Imogena.

Imogena. F. Heritesovi.
Byla dcera loutkářova, měla otce, měla matku a pak jednu kamarádku, říkala jí Imogena. Měla jiných přátel taky, znala je však jen dle jména, ale bledá Imogena půjčila jí tvář i zraky. Rytíře a prince, mnichy, kouzelníky, loupežníky, zvěšela je na hřebíky a pak nastal hovor tichý: „Je ti zima, Imogeno? zde je teplý šátek z vlny, nebude-li poslouženo, zde je čaje koflík plný. 79 Ne? – tak pojď na prsa moje, hlavu sem a sem dej ruku; slyšíš, jak ti srdce v tluku dí, žes moje, Imogeno? – Ach, jdi pryč! – ty oči tvoje hledí, jako když se stýská ah, tam ten tvůj princ se blýská! – Imogeno, duše moje! Hleď, jak se mu oči svítí, a jsou přec to oči z ledu, co je v nich, říc nedovedu – Imogeno! ublíží ti! Sem dej hlavu a sem ruku, s bohem spi a s andělema; jak? – že nelze pro tu muku? pravím ti, že srdce nemá! Pojď, já budu tvoje máti a ty moje dcera milá, ne, – já budu smrťka bílá a ty budeš umírati. 80 Teď to umíš! – zrovna k slovu! mlč, vždyť my si rozumíme – A nyní tě položíme v prázdnou rakev Kašpárkovu. A teď je to ukončeno. – Vidíš je, ty oči z ledu? kdybys mohla zřít, v tu bědu jak se dívá! – Imogeno!“ „Imogeno“ – slaběj znova a pak v koutku, v loutek stínu s Kašpárkovou rakví v klínu spí dceruška loutkářova. – Se skoby zrak čaroděje do čira, jak v dál, se dívá, vedle něj se ďábel směje a Kašpárek hlavou kývá. 81