Točič.

Točič.
Na čele pot a strhán v každém rysu na večer stál u tiskařského lisu; na páži, prsou chvěl se každý sval, vlas slepený, – tak stál a vrávoral, až na kolo z pol opřel se, z pol pad, jímž otočil dnes třicettisíckrát. Na chladný kov položil těžkou hlavu: on tisk dnes lidem knihu pro zábavu; zrak na archy upírá nehnutě: jich šedesát vylétlo v minutě, on cítil jen, jak řeže každý v sluch a srdce ssebou beře na popruh. 32 Sáh’ po jednom; byly to veršů řádky o lidském blahu, lásky hlahol sladký, o jarním větru, lesinou jak táh’ o ptačím zpěvu, slunci na nivách, a v duši mrak a sníh kdy padne v skráň, jak vše nám vrací jedna drahá dlaň. – Přes zachmuřenou líc se slza skrádá: „Ta pohádka, ach jak se lehce skládá!“ – pak těžkou rukou přejel obočí a přes líc jak když úsměv poskočí, jeden ten arch když za ňadra si klad’: „Snad pohádka ta bude se mi zdát...“ 33