásmo matných myšlenek
a naslouchala; – potom poznovu
se v práci vnořila – a myšlenky
jak dříve zalétaly v budoucnost,
tak nyní vracely se v přešlý čas
a na šatu jak vyvstával ten květ,
tak před ní ležel obraz života.
I viděla se bědnou sirotou,
svou matku, otce dávno pohřbeny,
a ona jak tu zbyla jako pták,
jenž hnízdo má, však více ničeho.
I cítila těch cizích rukou chlad
a hledů nepřízeň a prázdno slov
těch, kdož jí otcem, matkou měli být,
však děcku již jí byli cizotou. –
I viděla, jak z děcka dospěla
a jak byl spuštěn rodinný ten dvůr,
v němž cizí ruka vládla tolik let,
a jak ten cizí, chladný, krevný rod
se v záští loučil s dvorem Potockých.
Však teď se rázem všechno zjinačí –
a jak tak všechno v mysli zvracela,
87
tu po chvíli se zrak jí zakalil
pol štěstím, pol tou bolnou vzpomínkou,
však štěstím víc; – a jako chvěje list
se dechem větru, aniž sám ví jak,
tak na rtech se jí píseň zachvěla:
„Leť mi jen, kvítečku, od ruky leť,
kdyby mne matička viděla teď,
což by v tu chvíli
ty staré oči se štěstím zarosily.
V hodinu večerní, v hodinu ranní
vzpomínám na tebe, vzpomínám na ni –
na tě, můj milý,
jak by tě ty staré ruce pohladily.
Matčina slza, nevěsty smích,
což smutna je svatba bez jednoho z nich,
leč, tys můj v mále
a my se milujem neskonale!
Než routa odkvěte, než skvitne vřes,
dávno už ruce spojil nám kněz –
„Na dlouhé štěstí!
žežulko! – až budem z chrámu se vésti.“
88
Leť mi jen, kvítečku, od ruky leť,
zdali nám po letech bude jak teď, –
vždycky jak nyní,
až přijdu podívat v starou se skříni? –“
Na jabloni teď náhle zmlknul pták
a na ovrubu šatu padnul stín –
a ona, ruce sepnouc do klína,
se zadívala v modrou, dálnou dál,
kde přes les táhlo hejno hrdliček
a kroužilo jak oblak sněživý.
A ona jako ten, jenž ve snu zří
milenou podobu, se usmála
a zase jako ten, jenž zbudiv se,
pojednou spatří státi u lože,
co ve snu ještě vřelej miloval,
než může v žití být, – pozvedla zrak
tak plný štěstí, blaha, neviny, –
neb ten, jejž právě viděla v svém snu,
tu stál, jak žil –
A ona povstala
a upřela mu v oči dívčí zrak
89
a děla: „Štěpáne, tys hodným byl,
že’s přišel ke mně právě v tento mžik“ –
a děla: „Jak byl krásný ten můj sen!“ –
A on jen řek: – (to nebyl jako on,
a oči těkaly mu sem a tam
a nemohly se dívat v důvěře
v ten její dívčí, otevřený zrak –
však hanbou ne, neb on tu stálstál, jak žil
a co měl v tváři, měl v svém srdci též –
leč stál tu, jako nepevnosti pln
je ten, kdo v srdci slova cítí trn,
jež vzpírá se tak drsně vejít v ret,
neb ví, že jistě zraní do krve
a nechce tak; – však přec to musí být) –
a řek: „Má Anno, musím jíti v dál,
jít daleko a musím jíti hned,
neb žehne mne jak uhlí řežavé
ta půda zde a nelze podívat
se nikomu mi z lidí do očí,
ač vím, že mohu vrátit jejich hled
a z duše čisté, Anno! – leč, jdu v dál
a vrátím se, já k tobě vrátím se
a k nim se vrátím, Anno, abych pak
90
jim teprv vrátil jejich drsný hled
a tobě pohled tvůj“ – a jeho hlas
se zdusil v slzách –
Ona stála jen,
vše poslouchajíc jako prázdný zvuk,
jak nasloucháme větru šumění,
jenž víc a méně hučí stromovím,
tu svane list, a tu ulomí sněť,
a teď, kdy náhle zahučel, – jen v ráz,
v tu chvíli zlomil nejdražší nám štěp.
I hleděla naň, neptala se proč
a nic se neptala, jen hleděla
do čiré dáli, kde ty hrdličky
nad modrým lesem bílé kroužily,
a hleděla, jak hledí do čira
zrak, v němž se taví duše –
A ten zrak
teď náhle v oči jeho vhroužila
tak upřímně, jak může dítě jen
a přec tak pevně, jako může ten,
kdo nelhal nikdy – a co miloval,
jen miloval, že nenacházel lež!
91
„Je Štěpáne jen týden před svatbou,
však, jestli roky bude týden ten,
vím, že se vrátíš – a já budu šít,
a zde ten šat, až u oltáře kdys
se dotkne stupňů, – jestli vzpomenu,
pak odpuštěn ten velký bude žal,
jejž přines mi ten den a mnohých víc –“
A Štěpán šel – a ona upřela
oči v tu dálnou tmavící se hloub,
kde zapadlo to hejno hrdliček.
***
Rok minul – léto, jeseň, zimní čas
a s větrem vlahým navrátilo znov
se jaro zpět – a bylo překrásné,
jak jaro bývá vždy; – nějaký květ
má pro každého; a každého dlaň
tak po něm sahá, přitiskne jej v ret. –
A na jabloni zase zpíval pták
a ona v den, jak v onen před rokem,
tam vyšívala svatební svůj šat –
92
a mnohý květ, jenž nebyl před rokem,
tam našel místa; – rosná krůpěj též.
A za rokem zas jiný minul rok
a jiný zas, – a on se nevracel
a nedal zprávy; – z lidských řečí jen
to znělo, jen jak potok povídá,
přes každý jinak hrče oblázek,
a stichne v ráz – : Že našel štěstí své
ten chudý Štěpán kdesi za mořem;
a z tůně jak se potok nevrací,
že nevrátí se domů také on.
Však ona čekala a věřila
a věděla, že kdyby moře hloub
jej pohltila, on se vrátí zas,
neb slíbil tak; – a šaty svatební
jen šila dál a dál tak míjel čas.
A míjel jako proudy jarních vod,
jež rozrývají květné lučiny
a berou květ a rýha zůstává –
93
A mezi zvonky, sléz a jitrocí
a fialy a růže šípkové
vyšila Anna kvítek zeměžluč
a rosy na něm jako v podvečer.
A v modrotmavou, hloubící se dál,
kde tměl se les a tměla obloha,
svůj upírala tmavý, šerý zrak
tak mrakavý, jak na lukách je tůň,
když kráčí noc a není žádných hvězd –
A nebe bylo jako jedna tkaň
tam za lesem a les se odrážel
od ní jak němý, nepohnutý stín.
A jak tu hleděla tak do dáli
a cítila těch dlouhých roků chod
a nepohnutou, šerou přítomnost,
tu bylo jí, jak večerní by chlad
byl náhle v hloub jí duše zamrazil –
a na bílém jak šatu svatebním
ležela v klínu horká v dlani dlaň,
tu vyhrkly jí slzy do očí
a skrápaly na kmentový ten šat.
A jak tak němé byly její rty,
tmavou jí myslí táhla píseň ta:
94
„Když tak je vůle tvá, nech tedy milování,
jen ještě jednou dej mi drahou ruku svou,
ať ucítí ten pal na horoucí mé skráni,
a slza padne-li na drahou ruku tvou,
vždyť to na neshledání!
A Bůh tě opatruj, kam kroky tvé se sklání,
kdekoliv postojíš u Jeho podnoží, –
mých stesků zapomeň, slyš jen mé požehnání,
má hlava jednou též se k míru uloží
a potom na shledání!“ –
I bylo jí, jako kdy loučí se
se stromem květ, – tak volno bylo jí;
a přec se loučí jen ten svadlý květ,
anebo ten, jejž v předčas urve bouř.
I šla a zavřela ten bílý šat
do truhly, již zdědila po matce,
by neotevřela jí nikdy víc. –
A jak to víko truhly zavřela,
tu zdálo se jí, že je zavírá
nad celým životem – a od těch chvil
byl v jejích prsou nepohnutý klid.
95
***
A on se vrátil; – tak šel lidský hlas,
leč jí ten hlas byl jako větru šum,
jenž od strniště táhne jabloní,
když byl už podzim všechny listy svál
a haluz byla suchá, bezkvětá
a dlouho v klínu země dřímal květ
a dřímal pokojně – svůj dočkav čas.
A takto šly ty lidské pověsti:
„Ten chudý Štěpán, boháč vrátil se,
však nešťasten a s ním se vrátilo
malounké děvče, – bůh ví kde je vzal.“
A Štěpán boháč statek zakoupil
hned vedle Potockých a tak tu žil,
všem znám a všechny znaje jako dřív;
jen té, jež dřív mu byla blízká tak,
– a srdci bližším nic nemůže být –
a teď tak vzdálena, neb moře víc
je dělila ta hradba kamenná,
jen jí nepohled nikdy tváří v tvář.
96
A za ten rok, co tak tu StěpánŠtěpán byl,
si pravili: „O deset sestár let.“
A podzim byl a Anna Potocká
spřádala len a přadla tenkou nit
a pravila ku staré Markétě,
jež stará byla Potockých jak děd
a u krbu si ruce shřívala –
a děla k ní: „– Ten bude dobře spát,
kdo jednou v to se plátno uloží,
tak měkké je, a vlhce spředené –“
A stará služka ruce sepjala
a děla: „Nehřeš, dítě, jiní jsou,
jimž pán Bůh ještě větší seslal žal –“
A v tom se dveře otevřely v síň
a bled – a přece byl to krásný muž,
ač zlomen tak ty dveře otvíral, –
v síň vstoupil Štěpán: –
„Já se navrátil
a ostatní suď mezi námi Bůh! –“
97
A ona hleděla, jak hledíme
na toho, jenž nám v srdce ublížil
a přec nemůžem ublížit mu my,
a hleděla naň, jak by vešel ten,
jejž dlouho čekala a věděla,
že chvíle přijde, sem kdy vstoupí k ní,
a hleděla naň, jako hledí zrak,
když duše pokojna je v hlubinách.
A podala mu židli u krbu.
A Štěpán sed a v oheň upřel zrak
a mluvil zvolna, každý váže hles,
ať v očistu mu padal, nebo soud. –
A vzpomenul na blahý večer ten,
kdy bylo zrovna týden před svatbou
a on tak šťasten, jak jen můž’ být mužmuž,
kdy dívce může říci: Ženo má! –
a srdce plné záře slunečné
a naděje a v život důvěry,
v ten jarní večer vcházel do sadu,
kde ona šila svatební svůj šat. –
A jak tam vcházel, ruku na lati
98
tu jak se někde za ním ozval smích
a slovo ostré, chladné jako nůž
mu vjelo do srdce: – „Hle Štěpán tam,
ten žebrák Štěpán, ženich Potocké!
toť hezké věno! – kterým pozlatí
si peří své ten otrhaný páv –“
A v něm v to slovo sedla všechna krev
a on tu stál a nemoh ohlednout
se po nikom, neb z lidských zraků všech
se viděl šklebit tu svou chudobu
a jejích dívčích zraků zapomněl –
a hlavou hučel jizlivý ten smích
a krev se zdivočila v tento mžik
a myslel jen – a víc nemyslel nic –
jak s „V hrdlo lžeš!“ – ten lhavý úsměšek
v líc nestoudnou by moh jim hodit zpět!
A tak že hodil i to srdce své
a štěstí její a šel v dálný svět
tam za mořem, kde bídný jest jen ten,
kdo srdcem bídný – a tam pracovat
chtěl k úmoru a pak se vrátit zas
a říci jí: Jak živ je nad ní Bůh,
99
by odpustila mu ten velký žal
a říci jim, že chudák, žebrák víc
se nejde šatit statkem Potockých.
A tak že šel – a štěstí přálo mu
a pak byl mužem, – mužem byl! – ó muž!
A ta, jíž chotěm byl, že zemřela;
však její hrob že není spuštěný,
neb vlídná bylabyla, jak je krotký pták,
– a tak s tím ptačím zrakem zemřela.
A on se vrátil s děckem sirotou
a po letech šerého života
a po všem zlu, co on učinil jí
a po slzách a marném doufání
a pro to její žití zmařené,
že přišel k ní, by moh ji odprosit.
A ona, byť nemohla manželkou
mu nikdy být, – byť je i oddal kněz –
by matkou byla jeho sirotě!“sirotě!
100
A Anna děla jenom: – „ Štěpáne,
v ten jarní večer pod tou jabloní,
se skončil mého žití krásný sen –
však tvému děcku, – chci mu matkou být.“
A jak mu nyní ruku podala
a on tu ruku tisknul v ruce své,
tu skrápla slza na tu jeho dlaň
– a byli rozloučeni na věky. –
A Štěpán odešel a chřad a chřad
a v příštím jaru zemřel; – do rakve
jej uložili v plátně, běleném
na sněhu v zimě: – „Měkce bude spát,
kdo jednou v to se plátno uloží.“
A z toho plátna druhý bílý kus
složila v truhlu Anna Potocká,
až ona bude, jako teď je on. –
I Anna byla matkou sirotě
a vzpomínajíc na to děctví své,
jí věrnou matkou byla dvakráte.
A dívka dospěla, jak v poli květ.
101
A večer byl, zas v krásný jarní den
a jabloňové suché na sněti
dvé šveholilo černých vlašťovek,
a povídaly si; – to ví Bůh sám,
co mají si ti ptáci povídat.
A pod jabloní Anna Potocká
zas vyšívala bílý k svatbě šat
a modrých zvonků došívala tam,
svatebních zvonků plnou ovrubu.
A druhý den, v tom šatě svatebním,
v tom šatě někdy Anny Potocké,
šla do kostela dcera Štěpána.
A Anna stála za ní za matku
a hleděla na stupeň oltáře;
– však dítě z všeho nevědělo nic
a v jeho tváři slunce úsměvem
se zračil celý žití klid a svit.
102
A ona, jak tu stála za matku,
jak stupně dotknul svatební se šat,
jen viděla ten děcka svit a klid.
A v srdci bylo Anně Potocké,
jak viděla by celý život svůj,
– a nebylo v něm čeho odpouštět.
103
Papů.
To bylo kdes na dálném Michiganu,
kde vlny bijou ještě ve prales
a odnáší jak utržený vřes
to rudé plémě divých Indiánů.
Já často zabloudil v ty lesné břehy
a za srnou se pouštěl huštinou,
neb za nějakou divnou květinou,
jež rostla v tiši osamělé něhy,
tak sobě stačíc vlastním životem.
Jen stlumeným pak zněly hukotem
divoké vlny lesní do tišiny. –
Tak bloudě kdys tmavého lesa stínem,
jsem náhle lučné vstoupil do mýtiny,
zarostlé šípkovím a rozmarýnem;
______
„Papů“ indiánské jméno jako naše: Mimi, děťátko.
104
jen v jednom místě hlína ještě živá,
a nad ní mladá jedlice se kývá
z pol zelená a z pola suší rudá.
To zahrada, jakých i jinde bývá
po šíré zemi; – ale zde, v tu stranu
se zdála býti dvojnásob tak chudá
a opuštěná, jako žádná v světě,
neb krom té srny, hledící skrz snětě,
nepřišel nikdo v hřbitov Indiánů.
***
„Jak, vám se líbí košíček ten malý,
tak malovaný, jako z jara louka? –
Nuž pohleďte: zde malá sůvka houká,
zde rudé slunce v kožich vlka pálí,
zde srdce krvavé, jak těžký květ
na stéblu trávy shýbá se až k zemi,
a zde velkého ptáka uvidět,
jenž čepýří se v žluto oblaků,
a malou rybu drže v zobáku,
tak spokojeně dívá se v ten svět! –
zde želva, bobr, celý ten sbor němý,
jak vídati jej na vodách a v lese,
a tady, teď jen dobře dívejte se,
105
je zavinuto malé, drobné Papů.
A pohleďte, jak vůkol leží sníh
a ono zrovna že se zimou třese,
oči jak vlče! – ale co je v nich,
já do dneška to nevím, ač to chápu,
co chtějí as ty oči vyprávět –
Nuž tedy; jest již sedm tomu let,
co poslední tu indiánskou tlupu
můj vyhnal muž kams do neznámé dáli;
byli prý živi od lesního lupu
a on byl tenkrát vrchním úředníkem
a jednal rád, když mírněj si to přáli;
vždyť víte jak to v republice zvykem,
kde Indián se setká s osadníkem,
jak za zvěří se za ním z pušky pálí.
Vy viděl jste ten hřbitov zanedbaný
a čerstvý hrob pod šípkovými keři,
tam stařec, náčelník byl pochovaný,
jejž loni s druhé Mississippské strany
sem přinesli větvových na marách:
chtěl dřímat tam, kde otců jeho prach.
Nuž, ať si tomu kdo a jak chce věří,
já dím, ti lidé přece nejsou zvěří!
106
V rok poslední, co tady doma byli,
měli jsme zimu, málokdy jak bývá,
nás ani vlastní domy nechránily
a oni byli v lese, zvěř jak divá.
A je-li muky, pak ji snesou ženy.
Kdys večerem já byla doma sama,
náš malý Jeník, právě nakojený,
byl u kamen přikrytý peřinkama;
já byla ještě po tom děcku mdlá,
a slyšíc, jak tam zuří bouře zlá,
já lekala jsem každého se hlesu;
v tom dítě piplo – a já jak mu nesu
láhvičku s mlékem, otevrou se dvéře
a přede mnou, jak kus vychrtlé zvěře,
cos držíc v loktech, Indiánka stála.
V tu chvíli nevím co jsem udělala,
leč v loktech dítě cítila jsem rázem,
a s děckem matka proti matce stála.
Nevím, jak dlouho takto proti sobě
jsme byly, vím, že mihla se mi hlavou
myšlenka na mé a to její robě,
107
mé teplé tak a její skřehlé mrazem,
mé syté, její mroucí pod únavou,
a matky prsy hluboce tak vpadly;
a přece, Bože! – vždyť jsme matky obě!
A cítila jsem, jak se slzy kradly
mi do očí –
A pak to děcko svoje
jsem položila do kolébky zpět
a ona stála nemluvíc, jak čeká
jen němý tvor, – však byl ten její hled,
jak oči každého jsou u člověka,
když trpí divoce a nevýslovně.
I vzala jsem tu teplou láhev mléka –
Jak hltavě pil zhladovělý ret
drobného, zimničného ubožátka!
A teď se zdálo mi, že i ta matka
již není vlčice, neb jak tak, schřadlá,
to slabé děcko držela mi v před,
tu v dlaň mi horká, horká slza padla.
A potom tedy přišla každý den
a děcko sílilo se vůčihledě
a matky hled byl jako proměněn.
108
Tak přešla zima, a pak jaro v sledě,
že uživit již v lese moh se pták.
A právě když přilétly vlašťovice
zpět pod náš krov – já nevím ani jak
to srdce míti mohli, – měli však!
dí : „V kraji Indián být nesmí více.“
A tak jim tedy jejich lesy vzali
a vedli je za Mississippi v dáli.
A večer v den, než odsud s nimi táhli,
ta matka přišla ke mně naposled,
a děcka ručky proti mně se vztáhly
a dávaly mi košíček ten malý,
jejž zde vidíte – samý lesní květ
a vše, co všem nám dává boží svět,
byť jedny lidmi, druhé zvěří zvali!
A tady mezi divokými květy
se na svět dívá divoké to Papů,
jak v památku je zobrazila matka.
109
A hledím-li v ty oči nemluvňátka
a pohlednu-li potom na své robě,
tu myslím si, že ač nás dělí světy
a vše, – jsme přece jenom matky obě,
a ona větší všech svou pro útrapu.
Hošíku mému bude sedm let,
je zdráv a růžový, jak polní květ. –
Kde je? co dělá Indiánské Papů?“
110
ROMANCE A JINÉ BÁSNĚ.
[111]
Tři králové.
Tři králové vyjeli k Betlemu,
ku spasiteli našemu,
každý z nich nesl vzácný dar,
Kašpar, Melichar i Baltazar.
Když loučil se s nimi Herodes,
chtěl všechno vědět, co kdo nes,
i děli: „Myrhu, to a to,“ –
však dali tuze pozor na zlato.
Tři králové nebyli lakomí,
chtěli jen míti vědomí,
že tam, kde hvězdný paprsk plál,
skutečně není zemský král.
113
A když jsou vešli do chlíva,
kde děťátko se usmívá,
poklekli zbožně u jeslí
a dávalidávali, co přinesli.
Zlato a myrhu a kadidlo
– to zlato bylo osidlo! –
však děcko jen se usmálo
a vše, – jen zlato nebralo.
I vzpomněli si Heroda
a děli: „To divná příhoda!
to jistě není zemský král,
neb jako všichni, hned by zlato bral!“
A panna Maria děla pak:
„Nač pokoušíte Boha tak?
leč, chcete-li něco nechat nám,
dejte to Josefovi tam.“ –
Tři králové z Betlema odjeli
zdrávi a šťastni a veseli
a děli každému, kdo měl sluch,
že v Betlemě se zrodil Bůh!
114
Ďáblova romance.
Vyletěl ďábel z pekel vrat;
šel lidské duše kupovat
a ve chlupatém měchu
sic neměl žádný drahý skvost,
leč vzácných darů dost a dost,
jež prsty berou v spěchu.
Neb čert že zlato rozdává,
jen v pohádkách se čítává,
dnes stůně na myšlenku:
svět sám si všechno vyrábí,
a do pekla jej nevábí
jít cizí na vstupenku.
115
Dnes v pekle, v době výstav, cen,
sta sochařů co noc a den
odlévá ďablůďáblů masky;
to ďáblů každé podoby,
a v dračku jdou ty ozdoby,
v nichž schází maska lásky.
Té arciť v pekle nemají,
a v nebe-li se dívají,
tam andělé jim hrozí;
tak, velké škody nevidí:
Nač maska lásky pro lidi,
když nemají jí bozi!
Nuž, co by napočítal pět,
ďas na tu malou kouli slét,
kde je ten velký Bábel;
a nežli popadnout moh’ dech
byl prázdný jeho velký měch,
že ušklíb se sám ďábel.
116
A že se málo uchodil,
by na zdraví si neškodil,
v luh vyšel si a lesy,
a liboval si pohody,
a okusoval jahody,
až v trávě uleh kdesi.
Tu v ďábla jak by vjel byl ďas,
a vskočil s chechtem v jeden ráz:
„Hle, tady mezi klásky,
– až za vtipný bych žert to měl, –
Bůh v roztržitu zapomněl
v tom hnízdě masku lásky!“
A ďábel poklek do kvítků
a jal se dělat odlitků,
jak v pekle se byl učil,
a hned nes na trh některé:
že svět se o ně popere,
svou ďáblí ctí si ručil.
117
Však málo našly odbytu:
kdes tak šla jedna do citu
a někde jednu ztratil –
I nechal si je ďábel sám
a pekla tmavým ku branám
se více nenavrátil
118
Hračkář.
Co slunce vystouplo nad hory,
co slunce za hory padá,
v stínu své tmavé komory
tu divnou družinu skládá;
ze střídy chleba je hněte a žmolí,
sám tvrdou si kůrku máčí a solí –
nechci se přít,
však myslím, ten chlap má prasmutný byt.
Před ním na stolku kejklavém
více jich, než na stu šachů,
a každá je na poli nepravém,
on o ně v stálém je strachu;
119
lidé i mátohy, ďábli i bozi,
a každý, jak vidět, se na něčem vozí:
nevidný lep
je připjal v hračkářův kůrkový chleb.
Jest jich tu jako je na medu much,
oděných v rozličné cetky;
padá-li jeden, – lepkavý druh
za pačes chytne ho hnedky:
veselá družina v kejklavém stole;
byli už nejednou na zemi dole,
ale on tich,
jak je tam porazil, zase je zdvih’.
A hněte a žmolí a lepí je dál,
až někdy sám se tak diví,
kde tolik píle a chvíle byl vzal;
však on je dělá – a ony ho živí!
A tak mu léta mijí jak dnové,
z mody-li vychází, vymýšlí nové; –
jen ve snu tak
se zdá mu, že se mu chechtají v znak.
120
Pak se mu zdají ty postavy
ne z chleba jenom a vosku,
leč z neznámé jakés přípravy,
jež hněte se z krve a mozku –
A potom zdivočí, rázem to skácí:
ale jak praveno, zmařil jen práci
a zvedne je hned
a žmolí a hněte zas tisíc let.
121
Zlatý pták.
Bed. Fridovi.
Kraj smuten byl a šer a tich
a bez hlesu, jak u mrtvých
jen bývá na hřbitovu;
zrak lidský už jen k zemi tíh’,
na lidských ústech zemřel smích –
a v každém srdci, kolik jich,
vězela tíže kovu.
To byla zem jak ze světa,
jak Bohem samým prokleta
a v nenávisti lidí;
luh zpráhlý, haluz bezkvětá,
žeň prázdná, oseň nesetá,
a kde ji zeleň propletá,
ni dravec nezaslídí.
122
A bídný byl té země lid,
a ve své bídě položit
už neměl kam své skráně;
neb z jeho prsou vymřel cit,
a nemoh žít a nemoh mřít
a bylo, jak by v čelo vryt
mu znak byl kletby Páně.
Tu, neznat odkud, neznat jak,
v tu zem přiletěl zlatý pták;
v sněť suchou used letem,
a sotva se jí dotknul tak,
údivem žasnul každý zrak,
neb větev, – už to nejinak, –
se obalila květem.
A sotva tak, pták letěl dál –
a luh i sad se zelenal
pod křídel jeho jasem,
i bylo, jak by sníh byl s’tál,
jak vzduch by jarem oddychal,
a země, kudy pospíchal,
se probouzela žasem.
123
A větší div, a větší žas:
neb ve plod květ a setba v klas
tou dozrávaly chvílí;
neb křídlem pták jak mávnul, v ráz
kouzelný bylo slyšet hlas: –
to jeho zpěvem bylo as,
že zázraky ty byly!
Neb zněl ten zpěv jak větru šum
skrz chrámy, které padly v rum,
zněl žalozpěv jak táhlý –
a zase zněl skrz mračno dum,
jak píseň hromná vítězům
se z bouřných prsou hrne k rtům,
– a lidé k srdci sáhli!
I bylo, jak se trhá led; –
krev vracela se k srdci zpět
a tepny žehly vznětem,
a ponejprv za tolik let
zas vztýčil hlavu, kdo byl klet
a strnulý a slepý hled
se rozhlednul zas světem.
124
A potom slunce zakmitlo
a na rtech lidských zachytlo
už úsměv, jiskru zrakem,
a kam té jiskry zasvitlo,
to v páži bleskem zalítlo,
a děli: „To vše procitlo
jen kouzelným tím ptákem!“
I děli: „Vystavíme chrám,
zlatého ptáka dáme tam
za vše ty velké divy;
neb je ten pták jak Bůh je sám,
on život vdechnul mrtvolám,
a z konců světa přijdou k nám
se divit, že jsme živi!“
A za soumraku vyšli pak,
kde na temeni hory pták
své zlaté sny si spřádal,
a v hloubi nebes nořil zrak
a slouchal k hvězdám, zrovna jak
by jejich mluvu slyšel, – však
byl chycen, než se nadál.
125
A v městě brány dokořán
a tisícové u těch bran
na každé stezce, dráze,
a byl tu každý, žebrák, pán
a lidé ze všech země stran
a dí: „Ten pták nám Bohem dán,
teď na vždy bude blaze!“
Však mnohý už se hádal z řad
proč ptáku chrámy budovat!
a jiné spory vedli.
Tu z dál’ se vidět posla hnát
a přicválal jim zvěstovat,
že honce cestou napad hlad
a zlaté ptáče snědli. –
Ten kraj, ta země a ten lid,
jak vzdálen ještě Hesperid, –
kde zlaté plody zrají!
A nemá-li kdo v sobě cit
tu prostou báji pochopit,
dál můžeš jíst, dál můžeš pít,
však běda, běda kraji!
126
Tři jezdci.
Tři jezdci vyjeli úsvitem,
kdes každý z mlhavé strany,
i sjeli se pod modrým blankytem
a na mžik rozbili stany.
„Kam cestou?“ ptal se druha druh,
a hleděl, zda erb nemá vadu:
„Aj, dál tedy cestou jedinou
ku kouzelnému hradu!“
Jeden jel na bílém komoni,
v erbu měl volavčí péro,
a gemy a perly s čabraky
mu jiskřily hvězdy jak v šero.
127
Druhý jel na bujném hnědouši,
v štítu měl paprslek trojí;
kdes urvav jej padlému démonu,
zpět ho nes ku světla zdroji.
A třetí na koni jako noc,
bez čabraky, uzdy a sedla;
jen travou jak letěl, v jednu tříšť
perlami rosa se zvedla.
I jedou jak spolu o závod
a chřípě divokých koní
jak větřily by jiný vzduch,
frčí a podkovy zvoní.
A jedou slunečnem, deštěm i tmou
přes lány, rokle a srázy,
a nedbají, čím je kde zdržujou,
ni výstrah, že zlomí vazy.
A zdali do hradu dojeli?
Kronikář ustal tu v práci. –
Jiskry jim srší za stopou,
jak noční mlhou se ztrácí.
128
Po hvězdných paprscích.
Po paprscích bledých hvězd,
neslyšnými kročejemi
mhavé sny se snáší k zemi.
Magnetickou mocí lejí
mír pod víčka těm, kdo spějí,
těm, kdo nespí, beznaději.
Po paprscích bledých hvězd
modlitby se, touhy vznáší,
bolu vzkřik od země naší.
K těm, kdo mřeli mezi námi.
K těm, kdo tam jsou bídní sami.
K Bohu – kdesi za hvězdami!
129
Chudina.
Nic není bolno tak, – ač málo vnady
pro všední život má ten prostý list, –
jak v šerém zraku ubožáků číst,
když večer v světlé dívají se sklady.
I ať tam jest co na dost skromném stolu,
i ať tam skvost anebo květina,
kus teplé látky, hračka dětinná,
ty oči vpíjí se – pak sklopí dolů
se v dláždění a mlčky kráčí dále.
V tom poesie není naposled;
kdež hledat jí v těch vráskách bídou vrytých!
však, vidím-li ten plachý, smutný hled,
tu líto mi těch lidí neskonale,
jimž sousta nespadne se stolů sytých,
ni hadřík, hračka pro ty děti malé,
a v cestu trnitou ni jeden květ.
130
Své ženě.
Ty pravdu máš: Ne to, co básník zpívá,
ne jeho snění šťastným činí svět.
V tom žití člověk z všeho naposled
přec na věrném jen srdci pookřívá.
A láskou jen se v Boží dílnu dívá,
s ní k blahu vstoupá, bez ní padá klet,
a byť snes básník na zem rajský květ,
kdy podána zaň žebrákovi skýva?
Dlaň věrně v dlani, náruč ve náruči,
trnitou cestou lidstvo vstoupá k nebi,
jen z lásky síla, práce, blaho pučí;
kde není, tam jí básník nenaučí;
přes hluchá srdce píseň jeho zvučí
a stará bída dál se na svět šklebí.
131
Chorál.
Ze zpěvů hebrejských.
Pod křídla Tvoje v úzkostech a strasti
se utíkáme, Velký Bože náš,
Ty, který slabé třímáš nad propastí
a voje zlých potíráš ruky vzmachem,
že schnou a zpupný prach se smísí s prachem,
Ty, Bože otců našich, buď nám stráž!
Pod štítem Tvým, jak v tvrzi na Sionu,
je bezpečen Tvůj utýraný lid,
a výsměch nepřátel a útisk Faraonů
mu jest jen jako meč z vetchého sítí,
jenž zlomen v půl v jásotu vlnobití,
jenž jednou byl a nemůž více být.
132
Ty našich otců Bože budiž s námi,
dej štěstí svit, jak rozdával jsi strast;
chléb hořkosti, máčený se slzami,
bud zaň Ti dík! – však pomni lidu svého,
přej krůpěj lahody u krbu zbořeného,
vrať sobě chrám – a svému lidu vlast!
133
Stíny mrtvých.
V mlhavých nocích, do útesů skalných
když mořské vlny těžce hřmí a bijí
a ženy vzpomínají mužů dálných
a modlí se a děcka tisknou k šiji:
ti, kteří doma zbyli, páží svalných
rybáři soudruzi, – již snésti mohou
vichr i bouř, jenom těch zraků kalných,
těch ženských zraků ne, – jdou smělou nohou
ven ku břehu a hledí se skal v dáli.
A jak se temnem vlny dmou a valí,
tu zdá se jim, že kdesi výkřik slyší –
a v mžiku, kdy se vlnobití stiší,
to zní co kvílení i z vod a vzduchu;
jak sterých úst se nářek nese k sluchu
a mhou je vidět zápasící lodě
a plachty stínové, jak chmurná křídla
se ženou letem proti bouřné vodě.
134
Leč lidské postavy tam vidět není,
ač paluba se noří k utopení;
jen velké stíny stojí u kormidla,
a v rybářích jak všechna krev by stydla;
i šepce druhu druh: „To lodě duchů,
jež vezou ty, kdož dokonali včera,
na ostrov mrtvých –“
A teď loďka šerá,
v níž tichne kvil, po loďce v tmu se topí.
A ráno marně hledáš duchů čluny;
jen v písku někde vidět mělké stopy,
neb ve skalisku těžké, hromné runy,
jak ti, kdož těžce světem jdou, je ryjí. –
A vlny mořské do nich hřmí a bijí.
135
Život.
Jest život milá kniha, kterou čteme;
ať ta, neb ta, – je každá nejdražší
tomu, kdo čte; ji rádi nezavřeme
o vůli své a čtení unáší
nás tak, že vše co kolem, jenom bývá
jak šumný zvuk, jenž v ucho doráží
a v duši nevejde: tak duše splývá
s tím dějem povídky – a neváží
jak den a hodiny se zvolna snují.
A zatím venku stíny poletují
a světnice se plní soumrakem
a písmo se nám mihá před zrakem;
a setmí se. My víme: Večer spěje –
a odkládáme knihu s povzdechem.
A nikdo nedočet se konce děje.
136
Obsah
Str.
Poesii1
Zlatá šlépěj.
Zlatá šlépěj5
Píseň7
V mlhavé touze9
Neděle v podjaří10
Jarní píseň12
Ritornelly14
Píseň16
Na samotě17
Píseň20
Socha u lesa21
Miniatury.
Den25
Kristova hlava26
Půlnoční zvony28
162130
Točič32
U klavíru34
Smích35
V chýši36
Hvězdná noc37
[137]
Osiřelé38
Fialy39
Bludný rytíř40
Mnich41
Idylly.
Petr zvoník45
Jan Lamač54
Na podhradí66
Vlci70
Hodiny76
Imogena79
Kamarádi82
Anna Potocká85
Papů104
Romance a jiné básně.
Tři králové113
Ďáblova romance115
Hračkář119
Zlatý pták122
Tři jezdci127
Po hvězdných paprscích129
Chudina130
Své ženě131
Chorál132
Stíny mrtvých134
Život136
E: lk+aš; 2002
[138]