Ďáblova romance.

Ďáblova romance.
Vyletěl ďábel z pekel vrat; šel lidské duše kupovat a ve chlupatém měchu sic neměl žádný drahý skvost, leč vzácných darů dost a dost, jež prsty berou v spěchu. Neb čert že zlato rozdává, jen v pohádkách se čítává, dnes stůně na myšlenku: svět sám si všechno vyrábí, a do pekla jej nevábí jít cizí na vstupenku. 115 Dnes v pekle, v době výstav, cen, sta sochařů co noc a den odlévá ďablůďáblů masky; to ďáblů každé podoby, a v dračku jdou ty ozdoby, v nichž schází maska lásky. Té arciť v pekle nemají, a v nebe-li se dívají, tam andělé jim hrozí; tak, velké škody nevidí: Nač maska lásky pro lidi, když nemají jí bozi! Nuž, co by napočítal pět, ďas na tu malou kouli slét, kde je ten velký Bábel; a nežli popadnout moh’ dech byl prázdný jeho velký měch, že ušklíb se sám ďábel. 116 A že se málo uchodil, by na zdraví si neškodil, v luh vyšel si a lesy, a liboval si pohody, a okusoval jahody, až v trávě uleh kdesi. Tu v ďábla jak by vjel byl ďas, a vskočil s chechtem v jeden ráz: „Hle, tady mezi klásky, – až za vtipný bych žert to měl, – Bůh v roztržitu zapomněl v tom hnízdě masku lásky!“ A ďábel poklek do kvítků a jal se dělat odlitků, jak v pekle se byl učil, a hned nes na trh některé: že svět se o ně popere, svou ďáblí ctí si ručil. 117 Však málo našly odbytu: kdes tak šla jedna do citu a někde jednu ztratil – I nechal si je ďábel sám a pekla tmavým ku branám se více nenavrátil 118