Točič.
Na čele pot a strhán v každém rysu
na večer stál u tiskařského lisu;
na páži, prsou chvěl se každý sval,
vlas slepený, – tak stál a vrávoral,
až na kolo z pol opřel se, z pol pad,
jímž otočil dnes třicettisíckrát.
Na chladný kov položil těžkou hlavu:
on tisk dnes lidem knihu pro zábavu;
zrak na archy upírá nehnutě:
jich šedesát vylétlo v minutě,
on cítil jen, jak řeže každý v sluch
a srdce ssebou beře na popruh.
32
Sáh’ po jednom; byly to veršů řádky
o lidském blahu, lásky hlahol sladký,
o jarním větru, lesinou jak táh’
o ptačím zpěvu, slunci na nivách,
a v duši mrak a sníh kdy padne v skráň,
jak vše nám vrací jedna drahá dlaň. –
Přes zachmuřenou líc se slza skrádá:
„Ta pohádka, ach jak se lehce skládá!“ –
pak těžkou rukou přejel obočí
a přes líc jak když úsměv poskočí,
jeden ten arch když za ňadra si klad’:
„Snad pohádka ta bude se mi zdát...“
33